Maria Topolčanská: AVU má velký potenciál

Asi nemůžu začít jinak: Co se podle tebe stalo v polovině října při zasedání akademického senátu AVU?

Odstoupila jsem z funkce rektorky v reakci na jednání akademického senátu. Ve zkratce se stalo to, že na senátu, který byl svolaný e-mailem jen půl dne předem, hlasovali senátorky a senátoři o návrhu na zahájení procesu mého odvolání. Zvednuté ruce členů a členek akademické obce, kteří přišli osobně nebo byli online na zasedání a mají právo se ptát, nebyly vyslyšeny. Odhlasovali to jednomyslně a rychle, s vyloučením diskuse. Já jsem tam stála tváří v tvář téhle situaci a až v tu chvíli jsem se rozhodla, že odstoupím.

Myslím, že akademický senát neodhadl, že tam stojím jen dva dny poté, co mi prorektorky a prorektor doručili svoje náhlé rezignace, tedy ve velmi oslabené pozici. A také čtyři měsíce po agresivní útočné petici. O co jsem se potřebovala opřít, by byla naopak důvěra a čas aspoň dva měsíce na jmenování nového prorektorského týmu.

Bylo to pro tebe překvapení, co se stalo za ty tři dny v polovině října?

Ano, velké překvapení. Mimo jiné i to, že se mnou v tu chvíli akademický senát jednal tak, jako bych něco zdefraudovala, udělala nějaký závažný přestupek… Neudělala jsem nic, za co by měl senát rektora odvolávat. Čekám na vysvětlení, protože i mnozí z mého profesního okolí z jiných, i zahraničních škol nevěří, že je možné svévolně takto odvolávat rektorku, aniž by něco konkrétního provedla. Senát žádné takové důvody doteď nesdělil, sepsali velmi vágní zdůvodnění, proces odvolávání chápali prý jako „pokus o zahájení diskuse se mnou“…

Já jsem sledovala diskuse pečlivě, ale zvenku instituce, a všichni jsme hledali odpověď na to, co a proč se stalo. Všimla jsem si dvou typů vysvětlení: akademický senát v prohlášení říká, že jde o špatnou komunikaci, procesní důvody, otázky řízení instituce, kdežto druhá skupina říkala, že jde o ideové neshody, o určitou politickou hru na půdě instituce, protože AVU proházela v poslední době velkými změnami, které se někomu nelíbily… Jak to vnímáš ty?

Pro mě je to neoddělitelné. Zazněly formulace jako optimalizace a efektivita, stabilizace procesů. Ale můj způsob fungování a řízení školy je neoddělitelný od toho, co se komunikuje – jinak se komunikují velké změny a jinak menší… Ale také myslím, že to je otázka toho, co vlastně považujeme za standardní a úspěšné řízení v dané funkci. Jako žena mám totiž jinou životní zkušenost. Ale měřítka zkušenosti a úspěšnosti jsou nastavena zvenčí: rozhodující je tradiční většinově mužský způsob řízení, vycházející z jiné zkušenosti, jiných hodnot… Já sama rozhodně tím, jak vypadám, z čeho a odkud vycházím, co dělám a jak obecně působím, nezapadám úplně dobře do toho staletí utvářeného obrazu lídra, který je samozřejmý, ochranářský, přitom používá cukr a bič, udržuje si jasné hranice a převážně hierarchické a závislé vztahy uvnitř školy – ať už se senátem, anebo s dalšími… Můj způsob řízení a zhodnocování zkušeností je prostě jiný… To se dá samozřejmě pojmenovat jako „nezkušenost“.

Já jsem se ale pokusila tuhle „nezkušenost“ s praxí řízení instituce naopak vzít jako základ. Můj program spočíval v tom, že se společně učíme, jak to dělat jinak. Považuju to za důležitou politickou věc: jaké typy životní praxe a zkušeností doceňujeme jako ty „správné“? Jako ty, které mají utvářet náš svět a instituce?

Pro mě je řízení někoho dalšího o rozšiřování možností každého člověka nebo týmu, podpora všech. Včetně těch, nad kterými jsem vyhrála ve volbách. Pěstování více rovných příležitosti. Ale i péče. O tom se teď hodně mluví, ale co to znamená v praxi? Já mám zkušenost i s extrémem – s paliativní neformální péčí o své dva rodiče: tehdy jsem jako akademička nepečovala jen o to pozitivní, co je orientované na budoucnost, ale naopak o rozvoj možností druhých v omezeném čase. Rodičovství je hrozně důležité pro instituce, to jsem viděla mnohokrát, ale možná občas moc přeceňujeme ten jeden model rodič-řídící a dítě-utvářený… Často se volá po tom, aby bylo více žen v institucích. Já sama jsem taky zastánkyně kvót pro ženy, protože jinak to nastavení nezměníme a nenarovnáme. I já jsem AVU jako instituci nyní potvrdila to ego, že může mít ženu-rektorku, ale tam to asi mělo skončit a dál jako bych měla naplnit očekávání, která byla utvářená systémem mužů pro muže jako to „správné vedení“. Pro mě ale právě tam začala ta výzva, naučit se být lídryní jiným způsobem, být vedoucí spolu s těmi, kteří tu instituci už dávno tvoří zdola, a vložit do ní úplně nové pozice, rozvíjet lidské zdroje bez ageismu a bez paternalismu. To se ale právě nepotkává s tím, co je považováno za zkušenosti, a v tom vidím tu krizi komunikace, která vyeskalovala do vzájemného zpochybňování.

Ten bleskurychlý hladký průběh, kterým utajený návrh na proces mého odvolání – mimochodem to je nejpřísnější legislativní nástroj, který akademický senát má – prošel, je vlastně precedens, který bude do budoucna fungovat na oslabení pozic dalších rektorek i rektorů, pokud jej nyní nepojmenujeme jako problematický a účelový.

Imatrikulace na AVU, 2024. Foto: Radek Dětinský.

Ty jsi sama už zmínila červnovou petici volající po odvolání vedení AVU, NGP a SJCH. Jak to ovlivnilo školu a tvou pozici v ní?

Ta petice měla samozřejmě velký vliv nejen na mě osobně, na mou rodinu, ale i dovnitř školy. Mému týmu prorektorek a prorektora se nelíbil můj způsob komunikace ohledně té petice. Já jsem se rozhodla k tomu v médiích vlastně moc nevyjadřovat, nesytit to a nekomentovat to. Oni s tím nesouhlasili, domluvili jsme se tedy, že mohou samozřejmě reagovat za sebe… Oni pak vydali prohlášení s tím, že si petentů váží jako osobností a že to vnímají jako generační spor. Já jsem to vnímala jako nastupující střet konzervativismu s tím, co znamená liberální řízení kulturních institucí. A tohle, aspoň jak to chápu já, bylo prorektorstvem pojmenováno jako špatná komunikace. Jenže tato výtka se používá jako argument podle toho, co komunikujeme a zda jsme ochotni spolu i hodnotově nesouhlasit.

A v návaznosti na to jsme ve škole také provedli řadu mediovaných setkání a supervizí – i s jednotlivými prorektory a prorektorkami – a další supervize byly ještě naplánované.

Zároveň ale chci říct, v čem jsme tomu útoku odolali: Tyto neshody kolem petice neohrozily proces řešení a podávání tří velkých žádostí o investiční dotace na roky 2024–2028, které jsme zvládli po více než roce práce přes léto podat. To třeba považuji za důležité, protože to pomůže školu stabilizovat a pomoci ji rozvíjet na další roky.

Stejně tak se podařilo projednat a schválit na předchozím zasedání senátu, tři týdny před tím odvoláváním, změnu pěti zásadních předpisů, které významně ovlivní chod školy. Byly to hlavně dlouho odkládané předpisy jako Vnitřní mzdový předpis nebo Statut školy, který definuje nová i zrušená pracoviště a celkovou strukturu školy. To byla vlastně institucionalizace těch změn, které jsme víc než dva roky prováděli, a získala jsem pro to i podporu velké většiny senátu. Protože demokratické instituce se mění právě přepisováním textů předpisů: Pomalu, ale na základě projednaných dohod.

To jsme u té komunikace… 

Ano, řídit a komunikovat změnu je hrozně těžká disciplína. Možná těžší je to dovnitř školy než navenek. Já jsem si vlastně od počátku vybírala do týmu lidi, kteří nejsou jako já, šlo mi o tu různorodost. My jsme se nehádali, naopak jsme se snažili to vyjednávat, ale od té petice jsem měla pocit, že se prorektorky a prorektor ponořili do defenzivní pozice. Najednou potřebovali někoho, kdo je ochrání před dalšími útoky. To je ale pro mě nepřijatelné východisko: my máme být ti, kdo se neschovávají a nebrání, ale naopak máme to být my, humanitní a umělecké obory, kdo přináší a ovlivňuje témata, která jsou na stole. Paradoxně mojí výhodou je, že nejsem umělkyně, kurátorka ani sběratelka umění, a nejsem tak závislá na lokálních uměleckých kruzích.

Dalším problémem komunikace i celkové změny byla transparentnost: Začali jsme před dvěma lety zavěšovat na web zápisy z jednání vedení – do té doby se jenom posílaly mailem těm, kterých se týkaly. Od června pak jsme je nechali jen ve velmi omezené podobě, protože bylo vnímáno, že to je nebezpečné. Z mé strany je ale důležité, aby bylo i zvenku čitelné, jak se škola řídí. Mimo jiné i proto, aby pak mohl nastoupit někdo, kdo nepotřebuje získávat dalších 5 let „zkušenosti“, ale ví co a jak.

Akce v prostoru AVU Veletržní, Foto: Radek Dětinský.

Dalším bodem kritiky byla personální politika. Jak probíhala diskuse o změnách ve vedení ateliérů?

Za ty dva roky se skrze konkurzy změnilo akademické vedení 6 ateliérů z 18, sedmý konkurz je nyní otevřený. To je samozřejmě velká změna, která může hodně lidí ohrožovat. Kromě jednoho vedoucího ateliéru, kterého jsem vyhodila na základě velmi vážného etického pochybení, které mělo vliv zejména na studující a uchazeče a jejich důvěru v instituci samotnou, jsem zakročila ještě v jednom případě. Tam šlo o dlouhodobě přehlížený problém na jednom výzkumném pracovišti, které jsem zrušila.

Další změnou, která se diskutovala v souvislosti s letošním akademickým rokem, byl přechod na nové akreditace, rozdělení studia na bakalářské a magisterské, zavedení kreditového systému atp. Tedy věci, v nichž byla AVU jedna z úplně posledních institucí u nás. Jde to vnímat jinak než jako dluh, který se musel splatit?

Když jsem nastoupila jako rektorka, zjistila jsem, že od roku 2018 platila novela zákona o vysokých školách, a bylo jasné, že od letoška nebude možné vypsat přijímací řízení podle starých akreditací a těch velkých nediferencovaných studijních programů. Takže změna byla naprosto nutná, a to na základní rovině. Nové akreditace nebyly můj program, ale jejich absence byla překážka ještě většího významu než krach dodavatele energií v lednu 2022.

Jsem ale ráda, že jsem se hned rozhodla pro jinou strategii, než jaká fungovala do té doby, tedy ne že se to nakonec na poslední chvíli všechno dořeší a hasí se už jen emergency situace. To je takový ten neoliberální styl, únik od všeho, kdy všechno je krizové řízení, ale pak není čas brát ohledy na další perspektivy. A nic se nikdy vlastně nezreformuje, protože deadliny jsou důležitější. Takže jsme se nezačali hned po zjištění situace honit, ale naopak jsme si dopřáli luxus jednoho celého akademického roku k projednávání nových studijních programů školy. Celou dobu se každých 14 dní scházeli se studijní prorektorkou a jejím týmem garanti oborů a pracovali na tom, aby to bylo nastavené dobře.

Slyšela jsem výtky, že jsme byli pomalí, že jsme pozdě rozhodovali. Já to vnímám tak, že to zpomalení byla snaha, jak nevyhořet, jak si nechat čas na dobrá rozhodnutí, nepodlehnout té tezi o neustálém krizovém řízení. A vlastně mám pocit, že teď akademický senát taky vyvolal nouzi a krizovou situaci, aby ji mohl a musel řešit krizovým řízením. To je něco, na co jsem já celou dobu odmítala přistoupit.

Postupně jsem ale začala cítit určitou kontrolu. Najednou – a od té petice se to ještě posílilo – bylo špatně, když jsem mluvila i když jsem mlčela, bylo špatně konat, ale i nechávat prostor pro delší vyjednávání se senátem. Cítila jsem i zevnitř školy narůstající míru konzervativní potřeby zachovat stávající praxe… a to od lidí mé generace, takže myslím, že tady nejde o generační střet.

I proto se, myslím, můj nejbližší tým vyčerpal daleko rychleji, než bylo nutné: ta neustálá kontrola a obhajování jsou strašně vyčerpávající. Ale stojím si za tím, že za naším týmem je řada velmi důsledně odpracovaných změn, které AVU posunuly.

Interiér AVU Veletržní. Foto: Radek Dětinský.

Mluvíš o nedůvěře?

Ano, to je důležitá otázka. Myslím, že za ty dva roky, které lemovaly vlastně hodně náročné momenty: energetická krize, inflace, válka na Ukrajině a s tím spojené problémy… a myslím, že jsme dostali málo prostoru tu důvěru získat.

Na druhé straně jsem ale moc ráda, že se podařilo prosadit několik věcí. Jednak tvoříme už dva roky nové standardy mezd a narovnali jsme ošklivé nerovnosti v odměňování, ale i vztah k důstojné mzdě v Praze… Ale také to, že v tuhle chvíli je každý ve vedoucí pozici na AVU zastupitelnější, to znamená, že není ten, kdo by věděl všechny informace jen sám nebo sama, vždy je sdílí s nějakou zástupkyní nebo několika dalšími lidmi. Problém totiž je, že informace jsou moc, a v malé instituci to může hodně znamenat a utvářet špatné dynamiky.

Například před rokem – kdy jsme z organizačních důvodů nestihli podat žádost o dotaci PhD Infra, což byl první větší problém mého vedení – jsem se rozhodla netlačit na projektové oddělení, a naopak jej posílit, dát jim pevné smlouvy, nikoliv jen vázané na projekty. Zároveň jsem zřídila pozici prorektorky pro strategický rozvoj a projektové řízení. Aby právě ta stabilita nakonec vedla k tomu, že nebude vše ležet na bedrech jednoho člověka. Stejně tak jsem zavedla koordinátorské pozice: pro magisterské studium, pro podporu umění a výzkumu atd. Pro mě je důležité, aby se kdokoliv nezpovídal jen svému nadřízenému, ale aby tam byl další, ideálně mezioborový poradní hlas, který pomůže vidět věci z jiných úhlů.

Chci se zeptat ještě na vztah AVU k veřejnosti. Už jsme se bavili o energetické krizi na začátku roku 2022, museli jste komunikovat, jak se škola zapojila do pomoci ukrajinským studujícím. Pak přišel taky film Zkouška umění, který znamenal asi ne úplně příjemnou pozornost pro tebe i AVU, a vysvětlování veřejnosti, co se vlastně na akademii dělá a proč je výuka umění důležitá. Dál přišla letos kauza kolem performance Kači Olivové, která dopadla taky na AVU jako instituci, a pak již zmíněná petice. Zkrátka docela důležité výzvy, které znamenaly nutnost vysvětlovat, a často obhajovat samotnou existenci Akademie výtvarných umění a jejího financování ze státního rozpočtu. Jak to vidíš zpětně?

Ty překážky, které jsi jmenovala, bylo samozřejmě náročné překonávat. Já jsem se vlastně těšila, že letos bude první akademický rok, kdy budeme mít schválené zmíněné vnitřní předpisy a bude hotová nějaká základní proměna či posun školy, a že budeme moci konečně fungovat v nějakém „normálu“. Já samozřejmě vím, že nemáme moc času – je tady klimatický rozvrat, války a další hrozby, které nejde brát jako normu, ale myslím to tak, že by byl čas se věnovat víc rozvoji na jiných rovinách.

Já jsem jako architektka na tohle docela dobře připravená. V tom, jak já chápu architekturu, nejsou hlavní domy, masa betonu na metry čtvereční, ale zkoumání motivací a návrh nových forem shromažďování lidí v prostoru a organizace společnosti. Fungování institucí nejen jako budov, i když i to sem taky patří – například i na rekonstrukci hlavní budovy AVU jsme v létě získali dvě stavební povolení: jedno na všechny bezbariérové přístupy na toalety, do auly a ateliérů v podkroví. A architekty jsme vysoutěžili.

Druhé pak na přestavbu nového prostoru na Veletržní, to bylo taky velmi těžké prosadit. Často to na senátu hraničilo s mařením mého rozhodnutí prostor užívat a financovat. Teď je vidět, jak si to užívají a mají to tam rádi i ti skeptici. Učili jsme se, jak být inspirativním investorem, to není pro školu jako AVU jednoduché. Ale víc mi šlo o hledání možností zodpovědně růst – a AVU má na to skvělý potenciál, to jsem jasně viděla.

Ohledně filmu Zkouška umění: já jsem ho stále neviděla a nechci přes něj AVU vidět. Ale bohužel to zanechalo stopy uvnitř školy, i mimo ni. Těžká traumata, která mnohé uchazeče poškodila, jsme odborně řešili celý můj první rok ve funkci. Když jsem nastoupila, tak další, co jsem musela řešit, byla stará kauza obtěžování, kterou do té doby řešila neodborně vzdělaná, nedostatečně podpořená a taky postupně víc a víc vyčerpaná skupina studujících a zaměstnaných. Dnes to dokonce považuji za institucionální diskriminaci všech zúčastněných. Já jsem se už mohla opřít o nově zřízené odborné pracoviště rektorátu GRID (= Genderová rovnost, inkluze a diverzita, pozn. AB) zaštítěné profesionálně vzdělanou odbornicí – i tak to všechny poznačilo.

Akce Objímání instituce / AVU, 15.11. 2022 Foto: Radek Dětinský

Zmínila jsi otázku internacionalizace – jak se AVU vztahuje k zahraničí?

Myslím, že teď je AVU rozhodně víc mezinárodní: Máme nový studijní program pro zahraniční studující, který se připravoval už delší dobu. Jsou tam nově dva britští pedagogové, máme dvě nová umělecko-výzkumná centra a i na nich jsou dvě vedoucí ze zahraničí z Berlína a Helsinek.

Rozhodla jsem taky, že se staneme partnery – spolu s dalšími uměleckými školami a fakultami v ČR – evropského Research Catalogue (= digitální databáze pro sdílení výstupů i tvůrčí prostředí pro umělecký výzkum, pozn. AB). To znamená, že se podílíme na tom, jak je otevřeně zveřejňován umělecký výzkum, plus jsme teď součástí dvou velkých evropských iniciativ pro umělecký výzkum. Snažíme se dostat do velkých grantových výzev Evropské unie… To je totiž zásadní: Forensic Architecture jsou skvělí, vyhráli Turner Prize, ale to bylo možné proto, že tohle pracoviště na Goldsmith University v Londýně založil Eyal Weizman díky velkému evropskému výzkumnému ERC grantu. Prostě bez této roviny infrastruktury se nejde moc posouvat do současnosti. V tom přesně tkví i moje idea nazvat nové pracoviště pro umělecký výzkum akronymem LARGE AVU (= Laboratory for Art, Research and Graduate Education, pozn. AB). Vím totiž, že velký mezinárodní vliv může mít i nejmenší instituce s kvalitní mezioborovostí a dobrou infrastrukturou.

Už jsi trochu zmínila svoji architektonickou vzdělávací praxi, tak bych se k tomu ještě vrátila: Tvojí doménou je teorie architektury, zejména jako navrhování infrastruktur a veřejného prostoru. Budeš dál pokračovat ve výuce na Katedře teorie a dějin umění na AVU, kde učíš… Čemu se teď chceš věnovat dál?

MT: Mám to otevřené, je moc brzy, tu veřejnou službu jsem chtěla dokončit, můj mandát měl trvat ještě rok a půl. Učit jsem nepřestala. Jsem autorizovaná architektka, ačkoliv jinde než v Čechách, ale mám zkušenost z navrhování devadesáti již realizovaných bytů pro různé municipality v Katalánsku, kde jsem postgraduálně studovala a u toho pracovala. Právě z Barcelony jsem si přinesla znalost fungování v prostředí, které dovoluje lidem jakéhokoliv věku, i třeba hned po škole, zapojit se do férovějšího systému a soutěží a zkusit si reálné navrhování a práci bez nutnosti svolení od těch starších a prosazených figur. Tenhle patriarchální model nás myslím hodně zbrzďuje.

V mé výuce neustále společně ohledáváme, co je rámec práce, práva, domova, infrastruktury a toho, jak se všechny tyhle věci promítají do současného města. Protože nejen studující AVU trpí zásadně nezvládnutou politikou bydlení na úrovni města i státu, kde studují. Bohužel se stává, že do školy chodí vyčerpaní pracující lidé a my po nich chceme kreativní výkony. Pro mě je naopak důležitý nerůst, nechci totiž, aby investice šly nakonec na úkor nás samých, a studujících zejména. Nerůst ale vyžaduje vážná rozhodnutí, do čeho investovat, a neudržovat status quo. Mít i při studiu na výběr. Vysoká škola už je dnes snad posledním chráněným místem, kde se můžeme potkávat jako sociálně různorodá společnost a přít se tady o naši budoucnost.

Ing. arch. Maria Topolčanská, PhD. (*1973) je architektka a teoretička architektury. Vystudovala na STU v Bratislavě a Universitat Politècnica de Catalunya v Barcelovně (Katalánská polytechnická unverzita). V letech 2002 – 2014 působila na Slovenské akademii věd.  Na AVU přednáší od roku 2017 teorii moderní a současné architektury i urbanismu, v letech 2019–2022 byla předsedkyní základní odborové organizace na AVU, 2022–2024 působila také jako rektorka AVU. 

Foto: Radek Dětinský, archiv M. Topolčanské

EDIT: AVU zaslala reakci na rozhovor ZDE