Ruina a krach. Kdo má z čeho strach?

Během loňského podzimu uvedla městská galerie PLATO Ostrava výstavu laureátů a laureátek Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCh). Bývalému hobbymarketu Bauhaus, v němž instituce působila pátým rokem, vévodily slaměné objekty umělkyně Petry Jandy. Jejich zlatá chapadla vyplňovala prostor mezi světlíky a betonovou podlahou. Tam, kde se propojila, vytvořila náznak symbolu, který by však stejně dobře mohl být i dekorem, následně pokračovala dále. Nejednoznačnost tvarosloví, které Janda splétá, má však také cosi podobného s nestálostí organického materiálu, s nímž pracuje.

Náznaky významů vznikajících z odumřelých rostlinných těl se totiž po nějaké době přetvoří na kompostovou substanci, která napřesrok pomůže dalšímu růstu. Cyklus, jenž v lidové kultuře platí za metaforu pomíjivosti, se však v případě ostravské instalace ukázal jako relevantní měřítko trvanlivosti. Přibližně ve stejné době, kdy diváci a divačky mohli v prostorách bývalého Bauhausu procházet pod slaměnou asambláží, se totiž městské zastupitelstvo usneslo na tom, že ocelový skelet, který ji nesl, bude navzdory dobrému statickému posudku zbourán, aby na jeho místě vznikl development.

Limbus

Hala obchodního domu Bauhaus z první poloviny 90. let, která v územním plánu nahradila dříve zbouraný bytový dům, byla původně koncipovaná jako východoevropská zkouška typového hobbymarketu určeného pro německý trh. Stavební parcela s adresou Janáčkova 22 poskytla více než pět tisíc metrů čtverečních plochy, na nichž se až do ledna 2013 prodávaly stavební materiály, nástroje i zahradní potřeby. Vzhledem k tomu, že šlo po dlouhou dobu o jedinou a dobře dostupnou prodejnu v širokém okolí, byla cirkulace nabízeného zboží, jakož i utrženého finančního kapitálu, nejspíše velmi vysoká.

Jiří Surůvka, workshop, 2018. Foto: Lucie Gurecká, PLATO Ostrava.

Společnost Bauhaus však v Ostravě neměla pouze produkovat zisk, měla také opravovat. Součástí smlouvy bylo rovněž usnesení o rekonstrukci chátrajícího areálu přilehlých jatek na adrese Porážková 26. Klíčový dokument se však z právního hlediska ukázal jako takzvaně bezzubý. Neobsahoval totiž návrh penále, které by soukromá společnost zaplatila v případě nedodržení závazku. A tak se stalo, že zatímco v hobbymarketu pípaly skenery čárových kódů, vedlejší cihlový objekt jatek postupně chátral.

Neuspokojivý stav neunikl části umělecké komunity, která se od poloviny 90. let scházela v nedalekém klubu Černý Pavouk. Je dost pravděpodobné, že tam vzniknul i záměr performance Fantom Bauhausu. Umělec Jiří Surůvka během ní na podzim roku 1997 v typickém přestrojení za neohrabaného Batmana vstoupil do prodejny, strhnul na sebe pozornost ostrahy a zpřístupnil tím cestu k provoznímu mikrofonu. Toho se záhy chopil jeho komplic a hudebník Martin Režný, který do prostor paralyzované samoobsluhy pronesl několik mravokárných citátů z bible.

Zmíněná anekdotická performance je dobrou ukázkou strategií, kterými se lokální umělci a umělkyně snažili v 90. letech komentovat i ovlivňovat charakter dění v ostravském veřejném prostoru. To, co se pro uvažování nad osudem bývalého hobbymarketu i přilehlých jatek jeví jako důležité, však není pouze občanská aktivita, ale něco, co lze chápat jako stav limbu: okamžik zastavení na hraně mezi jedním a druhým stavem, v němž se obě budovy střídavě nacházely a za jehož symbolickou předzvěst je možné považovat chvilkový šok, do nějž nakupující i prodejce zmíněná intervence uvedla – hranici mezi chaosem a (mravním) řádem.

Promítání videa Janka Rouse, 2020. Foto: Magdalena Dušková, PLATO Ostrava.

Dočasné struktury

V obdobném okamžiku zastavení, který na konci 90. let vyvolali Surůvka s Režným, je totiž obsaženo cosi z komplikovaného vztahu tržní ekonomiky a umělecké praxe, který se velmi výmluvně zračí v rozdílných přístupech k dynamice a oceňování materiálu. Zatímco trh, jenž je v tomto příběhu reprezentován společností Bauhaus (a nutno dodat, že často také místními politiky a političkami), zapříčiňuje jeho neustálou cirkulaci a komodifikaci, umění naproti tomu tento pohyb zpomaluje a tvoří hodnoty transcendentálního typu. Toto zpomalení bylo historicky vyjednáváno různými prostředky, avšak minimálně od poloviny 20. století je nejčastěji prováděno za účelem kritického nahlížení způsobů, kterými spotřební ekonomika ovlivňuje chápání okolního světa.

Platí to také o otylém Batmanovi provádějícím neplechu uprostřed hobbymarketu, který svou odzbrojující přesvědčivostí zastavil oběh materiálu a vytrhnul všechny zúčastněné z rolí prodejců i nakupujících. Předznamenal tím však také to, co se na stejném místě začalo dít v roce 2018, kdy jej do užívání dostala městská galerie PLATO a odstartovala zde paradox, v němž dispozice tržního nástroje vytvořeného k distribuci stavebnin vytvářely zázemí projektům, které jejich pohyb brzdily. Dělo se tak například v rámci projektu Dočasné struktury (2018–2024), jehož posláním bylo dobudovat chybějící institucionální zázemí. Vedle nového bistra, kina, šatny, mohutného přednáškového pódia a dalších realizací provedených dle projektů přizvaných umělců a umělkyň se pak v kratších intervalech střídaly kurátorské programy, které do zbylého prostoru opakovaně vsazovaly další varianty výstavních platforem.

I ty je z dnešního pohledu nutné chápat jako svého druhu dočasné materiálové struktury, ale také jako koherentní estetická prostředí neoddělitelná od rozličných druhů umění, které prezentovaly, a tudíž i tak trochu interpretovaly. Že si principů tohoto propojování byl vědom i kurátorský tým galerie, dosvědčuje také fotografická dokumentace Martina Poláka, jejíž část byla pravidelně pořizována z vysokozdvižné plošiny a zobrazovala tak celkový rámec nových vestaveb vepsaných do rozsáhlého prostoru zastřešeného fóra. Nadhled nad možnostmi a dopady vlastní transformace se stal pro ostravskou městskou galerii charakteristickým a vytvořil symbolický protipól k provozu jiných tuzemských institucí, jejichž výstavní strategie odpovídají spíše ustáleným strukturám plněným různými druhy kulturního obsahu.

Zahájení výstavy, 2019. Foto: Matěj Doležel, PLATO Ostrava.

Ruina a strach

Důslednost, s níž se tržní mechanismy snaží z pole své působnosti eliminovat vše, co může být jen náznakem spojováno se samovolným rozkladem, je pro podstatu jejich fungování příznačná. Existence vraku, ruiny, ale také mršiny byla v evropské civilizační tradici téměř vždy asociována s negativními hodnotami, a to také kvůli své nekomodifikovatelnosti. Kulturní ustálenost tohoto významu je naopak dlouhodobě využívána v umělecké praxi. Zobrazováním tlení, rzi či jiné materiálové proměny je ze strany autorů a autorek už po staletí upozorňováno na konečnost lidských osudů i fyzických schránek, stejně jako na časovou omezenost estetické libosti či znakové srozumitelnosti.

Kurátoři a kurátorky PLATO se s oním aspektem temporality rozhodli v prostorách bývalého Bauhausu pracovat zcela záměrně. Jeho romantizující rovinu rozvinula například Edith Jeřábková v rámci svého kurátorského cyklu s názvem Ó a ach, krása, ruina a strach (2021–2022). Právě během něj byl v rámci projektu umělců Viktora Dedeka a Jana Boháče do haly umístěn vrak plachetnice s proděravělým trupem. Autoři využili jeho kulis k tomu, aby společně s přihlášenými účastníky a účastnicemi workshopu hledali způsoby zprostředkování perspektiv nemrtvých z mytologických i herních narativů. Kolektivním přemítáním nad postavami s limitovaným společenským statusem byl však nepozorovaně tematizován také stav, z nějž se ve stejné době začal probouzet cihlový objekt naproti přes ulici.

Foto ze závěrečného víkendu, 2024. Foto: PLATO Ostrava.

Zatímco se na přelomu prosince 2021 a ledna 2022 v Bauhausu otevíraly možnosti vtělování do zombie, vedlejší jatka byla pozvolna probouzena z mnohaletého limbu. Na podzim téhož roku pak došlo k dokončení jejich konverze a slavnostnímu zahájení galerijního provozu. I přesto, že to neřekl nikdo nahlas, bylo čím dál více patrné, že tímto novým začátkem jiná z galerijních etap končí a mění se i pořadí toho, co je krásné a co je ruinou, z níž jde strach. Jenže tento strach posedl především místní politiky a političky. A jeho zdrojem nebyla téměř třicetiletá budova ze skla a oceli, nýbrž vidina zamrzlé materiálové cirkulace.

A jak už bývalí manažeři a manažerky společnosti Bauhaus při budování prodejního stánku v Ostravě věděli – není-li materiál v kontrolovaném pohybu, stojí také kapitálový obrat. Feministická vanitas Petry Jandy se spolu s instalacemi dalších finalistů i finalistek CJCh staly posledními uměleckými gesty, které na půdě hobbymarketu vyjmuly hmotu z osidel trhu. Někdo by mohl namítat, že s dočasností jeho netradičního užívání se už od roku 2018, kdy se do něj PLATO nastěhovalo, tak trochu počítalo. Jiný úhel pohledu je ovšem takový, že město dalo, stejně jako v době vzniku montované haly, jednoduše přednost kupeckým počtům. Tento způsob myšlení bohužel často tvoří vraky, které mu svou nevypočitatelností nahánějí hrůzu. Ve chvílích, kdy se tak stane, vznikají ojedinělé příležitosti pro kulturní provoz. Zdánlivě nepotřebné objekty jsou pak v jeho intencích přetvářeny v hodnoty, které tržní ekonomika neumí ani nechce produkovat, ale ani udržovat.