Zasuk: Je třeba odbourat mýtus, že umění není práce

 

Důvody, proč vznikají odbory pro kulturní pracovníky na volné noze, jsou snad až příliš zřejmé na to, abychom je zde rozebírali. Ráda bych ale začala otázkou, proč vlastně zanikly. Můžete popsat postavení a konotace, které odbory získaly ve Slovinsku po pádu komunismu, zejména v oblastech umění a kultury?

Dělnické hnutí a odbory ve Slovinsku hrály důležitou roli během procesu „takzvaného“ přechodu od jugoslávského socialismu ke kapitalistickému národnímu hospodářství. V roce 1992 masivní stávková vlna a generální stávka dělnické třídy zastavila a zabránila chystanému zavedení radikálních neoliberálních reforem a vytvořila prostor pro sociální dialog. V následujících desetiletích se však podmínky kapitalismu vyostřily a pro odbory bylo stále obtížnější neoliberální reformy zastavit. Navíc struktura ekonomiky stále více ztěžovala organizování práce. Postupem času začaly odbory ztrácet členy (z 60 % všech zaměstnaných pracovníků na počátku tzv. transformace klesl počet na přibližně 22 % zaměstnanců v současnosti). Kromě toho jsme zaznamenali nárůst pracujících v nestandardních formách zaměstnání, kteří nebyli organizováni. Je nanejvýš důležité, abychom přijali nové metody organizování práce, které se ve skutečnosti vrací ke kořenům odborů a jsou založeny na organizování, kolektivní akci a aktivním zapojení a účasti zaměstnanců na všech činnostech odborů. To jsou některé ze základních principů, na kterých stojí Zasuk.

Před založením Zasuku existovaly dva svazy, které organizovaly zaměstnané pracovníky v oblasti umění a kultury, GLOSA a SVIZ. GLOSA měl dokonce zvláštní podsekci (SUKI) pro pracovníky v nestandardních pracovních poměrech, avšak žádná z těchto organizací nebyla úspěšná v mobilizaci pracovníků a pracovnic s nestandardními pracovními poměry ke kolektivní akci.

Možná, že změny „přechodného“ nebo „transformačního“ období, které jste právě popsali, mohou souviset také s pojímáním umění jako práce. Jaká byla převládající představa „umělce“ na počátku 90. let a jak se vyvíjela až do současnosti? Vidíte v tom nějaký posun?

V devadesátých letech už byli umělečtí a tvůrčí pracovníci plně rozpoznáni státem a také sami sebou spíše jako tvůrčí jedinci než jako dělníci. Představa práce byla zcela oddělena od umění a tvůrčích profesí. Byl to důsledek delšího procesu, který začal již v 80. letech v jugoslávském socialismu, kdy se nezávislí kulturní pracovníci změnili v nezávislé socialistické podnikatele. Protože však fungoval socialistický sociální systém, existovala pro tyto pracovníky a pracovnice stále určitá ochrana. V 90. letech zbavil neoliberální nacionalistický útok na sociální systém ve Slovinsku pracující v uměleckém a tvůrčím sektoru pracovních standardů i sociálních jistot. Většina pracovníků a pracovnic v tomto sektoru dnes pracuje jako externí pracovní síla pro umělecké instituce, nevládní organizace a společnosti produkující kulturní aktivity a služby. Ačkoli se jedná o pracující, jejich právní status se nazývá samostatně výdělečně činní nebo nezávislí podnikatelé. Neoliberální ideologii se podařilo velmi dobře přesvědčit umělecké a kreativní pracovníky, že nejsou dělníky a dělnicemi, ale kreativními podnikateli, mikropodniky, jednočlennými firmami – což je základní mýtus, který musíme jako organizátoři práce rozbít. Dějiny práce nás učí, že přesvědčit pracovníka, že není pracovníkem, je nejúčinnější strategií pro rozbití odborů.

A co odbory zastupující umělce a kulturní pracovníky, kteří mají skutečně pracovní smlouvu a pracují pro kulturní instituce (národní a regionální divadla, galerie atd.)? Jsou aktivní?

Ve Slovinsku jsou pracovníci, kteří jsou zaměstnáni ve veřejných uměleckých nebo kulturních institucích, veřejnými zaměstnanci nebo zaměstnanci. Sdružují je dva výše zmíněné odbory (GLOSA a SVIZ) a mají pracovní normy jako zaměstnanci veřejného sektoru. GLOSA je reprezentativní odborový svaz pro oblast umění a kultury a jsou to oni, kdo se státem vyjednávají kolektivní smlouvu. GLOSA také podporuje naše snahy, právě jsme založili alianci nebo konfederaci, která umožní Zasuku vyjednat například kolektivní smlouvu pro externí pracovníky, kteří spolupracují s institucemi financovanými z veřejných peněz. Spojením sil s odbory GLOSA se stáváme reprezentativními a získáváme místo u vyjednávacího stolu.

Je falešná samostatně výdělečná činnost problémem kulturních pracovníků pracujících pro instituce?

Ano, fiktivní nebo falešná samostatně výdělečná činnost je problémem i v kulturním sektoru a pracovníci na volné noze často přijímají tento druh pracovních podmínek ve strachu z toho, že nebudou mít práci. Veřejné kulturní instituce nejsou nijak kontrolovány a konkurenčních podmínek na neregulovaném trhu využívají. Proto je odborová organizace a budování kolektivní síly tak důležité.

Narazili jste při zakládání odborů pro OSVČ a pracovníky na volné noze na nějaké právní překážky? Umožňují to slovinské zákony, nebo je právo na vstup do odborů omezeno pouze na zaměstnané pracovníky?

Setkávali jsme se a stále se setkáváme s mnoha mýty o zakládání odborů pro osoby na volné noze a OSVČ. Nejrozšířenějším mýtem je, že OSVČ nemohou zakládat odbory, protože jsou údajně zaměstnavateli sami sobě. Paradoxně však ve Slovinsku existuje odborová organizace samostatných podnikatelů a v oblasti kultury odborová organizace ředitelů veřejných kulturních institucí. Jinými slovy, ve Slovinsku je odborové sdružování ústavním právem. Kromě toho je Slovinsko také signatářem úmluv Mezinárodní organizace práce (MOP) č. 87 a č. 98, které chrání právo na organizování a kolektivní vyjednávání.

Dalším přetrvávajícím mýtem, který je ve skutečnosti právní fikcí, je ten, který definuje OSVČ jako zaměstnavatele a upírá jim status pracujících, a někdy je dokonce prohlašuje za podnik/firmu. Jednu z nejlepších analýz této absurdity poskytl italský sociolog Sergio Bologna, který poukazuje na to, že k novému vymezení pracovního poměru je třeba pracovníka nazvat podnikem, aby se z pracovního vztahu stala obchodní transakce namísto pracovního poměru. Tento mýtus nedávno uznala i EU. A tak zatímco mnoho osob na volné noze a OSVČ stále žije v dojmu, že nemohou mít odbory a organizovat se a kolektivně vyjednávat, EU přijala pokyny ke kolektivním smlouvám OSVČ včetně pracovníků platforem atd. Neexistují tedy žádné skutečné právní překážky, jen spousta dezinformací a mýtů.

Jak přesně celý proces založení Zasuku vypadal? Můžete popsat, co bylo nejnáročnější?

Ve Slovinsku jsme měli určité zárodky pro pochopení umění jako práce díky Katje Praznik, která v roce 2017 vydala knihu Paradox neplacené umělecké práce a v roce 2021 založila iniciativu Inspekce kulturní práce, protože chtěla vytvořit prostor pro umělecké pracovníky a pracovnice, aby mohli sdílet svědectví o pracovním vykořisťování a nespravedlivých platových a pracovních podmínkách, které umělci a umělkyně musí snášet.

Založení Zasuku navazuje na několik předchozích pokusů o řešení nedostatečných platových a pracovních standardů pracovníků v uměleckém a kreativním sektoru ve Slovinsku. Tyto pokusy narazily na ústřední a možná nejtěžší problém, s nímž se potýkáme, když se chceme v tomto sektoru organizovat, totiž že umění není chápáno jako forma práce a že lidé pracující v uměleckém a tvůrčím sektoru nejsou považováni za pracovníky. Například v roce 2013 začaly výtvarné umělkyně Ana Čigon, Vesna Bukovec a Slovinská komora pro výtvarné umění řešit problém nevyplacených výstavních honorářů od veřejných muzeí umění. Poukázaly na to, že pokud jsou placeni všichni, kdo se podílejí na tvorbě výstavy výtvarného umění, měli by být placeni i umělci, kteří fakticky poskytují obsah.

Pak se také rozproudila diskuse o prekérní práci a sociální nejistotě, která vznikla v rámci facebookové skupiny „Očima prekariátu“, kde se angažovala výtvarná umělkyně a ilustrátorka Alenka Sottler a propagovala pracovní práva umělců a nutnost chápat umění jako práci. Byla zde tedy určitá úroveň porozumění, ale neexistovala žádná forma efektivní organizace pro kolektivní akci.

Konaly se ve Slovinsku mimo kulturní scénu nějaké akce, kterými jste se mohli inspirovat?

Ve Slovinsku došlo k vzestupu pracovních aktivistů a organizátorů, kteří odvedli důležitou práci, pokud jde o organizování pracovníků zejména v odvětví maloobchodu, organizování pracovníků Lidlu, řetězce obchodů s potravinami Tuš, pracovníků osobní asistence atd. Jsou napojeni na Centrum pro sociální výzkum CEDRA, jehož členové úspěšně uplatňují jiný způsob organizování práce, který není založen na servisním modelu odborů, ale na tzv. organizačním modelu. Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že v organizační model po pracovnících požaduje aktivní zapojení do řešení problémů pracovních podmínek, nepřistupuje se k nim jako k zákazníkům, za které problém řeší odbory.

Eva Matjaž, Polona Černič a Luka Piškorič z Keativního centra Poligon začali během pandemie zkoumat a měřit dopady pandemie na pracovníky v uměleckém a kreativním sektoru. Zveřejnili 4 studie, které k ničímu překvapení ukázaly propastné platové a pracovní podmínky v tomto sektoru. To vše se dělo ve stejné době, kdy Inspekce kulturní práce, Poligon a Cedra iniciovaly v červnu 2022 dvě velká setkání pracovníků uměleckého a kreativního sektoru, aby nejen diskutovali o mizerných pracovních podmínkách, které se v důsledku pandemie ještě zhoršily, ale také aby otestovali, zda je mezi uměleckými pracovníky dostatek motivace k tomu, aby se organizovali a založili odbory.

Jakou strategii jste zvolili pro získání široké členské základny?

Během prvního setkání jsme prezentovali úspěšné příklady pracujících, kteří se kolektivně organizovali, poté jsme představili model odborové organizace a strukturovali setkání tak, aby byl do něj zabudován workshop, kde lidé diskutovali o 3 až 5 klíčových problémech a o tom, jak bychom je mohli kolektivně řešit. Během druhého setkání jsme se rozhodli, které z těchto problémů jsou takové, které se týkají většiny pracovníků a pracovnic v kultuře a které lze řešit prostřednictvím kolektivní akce, pokud se odborově organizujeme. Právě na této druhé schůzce na konci června 2022 jsme vytvořili neformální výbor pracujících, jehož hlavním cílem bylo začít organizovat pracovníky v oblasti umění za účelem formálního založení odborů. Během léta začal výbor neformálních pracovníků a pracovnic pořádat osobní setkání a rozhovory, začali jsme psát manifest, abychom upevnili naše politické názory. Vypracovali jsme dotazník, který měl za úkol informovat o tom, co by odbory dělaly a jaké jsou klíčové otázky, které bychom řešili, a ptali jsme se pracujících v kultuře, zda by byli ochotni stát se členy takových odborů. Tento průzkum vyplnilo asi 400 lidí a na základě zájmu v této oblasti jsme viděli, že skutečně dozrál čas na založení unie. Začali jsme tedy připravovat ustavující schůzi, která se konala 2. října 2022. Nyní pokračujeme v organizování a posilování odborů a také jsme si stanovili, že otázka vykořisťování externích pracovníků veřejnými kulturními institucemi bude naším hlavním cílem pro první rok.

Existuje několik způsobů, jak organizačně rámovat odbory pro pracovníky na volné noze: od toho, aby se staly nedílnou součástí některého z „tradičních“ velkých odborových svazů, přes vytvoření samostatné odborové sekce pro samostatně výdělečně činné kulturní pracovníky až po anarchosyndikalistické hnutí. Jakou strukturální strategii v tomto smyslu Zasuk zvolil a proč?

Jak jsme vysvětlili, jsme proti fragmentaci odborového hnutí, a proto jsme se spojili s již zavedeným odborovým svazem v oblasti kultury. Společně jsme silnější a také můžeme čelit známé protiodborové taktice, která ráda rozděluje pracující na základě nepodstatných rozdílů. Například v oblasti kultury mají lidé tendenci si myslet, že jeden z oborů je jiný než druhý a podobně. Když však pochopíte, že všichni potřebujeme pracovat, abychom žili a přežili, pak je jasné, že každý pracovník potřebuje pracovní normy a sociální jistoty. Ty musí být pro všechny pracující stejně kvalitní, dokud žijeme v kapitalistické společnosti. Samozřejmě je také třeba odbourat mýtus, že umění a tvůrčí práce není práce.

A jak se staví Zasuk k otázce stávek a kolektivního vyjednávání? Jednou z prvních představ, která se nám vybaví při slově „stávka“, je obraz dělníků, kteří odmítnou pracovat na lince v továrně, a tím způsobují svému zaměstnavateli ekonomické ztráty. Tato představa je však do značné míry spojena s industriální érou a fordistickým kapitalismem. Jak si můžeme představit účinnou stávku kulturních pracovníků na volné noze? Jaké máme vyjednávací prostředky a schopnosti?

Externí, samostatně výdělečně činní kulturní pracující vytvářejí obsah, který je vystavován, uváděn na scénu atd. Bez nás mohou organizace, které naši práci prezentují, skončit s prázdnými zdmi, sály a jevišti. Jak vám však řekne každá zkušená aktivistka v oblasti pracovních podmínek, síla je v kolektivu a naše vyjednávací či stávkové pravomoci jsou tak velké, jak početní jsme my. Aby došlo k jakýmkoli změnám, je naprosto nezbytné, abychom se spojili a představili masivní jednotnou frontu.

Kromě práce v umění a kultuře ovlivňuje prekarizace celou řadu dalších pracovních odvětví: stavební dělníky, sezónní pracovnice, pracující zaměstnávané prostřednictvím agentur, pečovatele, sexuální pracovníky, pracující pro digitální platformy… Seznam je bohužel dlouhý. Uvažujete taky nad tím, jak vytvořit průřezové aliance prekarizovaných pracovníků, které by přesahovaly bublinu umění a kultury? A je to vůbec něco žádoucího?

Prekarita je charakteristická pro každou práci a pro všechny pracující v kapitalismu a ovlivňuje různé aspekty jejich života. Zasuk se proto nezaměřuje pouze na zlepšení pracovních podmínek pracujících v uměleckém a kreativním sektoru, ale přijímáme a usilujeme o větší společenské změny, které budou prospěšné pro všechny pracující a taky pro životní prostředí. Od počátku aktivně podporujeme ostatní odbory, zejména ty, které pracují v podobně špatných, nebo dokonce horších pracovních podmínkách, jako jsou pracovníci v obchodním sektoru, uklízečky, zdravotní sestry, učitelky v mateřských školách a jejich asistenti, pracovníci pečovatelských služeb ve veřejném sektoru atd. Zasuk prosazuje a usiluje o třídní solidaritu jak v našem programu, požadavcích, tak ve vzájemné podpoře.

---

ZASUK – Sindikat za stvarjalnost in kulturo (Zasuk znamená obrat) je nově založený svaz převážně svobodných a samostatně výdělečně činných pracovníků v uměleckém a kreativním sektoru, kteří většinou pracují jako externí pracovní síla pro veřejné kulturní instituce, nevládní organizace a firmy ve Slovinsku. Sdružuje pracovníky s různým právním postavením a napříč obory, včetně studentů, nezaměstnaných a důchodců. Je kolektivně řízen patnáctičlenným výborem pracujících.

---

Foto: Ustanovující schůze Zasuku, 2. října 2022. Autor snímků: Andrej Lamut

Úvodní ilustrace: Adéla Bierbaumer