Půda a umění v souboji kukátek

„Představujeme si půdu!“ – tak zní výzva, která se objevuje hned na několika místech hlavního kurátorského textu i doprovodné brožury zrovna probíhající výstavy v městské galerii současného umění PLATO Ostrava. Řeč je o rozsáhlém projektu s názvem Půda a přátelé, který připravily členka kurátorského týmu Edith Jeřábková a Marianna Dobkowská z Centra současného umění Zamek Ujazdowski ve Varšavě a který ve všech sálech prezentuje práce více než dvou desítek autorských subjektů. U příležitosti desátého výročí fungování instituce je rámec výstavy možné považovat také za symbolické stvrzení dlouhodobě rozvíjené ekologicky senzitivní linie jejího programu, patrné v dřívějších větších počinech, jako byl ten s názvem Uprchla, našel skrýš, stále uniká, i v menších dramaturgicky paralelních realizacích. A právě proto, že se díky dlouhodobé snaze PLATO Ostrava i aktivitám dalších institucí v tuzemském prostředí podobně koncipované projekty neoddiskutovatelně množí a environmentální uvažování prostřednictvím umění se už dávno stalo běžnou součástí institucionálního provozu, bych tuto recenzi rád věnoval mimo jiné krátké úvaze nad tím, jaké pojetí našeho vztahu k Zemi kurátorství tohoto typu nejčastěji nabízejí a proč tomu je zrovna tak. Samotnou skutečnost, že si dnes musíme (nejen) půdu v galeriích „představovat“ a vymaňovat ji tak ze sevření abstrahující komodifikace globálně kapitalistického systému, přitom nehodlám nikterak zpochybňovat. V závěru textu se ovšem zaměřím na to, zda je možné ono zpřítomňování potlačovaných biosociálních vazeb provádět výhradně způsobem, který nabízí Jeřábková s Dobkowskou. Pozastavím se i nad tím, zda je všemožná společenstva, s nimiž nám současné spotřební uspořádání světa znemožňuje přímý kontakt, nutné automaticky považovat za přátele. Jelikož mi přitom půjde hlavně o zhodnocení výstavy jakožto výkladového celku, upozadím protentokrát umělecká díla a zaměřím se spíše na ústřední narativ, který jejich galerijní prezenci rámuje.

Předtím, než k takové analýze přistoupím, pokusím se nejprve vyložit motiv, od nějž kurátorky odvozují onu potřebu „představovat si“ půdu a – chceme-li alespoň jedinkrát dostát slovní hříčce z výše uvedeného motta – také potřebu „představovat se“ půdě. Co přesně se tedy dle jejich názoru nachází za bariérou abstrahujících kategorií, které vše redukují na měřitelné a obchodovatelné jednotky? Jaká realita či jaká půda se za nimi skrývá? Určitou odpověď nabízí už text uvozující první z kapitol výstavy. Výklad, který Jeřábková s Dobkowskou začínají na tomto místě odvíjet, totiž hovoří o tom, že se jedná o realitu „přírodní“, jež „využívá principu vyrovnávání a rozmanitosti“ a odlišuje se tím od konání „lidstva“, stavějícího na „protikladech a omezeních“. Dovedeme-li tuto myšlenku ještě o krok dál – a rozpracujeme-li ji v duchu teze prostupující celým projektem –, lze dospět k závěru, že toto uspořádání nemusí být nikterak konečné. V logice, jež je nám nabízena, totiž může člověk za určitých okolností od přírody tuto ekvilibristickou vlastnost převzít a vědomě ji začlenit do vlastního rejstříku. Jinými slovy, současná lidská kultura se zde i přes své devastující účinky jeví jako poučitelná: může se přiblížit přírodním principům, zbavit se omezení, jež si sama historicky uložila, a vykročit vstříc spravedlivějšímu a vyrovnanějšímu stavu, kterého je v období antropocénu potřeba dosáhnout. Půda a přátelé je tedy v mnoha ohledech výstavou o možnostech civilizační transformace – o přechodu od současné industriální výroby k sociálnímu uspořádání, v jehož jádru opětovně převládne zemědělství. Cesta vpřed je tak pro výstavu cestou nazpátek.

Hospodářská praxe (malých) statkářů a pěstitelů v ní v tomto ohledu vystupuje za žádoucí model lidského jednání. Její propojení s praxí umění pak v PLATO Ostrava sehrává v podstatě dvojí roli: předně umožňuje těm, kteří se k malozemědělským přístupům navracejí, nahlédnout sebe sama přímo „v akci“, ovšem jaksi poučeně – s představou vlastní sounáležitosti s půdním mnohohlasem, jež by jednou mohla prostupovat také celou lidskou společností. Současně zde umění slouží i jako rozhraní, které tento prožitek dokáže zprostředkovat těm, jež se ho zatím nemohli přímo účastnit. Ať tak nebo onak, estetická rovina děl ve výstavě naplňuje v podstatě klasickou funkci, kterou si osvojila už během předchozího století a pomocí níž může tvořit a předávat poznání mimo rámec obecně rozšířených gnozeologických aparátů a vlastně také mimo mechanismy, které svět měří, komodifikují a podřizují dynamice globálního kapitalismu. Ústřední kurátorská výzva „Představujeme si půdu!“ tohoto předpokladu přímo využívá. Současně s tím nás ovšem vybízí, abychom k onomu aktu představování využívali výhradně jakési antiindustriální kukátko zkonstruované z vybraných malozemědělských a uměleckých praktik. Kam se takové kukátko namíří, zavládá přirozená vyrovnanost. Stejný princip pak prostupuje i významotvorným kompostem výstavy, tvořeným pěti volně asociovatelnými kapitolami rozkročenými mezi regenerativními procesy a queeření přírodovědeckého názvosloví. Samotný motiv ekvilibria zde patrně nenachází příhodnější výraz nežli v tesklivém zpěvu celého sdruženého půdního edafonu, který se rozeznívá jak v úvodním videu Deirdre O’Mahony, tak v závěrečném videu Eweliny Węgiel. Vedle této představy lokální vyrovnanosti se však objevuje také představa harmonie podstatně širšího měřítka – ekvilibria kosmického, o němž psal již Rudolf Steiner a které prostupuje například diagramy umělkyně Elizabeth von Samsonow.

 

Abychom ovšem neustrnuli pouze v obrazech běžně nepřístupných – tedy příliš blízkých či příliš vzdálených –, věnujme nazpět pozornost lidskému horizontu. Je to totiž on, k němuž se výstava opakovaně vrací a poselství o blahodárném osvojování si principů přírodní vyrovnanosti v něm průběžně ukotvuje. Vůbec nejdůrazněji tak činí hned ve druhém sále věnovaném průnikům umění a pastevectví. Antiindustriální optika, přes niž si můžeme přímo z galerie „představovat půdu“ v harmonickém vztahu mezi nespočtem ovčích kopyt a dvěma osamocenými podrážkami jejich lidských protějšků, zde získává řadu podob – od deníků s básněmi španělské pastevkyně Julie Ábalos Reznak až k jednotlivým artefaktům dokládajícím činnost tuzemské platformy Dva ospalí vlci. A přestože nezůstává stranou ani sekundární výroba, reprezentovaná monumentální vlněnou tapisérií Judity Levitnerové a Kateřiny Žák Konvalinové, bude se naše pozornost dále soustředit na méně nápadný aspekt, který standardnímu pohledu zpravidla uniká. Do podoby expozice totiž na tomto místě významně promlouvá o poznání rigidnější instalační struktura, než je ta, která utváří její zbytek. Dřevěné hole, plstěné vesty a deníkové rukopisy jednoduše potřebují být do něčeho uloženy a nějakým způsobem zarámovány. Zkrátka – potřebují vitrínu. Prezentační formu, která se sice již stala běžnou součástí výstavnictví současného umění, svým určením však ještě stále připomíná spíše etnologické či přírodovědné muzeum. A je to právě její apropriace, co – navzdory estetickému posunu k recyklovaným materiálům – ve výstavě vytváří zřejmě nezamýšlenou konkurenci onomu kukátku, jímž je možné sledovat přírodní smír a pokoušet se od něj něčemu přiučit.

Rámec etnologické či přírodovědné vitríny nám totiž dlouhodobě ukazoval věci ve značně jiném poznávacím režimu, než je ten, jenž by směřoval k „vyrovnávání a rozmanitosti“. Vitrína pro nás během posledních staletí platila za kukátko autority pozitivistické vědy, skrze něž jsme nahlíželi svět a jeho vývoj jakožto příběh vyprávěný pomocí „protikladů a omezení“, prostoupený systémy měření a nezřídkakdy podřizovaný komodifikaci. O to výrazněji pak vystupuje do popředí rozpor s kukátkem konstruovaným výstavou Půda a přátelé, které nás – aniž by jej kurátorky přímo reflektovaly – staví před natolik zřetelný epistemický kontrast, že v jeho světle dosavadní samozřejmost přírodního ekvilibria povážlivě bledne. Až přímé zvědomění popisovaného rozporu nám totiž dovoluje získat určitý nadhled a uvědomit si, že i ona zdánlivě neproblematická „představa“ přátelství či smíru může mít svůj primární předobraz nikoliv v tom, co se v půdě skutečně odehrává, ale především – a opět – v lidském myšlení. Patrné to pak je i ze závěrečných stran doprovodné brožury s výběrovou bibliografií či užitých konceptů, které v nebývalé konzistenci procházejí všemi kurátorskými texty a odkazují nejen k ekofeministickým tendencím 80. let, ale i k některým současnějším fragmentům antropologie tzv. ontologického obratu a mezidruhovým studiím. Ačkoliv před nás toto zjištění klade značně široký a rozmanitý myšlenkový klastr, je v něm i letmým pohledem možné najít dost společného právě s oním ekvilibristickým kukátkem našeho zájmu. Asi nejvýraznější podobnost přitom představuje linka, která se táhne od raných publikací Vandany Shivy a Karen J. Warren až po některé aktuální projevy nových materialismů a která je – stejně tak jako návrh civilizační transformace, s nímž implicitně přichází Půda a přátelé – založena na ryze antiindustriálních východiscích.

 

Je to pak zejména zmiňovaný ekofeministický proud, který se stále znatelnější environmentální trhliny a nespravedlnosti v nitru globálně kapitalistického systému pokouší řešit pomocí radikální kritiky samotných základů průmyslové modernity, nebo dokonce jejich úplným zavrhováním. Společenskovědní diskusí jako by tak ještě dnes obcházelo strašidlo Herberta Spencera a jeho sociálního darwinismu, jehož strukturální pojetí permanentní soutěže odvozené z přírody v ní i nadále funguje jako memento děsivého sepětí pozitivistického programu a tržního hospodářství. A nachází-li Spencerovo sociálně evolucionistické paradigma v přírodě „protiklady a omezení“, musí se jeho antiteze snažit tamtéž hledat „vyrovnávání a rozmanitost“. Oba tyto světonázory také potřebují své specifické prezentační nástroje. Proto, ukazuje-li se prvý pomocí zpřehledňující etnologické či přírodovědné vitríny, inklinuje druhý k ekvilibriu významotvorného kompostu kurátorství. Jde zkrátka o souboj dvou rozdílných typů kukátek, přičemž jedno z nich je s námi minimálně od 19. století a druhé nachází svou galerijní podobu – mimo jiné i na výstavě v PLATO Ostrava – zrovna nyní. Obě tato kukátka jsou ovšem v prvé řadě sociálními konstrukty, které v přírodě objevují výhradně to, co si v ní zrovna potřebujeme „představovat“. Proč přesně bychom tedy měli předpokládat, že je to například smír, či dokonce přátelství, co při uchopování půdní dynamiky disponuje vyšší mírou platnosti než princip zaryté konkurence? Vždyť takovéto binarity nejsou nakonec dohledatelné ani u Charlese Darwina, zakladatele moderní evoluční biologie. Nahlédneme-li například do poznámek z jeho pozdních pozorování půdního života – především žížal –, otevře se před námi mnohem pestřejší rejstřík pojmů.

Objekty jeho zájmu se kroutí jeden přes druhý, spolupracují, adaptují se a místy také uplatňují svou sílu, aby upozadily jiné jedince. V kolektivní i individuální rovině tudíž vynalézají a provozují rozmanité metody přežití. Ostatně nejinak si každý den počínáme také my. Jsou proto žížaly našimi přáteli? Spíše ne. Evidentní ovšem je, že přežití lidí v době antropocénu závisí na zachování environmentálních podmínek, v nichž mohou nadále fungovat také strategie žížal. Komplexita těchto vztahů, třenic a metod přežívání se však ve výstavě Půda a přátelé ztrácí na úkor vyhraněného antiindustriálního manifestu kurátorek. Přestože její struktura zahrnuje i méně dogmatické celky – například závěrečnou kapitolu, která půdu chápe jako specifický archiv ukládající informace v jiném typu kódování, než jaké náleží jazyku a písmu –, celkové vyznění zůstává ke škodě věci v mnoha ohledech strojeně sjednocené. Sociální transformaci vedoucí k větší ekologické citlivosti totiž jako by projekt téměř všude programově odvozoval z adaptace mýtu o věčném návratu. Jak už jsem poznamenal výše, cesta vpřed je v tomto kontextu v určitém smyslu cestou zpět. A děje se tak i za cenu občasného zploštění povahy industriální síly na mašinérii války, jak je patrné například v rámci uvedení fotografických sérií Poliny Davydenko a Yany Kononové dokumentujících dění kolem ukrajinské fronty. Využívá však takováto kurátorská strategie naplno možností poznání, které umělecká praxe nezávislá na klasických gnozeologických aparátech nabízí? Co získáme, když půdu osvobodíme z příkrovu abstrahující komodifikace, abychom si ji vzápětí „představili“ překrytou jiným homogenizujícím výkladem? Jestliže se žížaly a další půdní organismy vzájemně proplétají, spolupracují, adaptují se a někdy prosazují svou vlastní existenci na úkor druhých, neměl by totéž činit i výkladový celek výstavy? Kompost současného umění touto různorodostí a protichůdnými pohyby bezpochyby disponuje. Jde však také o to nenechat se vtáhnout do souboje kukátek a založit na podobné diverzitě také významotvornost kompostu kurátorského.

 

Marie Boková, Centrala (Małgorzata Kuciewicz & Simone De Iacobis), Julia Ciunowicz, Polina Davydenko, Dva ospalí vlci, Yoeri Guépin, Ingela Ihrman, Yana Kononova, Dávid Koronczi, Denisa Langrová, Judita Levitnerová & Kateřina Žák Konvalinová, Barbora Lungová & Lenka Škutová & lokální pěstitelé květin, Krzysztof Maniak, Deirdre O’Mahony, Julia Ábalos Reznak, Elisabeth von Samsonow, Alex Sihelsk*, Sounding Soil, Rosario Talevi, Salka Tiziana, Ana Vaz, Ewelina Węgiel, Zabriskie Buchladen für Kultur und Natur, Kryštof Zvolánek / Půda a přátelé / kurátorky: Marianna Dobwkowska, Edith Jeřábková / architektura: Zbyněk Baladrán / PLATO Ostrava / 30. 4. – 13. 9. 2026

Foto: Martin Polák