Vstříc pochopení absurdit

U obce Liptaň na Osoblažsku je možné najít mohutný šedivý balvan. Navzdory svým rozměrům působí při prvním ohledání zcela obyčejně a je ve vizuální shodě s okolním prostředím. Odlišuje se však složením, jež geomorfologicky přináleží ke skandinávským horám, ležícím daleko za polskými nížinami a severním mořem. Tato disparátnost je v čase, kterým měříme své životy a který zde budu nazývat časem společenským, nepostřehnutelná. Existenci jí propůjčuje až širší horizont marginalizující délku lidského bytí – čas geologický.

 

Rozdíl mezi oběma měřítky zakládá definici toho, co je živé, i toho, co můžeme eventuálně označit za mrtvé. Tak jednoduché to ovšem není. Existují totiž ještě substance mezní, v nichž se oba časy setkávají. Právě k nim je možné řadit půdu tvořenou horninovou drtí, vzduchovými či vodními kapsami a v neposlední řadě také mikroorganismy podmiňujícími její soudržnost. V zemědělsky zužitkovatelné půdě jsou tyto složky ve vzájemné rovnováze. Její vychýlení ale uvádí do chodu dynamiku, která zapříčiňuje rozpad na samostatné částice, jež jsou vnějšími faktory přemísťovány krajinou. Popisovaný proces je nejčastěji označován jako eroze, a zůstaneme-li věrni výše vytyčeným rámcům, mohli bychom bez větších rozpaků tvrdit, že se z hlíny v jejím důsledku vytrácí společenský čas.

 

Projekt

 

Právě eroze je tématem, které Nikola Brabcová a Karin Šrubařová rozvíjejí v rámci projektu Regeneration, jenž vznikl pod hlavičkou platformy Artyčok.tv a podpořily jej fondy EHP – společný dotační program Norska, Islandu a Lichtenštejnska. Regeneration je tvořen třemi online pořady balancujícími na hraně vědy a současné tvorby, což jej řadí mezi přístupy, pro které se v akademickém prostředí vžilo pojmenování umělecký výzkum. Kromě uvedených autorek do něj svou polemikou o kategorizaci přírody přispěl rovněž David Přílučík a mapováním současného stavu skandinávské postkoloniální diskuse i Jiří Žák s Matějem Pavlíkem. Téměř všechny tyto osobnosti náleží k užšímu okruhu Artyčoku a tématům svých sekcí se dlouhodobě věnují i v autorské tvorbě. O to více zarážejícím dojmem působí zjištění, že je v rámci velkého společného projektu nedokázaly pevněji propojit.

Úvodní text tuto vágní návaznost jednotlivých problematik explicitně zmiňuje, současně však vytyčuje jejich společnou kvalitu, kterou pojmenovává jako snahu o veřejnou edukaci vedoucí k odstranění nerovností ve všech exponovaných více-než-lidských společenstvech a k ochraně přírodních zdrojů. Časový perimetr projektu je tím – ve zjevné shodě se záměry grantového programu, které jeho vznik umožnily – vymezen hlavně trváním lidské existence a snaží se také nabízet žádoucí scénáře ekologicky udržitelné budoucnosti. Nejinak je tomu i v případě pořadu s názvem Erosion, jehož prolog dokonce angažovaně konstatuje, že „(…) krajina bude taková, jakou ji bude požadovat společnost“.

 

Dvě cesty

 

Tato pozoruhodná kompilace dvaadvaceti kapitol, sestávajících nejen z pohyblivých obrazů, ale například i spekulativních esejů, různých typů audio formátů či experimentální malby, vznikla za přispění desítek lidí ze střední Evropy či Islandu. Brabcová se Šrubařovou v ní sympaticky potlačují vlastní autorské aspirace, které daly před pěti lety vzniknout jejich společnému, jakož i tematicky příbuznému projektu Půda, hlína, zem, a sahají po utilitárních nástrojích filmového dokumentu. Činí tak především proto, aby složité detaily rozpadu půdní struktury objasnily těm, kteří do nich dosud neměli dostatečný vhled.

 

Mluvící hlavy vědců, s nimiž vedou v kancelářích, laboratořích, ale i opuštěných pískovnách a na okrajích remízků rozhovory, utvářejí důležité informační předpolí formátům, jež mají spíše experimentální charakter. V jediném pásmu se tím propojují dva základní principy vzniku poznání, které si ve vědecké diskusi nezřídka kdy oponují. První z nich nám umožňuje svět popisovat, kdežto druhý, který je blízký i uměleckému výzkumu, nabízí cesty k jeho pochopení. Tento antagonismus má co do činění s ukotvením badatelské pozice a také s tím, co všechno se ještě může stát předmětem bádání.

Snahy popisovat, které v pořadu Erosion reprezentují především výroky zpovídaných vědců, si limity příliš nekladou. Naproti tomu pochopení je vždy omezeno možnostmi toho, kdo se o něj snaží. Vztáhneme-li onu „empatickou perspektivu“ k tvarosloví pohyblivého obrazu, vyvstanou před námi kompozice, jež k nám promlouvají testováním zobrazitelnosti daného fenoménu. Za ilustrativní je v tomto ohledu možné považovat například třetí kapitolu, v níž roboticky hladký pohyb kamery Bjarkiho Bragasona tu a tam naruší prudký poryv větru vanoucího islandským strništěm.

 

Během toho, co v téměř půlhodinové sekvenci makro záběrů pozorujeme neuspořádané přesuny půdních částic, začínáme chápat rovněž mechaniku, která jimi hýbe kupředu. Z vlastní zkušenosti totiž tušíme, jak těžká je průměrná kamera či její stabilizátor. V kombinaci s tím, co zaznamenal ruchový mikrofon tak můžeme imaginovat sílu větru, který obrazem čas od času zatřese a naruší jeho jízdu terénem. Takto zprostředkované pochopení pak ztělesňuje protipól k vizuálnímu jazyku většiny „popisných“ kapitol.

 

Filmový obraz zde díky absenci kontaktu s tím, co zachycuje, neslouží k porozumění řečenému, ale platí za jeho ilustraci. Kamera nerušeně klouže nad korunami stromů, které jsou nám stejně vzdálené jako tisíce podobných krajinných struktur. Mluvící hlavy sice náleží konkrétním vědcům, ti ovšem pronášejí výroky o procesech odehrávajících se kdesi mezi hrudkami zeminy, nikoliv v jejich bezprostřední filmové realitě. Popis se v touze po obecné platnosti zbavuje detailů a žánrové dronové záběry anonymizují svého autora.

 

Kůže

 

Pořad, který Brabcová se Šrubařovou dramaturgicky zaštítily, je pozoruhodný tím, že zahrnuje oba tyto typy poznání a ukazuje, nakolik je při uvažování nad složitými celoplanetárními ději, jako je třeba eroze, důležitá jejich kombinace. Co se ale pásmu, podobně jako jiným sekcím, příliš nedaří, je vyklenutí oblouku propojujícího středoevropský prostor s Islandem. Z řečeného v „popisných“ kapitolách či z úvodního textu sice vytušíme, že půdní degradace ovlivňuje ekosystémy u nás i na severu, téměř nic nám však nenapomáhá k tomu, abychom si ji uměli představit jako kontinuum převyšující rámec společenského času.

 

Přírodověda nám k tomu nabízí čas geologický, jehož rozpětí dokáže objasnit například přesun Liptaňského bludného balvanu, a synchronizuje tím vzdálené prostory v jediném narativu. Podobné události ale dokáže hlavně nezúčastněně popsat, neumí je zprostředkovat k pochopení a nebere v potaz naše vlastní postavení ukotvené v čase společenském. Spekulativní možnosti uměleckého výzkumu, které Erosion k těmto účelům využívá spíše zřídka, pak nabízí syntetické splynutí obou těchto rovin a zpřítomnění naší vlastní pozice vůči celkům, které nás po všech stránkách převyšují.

Jak totiž naznačuje název Epidermis, který své třinácté kapitole přiřknul Miloš Vojtěchovský, půda je kůží planety, jednotným a vzájemně provázaným systémem, a to i navzdory tomu, že se to z Počerad nebo centra Reykjavíku může jevit jinak. A je to právě jeho audiovizuální koláž odehrávající se v krajině severních Čech, která v tomto ohledu překračuje rámec celého pořadu a staví na možnostech vyprávění, v nichž je přesun různých objektů či zvukových vln napříč odlehlými časoprostorovými úseky myslitelný. Podmiňuje jej ale rovněž jistá dávka absurdity, která Vojtěchovskému skýtá licenci pro převtělení do postapokalyptického poutníka kráčejícího se starou igelitkou a běžkařskými holemi napříč reliéfem výsypek. Tímto výstupem, který si v lecčems nezadá s filmovou groteskou, je ale zároveň ustavena zóna s vlastními sémantickými pravidly, v níž se zdánlivé absurdity stávají snáze pochopitelnými.

 

Mlácení do hliníkového hrnce, které se díky střihu rozléhá od počeradského odkaliště až k Baltu, je v ní stejně přijatelné jako ledovcová peripetie těžkého Liptaňského balvanu či islandský vítr, který možná právě teď žene oblaka hlíny do mořského příboje. Poskytlo-li nám Bragasonovo video perspektivu, v níž jsme se na několik desítek minut oddali titěrným pohybům písku na suchém strništi, hledí Epidermis daleko za mantinely této situovanosti. Pod rouškou uměleckého výzkumu vstupuje tam, kde si některé vědy udržují odstup potřebný k vytvoření popisu, a skýtá nám možnosti citlivějšího nazírání substancí, jejichž příběhy se odehrávají v geologickém i společenském rámci zároveň. Snahy o pochopení těchto kolosálních časoprostorových celků mohou ve srovnání s limity lidského života působit absurdně. Tváří v tvář krizi, do níž stále zřetelněji zabředává poznání uzpůsobované právě těmto omezením, je však pocit absurdity jednoznačně žádoucí reakcí.

 

Nikola Brabcová, Karin Šubrtová, David Přílučík, Jiří Žák, Matěj Pavlík, Amanda Fayant, Nikhil Vettukatil, Thomas Pausz / Regeneration / Artyčok.TV / 2024.

Úvodní foto: Eroze, autorky Nikola Brabcová a Karin Šrubařová v akci, foto: Ivan Svoboda, 2023. Další použité obrázky v článku (postupně): Eroze, Brynhildur Pálsdóttir In Search of Porcelain, nedatováno; Bjarki Bragason, Before Present, screenshot z videa; Miloš Vojtěchovský, Epidermis, screenshot z videa.