V Google autě slunce nezapadá

Ztráta svobody

Jak souvisí ekonomie lidské pozornosti se způsoby pohybu napříč prostorem? To je otázka, kterou si v rámci svého programu s názvem Teorie turismu klade v pražské Fotograf Gallery kurátor Vojtěch Märc. Série přednášek a projekcí se ale nespokojuje s pouhou definicí kauzalit plynoucích z masového cestování po světě, ale skýtá hned několik kritických přístupů, jimiž je možné prostředky pohybu i definici prostoru účinně dekonstruovat. Jedna z nich se ve formátu filmového pásma uskutečnila v předposledním lednovém týdnu a byla zaměřena na vztah virtuálních i fyzických struktur spojených s turistickou praxí. Protože je možné k ní přistupovat jako k signifikantní ukázce dramaturgie, kterou je dosud probíhající program rámován, budu jejím průběhem volně rámovat i tento text.

Dříve než se přesuneme do vnitřku galerie sídlící v samotném turistickém centru Prahy, abychom si společně s desítkou dalších návštěvníků a návštěvnic poslechli kurátorský úvod a zhlédli snímky Chloé Galibert-Laîné, Jakuba Tulingera a kolektivu Total Refusal, zastavíme se ještě na malý okamžik před její vitrínou. Za silnou tabulí skla je totiž možné vidět jedinou stabilní složku celého programu. Dva výňatky z akademických textů a dvě velkoformátové fotografie zavěšené na silonech vytvářejí předpolí večerního programu. Märc na tomto místě prezentuje příklady ukotvené v minulosti, čímž galerijní eventy zaměřené spíše na současné aspekty turismu rovnou usazuje do širšího, historizujícího rámce.

V prvním z těchto eventů jde o zpřítomnění státních silových polí a pravidel formujících pozici jedince, který se mezi nimi přesunuje. Jacques Derrida, jehož příběh nám vypráví jak archivní novinový snímek, tak i několik přiložených stran textu, se v roce 1981 takříkajíc zasekl v bezčasí ruzyňské cely na rozhraní dvou bloků studenoválečného konfliktu. Obviněn z pašování drog zde strávil desítky hodin až do chvíle, kdy jej francouzský diplomatický tlak vysvobodil. Z pozdějších prohlášení, která na konto této zkušenosti uvedl, je patrná existenciální tíha. Tu v něm dle řečeného vyvolalo náhlé zpřítomnění mocenských mechanismů, jež by mu za normálních okolností měly umožnit předložení cestovních dokladů, nasednutí na letadlo a hladké vycestování ze socialistické země.

Z filozofa – turisty, který přijel do ciziny přednášet, se stal filozof – vězeň. Systém bilaterálních dohod, který mu po celou dobu pobytu garantoval cestovatelskou subjektivitu spojenou s bezpečným návratem do vlasti, ho však z ničeho nic objektifikoval. Bez ohledu na státní uspořádání se Západ i Východ k Derridovi zachoval jako k figuře uprostřed herního plánu, který s původním posláním jeho cesty vůbec nesouvisel. Opačnému procesu je dedikována druhá část vitrínové expozice, která představuje manipulační strategie aparátů na příkladu fotografujících Zapatistů. Ti se o patnáct let později, za využití příznačně guerillové taktiky, staví na druhou stranu objektivu a zobrazovací zařízení, která až doposud kradla jejich duše, přetvářejí v prostředek vlastní msty.

Svobodný svět

Expozicí obou příběhů nás Märc vytrhává z představy dominující posledním třem desetiletím, která cestování přímo asociuje se svobodou a poukazuje na to, že pasy, víza, letištní skenery i samotný transport dopravními prostředky jsou jeho zdroji, ale rovněž limity. Jinak řečeno – za každým typem pohybu či pohledu lze nalézt struktury, které jej umožňují (Derrida). Přítomné jsou však i skuliny vybízející k subverzivní akci (Zapatisté). Abychom lépe porozuměli celospolečenské atmosféře počátku devadesátých let, která pro většinu bývalých sovětských satelitů znamenala liberalizaci pozornosti i pohybu, obraťme se krátce k jedné z myšlenek sociologa Zygmunta Baumana. Ten v textu Úvahy o postmoderní době ustavuje čtyři strategie, jimiž se občané po rozpadu bipolárního uspořádání vypořádávají s úkolem hledání vlastních občanských rolí. Vznik postav Zevlouna, Turisty, Tuláka a Hráče je přímo podmíněn rezignací na smysl velkých projektů a ústupem od účelnosti jednání k jeho prožívání.

Zevloun je aktualizovanou podobou benjaminovského Flâneura, který už nebrouzdá pasážemi, nýbrž polehává se smartphonem na gauči. Turista je experimentátor, který si z navštívených zemí bere jen to, co jej zajímá, a problémy místních programově ignoruje. Tulák je dobrovolným vyděděncem přežívajícím z odpadků systému. Hráč si jako jediný uvědomuje konstituci pole a úskočně mění své chování. Nebýt postavou v aparátu znamená vytvořit svou vlastní individualitu a zaujmout vůči němu pozici. To je základní teze postmodernity, která je v našich podmínkách přímo spojena s autonomním pohybem napříč státními hranicemi i institucionálními aparáty. Proč nás však Märc vrací zpět ke strukturám turismu, když jsme se na nich již dávno stali nezávislými?

Následky svobody

To proto, že struktury se po letech přehlížení proměnily a upozornily na sebe tím, že do všech zaujímaných pozic včleňují vlastní agendu. Ať už jsme v postmoderním uspořádání byli Turisty, Tuláky, nebo Hráči, s příchodem virtuality jsme se stali tak trochu Zevlouny. Brouzdání po webových bulvárech přetvořilo parametry naší prokrastinace. Síť, která měla upevnit individualitu všech svých uživatelů tím, že umožní jejich vzájemné propojení, nakonec individualizovala sebe samu a kapitalizovala pohyb i pozornost ve prospěch nových (digitálních) elit.

Filmová esejistka Chloé Galibert-Laîné se ve svém snímku Flânerie 2.0, který lednové projekční pásmo ve Fotograf Gallery otevřel, věnuje vztahu digitálních technologií a senzorického prožívání města. Propojením vizuálních dat z Google Street View s historickými filmovými záběry Paříže ilustruje proces, v němž se naše vědomí zcela zbavilo pomalého kontemplativního módu a zůstalo navždy zacykleno v nekonečném multitaskingu mezi displejem a konturami fyzicky sdílené reality. Detailní rozbor webové kopie veřejného prostoru nabízí i její další dílo s názvem GeoMarkr.

Věnuje se v něm herní aplikaci, jež své hráče katapultuje do náhodného místa na Google Maps a následně testuje jejich orientaci v neznámém prostředí. Ten, kdo zvládne rychleji přiřadit typ stavby, marketingové značky či dopravního ukazatele ke konkrétní lokaci, vyhrál. „V Google autě slunce nikdy nezapadá,“ říká voice-over, zatímco kamera skáče neznámou pouští. Obraz sebou škubne, pak se zastaví a načítá. Nové kliknutí odstartuje další střemhlavý let. Zatímco oči soustředěně hledají jakýkoliv kulturně zařaditelný znak, vydávají prsty pokyny k automatizovaným pohybům po předem vytyčené trajektorii. Slunce totiž nikdy nezapadá nejen v Google autě, ale ani v hybridním světě, který naši práci navždy propojil s odpočinkem.

Motiv zapadajícího slunce je důležitý také pro další promítaný snímek Disaster Tourism z produkce skupiny Total Refusal, jehož děj je situovaný do opuštěného terénu hry DayZ. Obrovský žhavý kotouč se na konci dne, který o několik hodin dříve přetnul svými nukleárními erupcemi, zanořuje pod hladinu a skupina marxisticky smýšlejících turistů se na palubě vraku zaoceánské lodi dává do tance. Krajinou bývalého Sovětského svazu bloudí hloučky zombie. Železobetonové skelety měst a továren nad nimi ční jako pomníky starých pořádků a Baumanův Zevloun, Turista, Tulák i Hráč znovu ožívají. Spojitost mezi vyprázdněným počítačovým kódem a supervelmocí v postapokalyptické agónii je příliš silná na to, aby nechala diváka na pochybách.

Znejišťování publika se však rozhodně nebojí Jakub Tulinger. Předměty zahozené návštěvníky Krkonoš se v jeho filmu setkávají u společného ohně a rokují. „Pohleďte na ně, jak jsou doslovní,“ prohodí jedna z plastových lahví od piva směrem k druhé a ukáže svým hrdlem na obrazovku tabletu, na němž zrovna hraje video z lidského turistického výšlapu. Další skrumáže nepotřebného materiálu drnkají na kytaru, tancují nebo zpívají, zatímco lesní zákoutí střídají záběry horského vrcholu. Těla obtěžkaná batohy a trackovými holemi jsou všude. Kráčejí po pěšinách, posedávají na svazích, zdolávají ocelové schody blízké rozhledny. Smartphony v rukou, pohledy těkají mezi horizonty kopců a svítícími displeji. Jejich schránky podobné zombiím z předchozího filmu se ještě stále potácejí Krkonošemi, zatímco vědomí už je připojeno k jiné všeobjímající struktuře a skutečný svět zůstal odpadkům.

Chloé Galibert-Laîné, Martin Pfann, Courtney Stephens, Total Refusal, Jakub Tulinger, Gary Zhexi Zhang / Teorie turismu / kurátor: Vojtěch Märc / Fotograf gallery / 4. 1. 2024 – 16. 2. 2024

Foto: Jakub Tullinger