Jak zacelit trhlinu v koloběhu živin

Výstava Metabolická trhlina dvou autorů – Tomáše Uhnáka a Jiřího Skály – v galerii VI PER se pouští do otázky oddělení lidského od přírodního, a to na příkladu zemědělské produkce. Jak ale zpátky spojit to, co bylo odděleno? A „můžeme k tomu použít prostředky současné galerijní praxe?“ ptá se v recenzi na výstavu Martin Netočný.

Jak zacelit trhlinu v koloběhu živin

Člověk přetváří svět a jeho nově vzniklé umělé formy považuje za přirozené. Je to kolektivní dohoda o mlčenlivosti děděná z generace na generaci. Těžiště tohoto celospolečenského paktu leží v období průmyslové revoluce. Právě kolem poloviny 19. století je probíhající industrializace a urbanizace doplněna o první velký projev Metabolické trhliny. Jde o slovní spojení, jímž autoři výstavy Tomáš Uhnák a Jirka Skála opisují energetickou inflaci v globálních procesech průmyslového zemědělství, výroby potravin i způsobu jejich spotřeby.

Roztržení

Být podezřívavý vůči každodenním reáliím moderní společnosti a všeho, co s ní souvisí, je základním předpokladem jejího poznávání. Německý chemik Justus von Liebig, americký ekonom Henry Carey, ale také Karel Marx se v době, kdy společenská proměna způsobená technologickým boomem a kapitálovou transformací probíhala v euroatlantickém prostoru naplno, zaměřili na jev související s utilitárním oddělováním do té doby propojených prostředků zemědělské produkce. Zkráceně řečeno, dokázali reflektovat a popsat proces, během nějž ztratila urbanizovaná společnost kontakt s půdou. Korporátní logika během následujících dvou staletí podobně separovala i zvířata a umístila je do zdánlivě ekonomicky výhodných velkochovů.

Tato obecná ztráta povědomí o základních procesech zemědělství vedla k současnému stavu společnosti, která vyčerpávání půdního substrátu dlouhodobě vytlačuje za své hranice. Metabolickou trhlinu není možné vidět, protože urbanizovaný svět systémově maskuje podmínky jejího vzniku. Na živiny bohaté výkaly lidských těl jsou v rámci zavedených hygienických a hodnotových norem rovnou sterilizovány a důsledky takto zpřetrhaných toků živin pak v praxi nahrazují chemické prostředky. Podstata infrastruktury (výroby) nenavazuje na nadstavbu. Uhnák a Skála tak v rámci výstavy pokračují v dosavadní podezřívavé reflexi prohlubujícího se environmentálního fenoménu. Svou instalací kladou mimoděk i tyto otázky: Jak proces inflace energie v globalizovaném zemědělství kolektivně imaginovat? Můžeme k tomu použít prostředky současné galerijní praxe? Jak souvisí zobrazení problému s jeho řešením?

Zviditelnění

Dominantou větší ze dvou místností galerie je projekce 429 snímků, které zachycují nejen globální síť produkce a aplikace hnojiv v lineární posloupnosti, ale dávají také prostor odbočkám, sledujícím způsob organického hnojení mimo Evropu a Severní Ameriku, či různým materiálním praxím této činnosti s ohledem na geografickou podmíněnost jejich výskytu. Vagóny nákladních vlaků s fosfáty se v neúprosném rytmu beatů hudebního doprovodu střídají s dokumentací dobytčích rohů naplněných exkrementy, aby v závěru kompozice uvolnily prostor pro toaletní mísu s hladkým zlatým povrchem. Čisté je v neustálém střetu se špinavým. Významový protipól se ovšem odehrává pouze v rovině našeho kulturního čtení. Podstatou kompozice sekvence je relativizovat zastoupené významy, vymazat dominující paradigma o žádoucí sterilitě lidského těla a doslova jej znečistit širšími a zapomínanými souvislostmi narativu.

Jednoduše řečeno jde o zviditelnění exkrementů a jejich výživového potenciálu v rámci naší veřejné debaty. Neokázalá forma, kterou k tomu autoři využívají, je v kontrastu s komplexností sdělení, ale současně jej tím pomáhá rozkrýt. Diváka přirozeně vede k imaginaci globální – a pro svůj rozsah neviditelné – infrastruktury transportu, transformace a konzumace materiálu. Síť produkce hnojiv představovaná promítanou sekvencí však není jedinou sítí, na níž zde narážíme. Více než čtyři stovky snímků, z nichž je sestavena, jsou převzaty z webových zdrojů, tedy ze snadno dostupné sféry veřejného prostoru, a jejich estetika tomu odpovídá. Při sledování projekce se tím divák stává jakýmsi prostředníkem procesu, v němž to, co je evropskou společností hodnoceno jako nízké, podobně jako exkrementy, tvoří cosi hodnotnějšího. V rovině galerie je řeč o vzniku a interpretaci významu, v zemědělství jde samozřejmě o půdní živiny.

Trashový shluk obrazových dat seřazených v sekvenci je z podstaty zobrazovaného velmi košatý. To, co vidět není, je absurdní zmar, obsažený v představě vynaložené energie, kterou produkce superfosfátů, ale i pesticidů a herbicidů každodenně spotřebuje a která pak společně s našimi výkaly mizí v toaletách. Tento zmar přichází především ve chvíli, kdy se divákův pohled stočí od projekční plochy směrem doleva, k hromadě lokálně vyrobeného organického hnojiva. Záplata metabolické trhliny nám zde leží přímo před očima a její použití blokuje pouze zastaralý kartel politických a korporátních zájmů. Apriorní podezřívavost vůči podstatě urbánního světa, kterou autoři navazují na Liebiga a Marxe, přetvořila galerii uprostřed gentrifikované čtvrti v distribuční místo výživného substrátu.

Zacelení?

Opakovaně zdůrazňovanou součástí instalace je připomínka zacelení trhliny, jež má konceptuální těžiště právě v 19. století. Uhnák ve svém krátkém textu uvnitř výstavní tiskoviny cituje jak z vybraných pasáží Kapitálu, tak z Leibigovy vize publikované roku 1863. V obou těchto odkazech je explicitně zmiňována nutnost zemědělského využívání lidských exkrementů tváří v tvář klesající úrodnosti půdy. Moderní, potažmo kapitalistická společnost se ovšem v dikci koloniální expanze rozhodla nejprve pro masivní dovoz guána (ptačího trusu sbíraného na skalnatých pobřežích oceánských ostrovů) a následně pro těžbu dusíkatých nerostů využívaných ve výrobě chemického typu hnojiv. Metabolickou trhlinu, jejíž podstata byla definována už během průmyslové revoluce, tak v následujících dvou staletích prohloubila spíše mocensky udržovaná chemicko-imperiální doktrína než cokoliv jiného.

Výstava tyto historické konsekvence prezentuje pomocí textu Znehodnocování půdy, Leibig, Marx a jejich význam pro dnešní polnohospodářství od Johna Bellamy Fostera a Freda Magdoffa, jehož fotografické reprodukce jsou umístěny v menší z místností galerie. V posledních odstavcích je možné najít zcela pragmatickou argumentaci pro upuštění od chemického typu hnojení kombinující postřehy nejen z environmentální, ale i ekonomické a agronomické oblasti. Na tento jasný vzkaz pak dále navazují Uhnák a Skála. Svou instalací problém zpřetrhaných toků živin nejen akcentují, ale rovněž před nás kladou dostatek indicií k tomu, abychom si onu globální infrastrukturu i její kýženou lokální alternativu dokázali představit.

Zajímavou roli hraje v celém procesu koncepce dialektického materialismu, jehož aplikovaná varianta se ve východním bloku podílela na podobně devastující správě půdy, jako byla ta, k níž docházelo v západní Evropě či ve zbytku industrializovaného světa. Probíhající výstava sice odkazuje spíše na ty z Marxových myšlenek, které už ve své době předkládaly přirozenější a méně invazivní způsoby půdní výživy, ukazuje ale dobrý způsob, jakým lze některé z jeho tezí pomocí aktuálních uměleckých strategií revidovat a užít k zacelení metabolické trhliny. Imaginace, která původnímu marxismu nebyla nikdy cizí, se tím vrací do hry jako nezbytný prostředek pro uvažování nad provázaností procesů naší planety. Dialektický materialismus vymezený konstantami hmoty a vědomí apeluje, stejně jako Uhnák a Skála, na konečné propojení obou složek. Dosud separované a sterilizované exkrementy putují do hlíny a vyživují ji. Lidské je znovu sloučeno s přírodním, podobně jako se v galerii VI PER prolíná umělecká metafora se závěry odborného výzkumu.

Tomáš Uhnák a Jirka Skála / Metabolická trhlina / Galerie VI PER / Praha / 19. 5. – 8. 7. 2023

Foto: Peter Fabo