O penězích se u večeře nemluví

Umění je práce, která je však v mnoha zemích stále nedostatečně finančně ohodnocená. Výstava Klassenfragen (Třídní otázky) v Berlinische Galerie primárně zviditelňuje nesnadnou situaci tvůrců a tvůrkyň, neptá se však, proč tomu tak je.

O penězích se u večeře nemluví

Neexistuje snad téma, do kterého by se umění nepustilo nebo které by se na umělecké scéně nepropralo ze všech stran, dokud úplně nevybledne. Umění přeskakuje z otázky na otázku, „objevuje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme.“ Přesto však existuje i v umění kostlivec ve skříni, který se schovává, během studií se o něm moc nemluví a který na nás vyskočí až ve chvíli, kdy potřebujeme zaplatit nájem, založit rodinu, jít do důchodu anebo jenom jednoduše důstojně žít. Je to sociální třída. O penězích se totiž u večeře nemluví.

Na umělecké scéně je zcela běžný paradox o rozdílu mezi astronomickými částkami za umělecká díla (převážně mrtvých umělců a umělkyň), která se objevují na světových aukcích, a finančním ohodnocením práce v uměleckých institucích. Když začal v listopadu platit v New Yorku, Mekce výtvarného umění, zákon o transparentnosti platových podmínek, nařizující zaměstnavatelům zveřejňovat výši finančního ohodnocení za nabízenou pozici, nevěděl Hyperallergic, komu se vysmát víc, jestli aukční síni Christie’s nebo Whitney Museum of American Art. „Good luck paying back those student loans,“ vzkazují z časopisu zájemkyním o místo v Gagosian Gallery.

Možná jedno musí podporovat druhé. Bohatí lidé, kteří kupují předražené obrazy, by nebyli tak bohatí, kdyby lidé pro ně pracující neměli tak nízké mzdy. To je podmínka, se kterou všichni na uměleckou scénu vstupujeme. Ale možná to taky tak být nemusí, a proto se po celých Spojených státech amerických pracovnice a pracovníci přidávají do odborů a protestují. Odbory se dokonce letos dostaly na třetí místo v každoročním žebříčku „Art Power“ časopisu ArtReview, a to hned za kolektivem ruangrupa a kurátorkou Benátského bienále Ceciliou Alemani.

Liang Luscombe, Itchy IOUs, 2020, záběr z videa. Dostupné celé online na webu autorky.

A kostlivec, kterým jsou platové podmínky a sociální třída umělců a umělkyň, se samozřejmě řeší také v Evropě. Naposledy jej ze skříně vytáhl projekt Klassenfragen (Třídní otázky) německého Spolku pro výtvarné umění (nGbK – Die neue Gesellschaft für bildende Kunst). Spolek, založený v roce 1969, funguje na bázi několikaletých výzkumných projektů zakončených většinou výstavou, v současné době se stěhuje do provizorních prostor na Alexanderplatz a mezitím spolupracuje na výstavách s vícero institucemi v Berlíně. Výstava Klassenfragen je tak prezentována v Berlinische Galerie, městské instituci podobné naší Galerii hlavního města Prahy.

Výstava sama o sobě nic překvapivého nepřináší, nejvíc překvapená jsem byla hlavně z toho, že i v Německu, v zemi s poměrně vysokou minimální mzdou (na rozdíl od ČR), na tom nejsou pracující na umělecké scéně nijak zvlášť dobře. Míří především dovnitř německé umělecké scény a účelem jednotlivých děl – stejně tak jako bohatého doprovodného programu – je rozpoutat diskuzi o tom, jaký vliv má na podobu umění sociální a finanční postavení umělců a umělkyň. Výstavu tvoří jedna místnost, jeden projekční sál a zeď s natisknutými anonymními dopisy od umělců a umělkyň starších šedesáti let, kteří popisují, jak na ně dopadla (a že opravdu dopadla) pandemie z hlediska finanční situace.

Jedna výstavní místnost přecpaná různorodými instalacemi opravdu lehce ztlumila mé natěšené očekávání, na druhou stranu se ale výstavě skrze nesourodá díla podařilo dobře vystihnout charakter zmatené, ošklivé a chudé tváře umělecké scény. A tento možná až příliš laciný obraz pak dobře kontrastoval s pěkně nainstalovanými a osvětlenými plátny maďarských moderních malířů vystavených v Berlinische Galerie hnedle vedle.

Karin Powser, Muž spící v kartonové krabici, fotografie, 1986–1988. Umělkyně byla bez domova po téměř deset let, během nichž fotografovala své okolí fotoaparátem, který dostala od charity.

Výstavě Klassenfragen ale o estetický zážitek nejde. Je velmi pragmatická. U každého díla najdeme kromě názvu a datace také informaci o tom, kdo dílo vlastní či jej finančně podpořil a jaká je jeho peněžní hodnota. Rumunský umělec Vlad Brăteanu pak ke svému banneru s nápisem „An Artist Who Cannot Get Funding Is No Artist“ (inspirovaném slavným dílem An Artist Who Cannot Speak English Is No Artist z roku 1992 od Mladena Stilinoviće) připsal i své skóre v žádostech o granty v roce 2021: 0 eur podpory, 17 odmítnutí, jedna úspěšná žádost, která má být vyplacena o rok později.

Jiná díla reagují na prekérní podmínky na umělecké scéně, Martin Elmar de Haan žije na berlínských brownfieldech a tvoří instalace z toho, co najde na ulici nebo mezi domy. Překvapivý pak může být obraz od slavné dadaistické umělkyně Hannah Höch, která ačkoliv byla uznávanou umělkyní, ocitla se ve svých sedmdesáti letech na pokraji bídy a pomohl jí až čestný důchod od města Berlín v roce 1959, doplněný finanční podporou od Profesionální asociace výtvarných umělců. Ostře kontrastující je také částka s aktuální cenou (cca 150 000 eur) za obraz Arthura Segala, židovského umělce, který se v roce 1919 stal členem skupiny November, život prožil v podstatě na útěku a v touze po uznání (zemřel v důsledku leteckého náletu na Londýn v roce 1940 a stal se slavným až po smrti).

Výstava upozorňuje nejen na to, že na finančním zázemí umělců a umělkyň záleží, ale také zviditelňuje ty opomíjené: ať už jsou neviditelnými starší tvůrci a tvůrkyně, neopečovávaná místa ve městě nebo umělci, jejichž život skončil příliš brzy. Skrze audiorozhovory nechává promluvit umělkyně-matky, studující a další autory a autorky, kteří zápasí se svou finanční situací, protože se věnují práci, za kterou je běžné nedostávat zaplaceno. Během trvání výstavy je také možné se zapojit do dotazníku, který zkoumá rozložení sil a závislostí na umělecké scéně, ale také to, jak vypadá realita ohledně platového ohodnocení za práci v umění.

Na jednu stranu tak výstava Klassenfragen shromažďuje data a informace k současné situaci a srozumitelně a přístupně ji popisuje, na druhou stranu už ale nečiní další krok ­– neanalyzuje, proč tomu tak je, nenahlíží umění z širší společenské perspektivy, a proto zůstává až příliš zahleděna sama do sebe. Navzdory tomu ale plní podstatnou roli tím, že otevírá téma, o kterém se nikomu nechce moc mluvit, protože ocitnout se v těžké finanční situaci se stále považuje za osobní selhání. Čím víc ale o svých finančních a sociálních podmínkách budeme mluvit, tím víc se ukáže, že se jedná spíše o kolektivní problém, o sdílenou situaci napříč celou společností, a že s tím něco jde dělat – ať už jsme v USA, Německu, nebo České republice.

Douglas Boatwright, Frauke Boggasch, Verena Brakonier + Greta Granderath + Jivan Frenster, Vlad Brăteanu, Margit Czenki, Karolina Dreit + Kristina Dreit + Anna Trzpis-McLean (Arbeitszyklus Working Class Daughters), Paul Goesch, Martin Elmar de Haan + Anonym, Hannah Höch, Matthias Horn, Marion Lebbe + Caroline Sebilleau + Emmanuel Simon, Liang Luscombe, Franziska Liza König, Jasminka Greganović-König & Liza Greganović, Silke Nowak, Verena Pfisterer, Jelka Plate, Karin Powser, Arthur Segal, Christian Specht, Margret Steenblock + ClaraRosa, Anna Schapiro, Hito Steyerl + Giorgi Gago Gagoshidze + Elke Philomena Kupfer + Miloš Trakilović, Gabriele Stötzer, Mika Svolos, Gülbin Ünlü, Anna-Lena Wenzel, Norbert Witzgall / Klassenfragen. Kunst und ihre Produktionsbedingungen / Berlinische Galerie / Berlín / 25. 11. 2022 – 9. 1. 2023

Foto: Benjamin Renter / nGbK