Rakousko reflektuje svou koloniální historii

Na konci června představila rakouská státní tajemnice pro umění a kulturu Andrea Mayer strategii, podle které bude Rakousko zkoumat koloniální kontext artefaktů nacházejících se ve spolkových sbírkách a muzeích. Kromě výzkumu původu, který se zaměří na to, zda byl předmět do Rakouska odvezen se souhlasem původního vlastníka nebo ne, posílí Rakousko také mezinárodní spolupráci a vzdělávání o koloniální minulosti země.

Státní tajemnice pro umění a kulturu Andrea Mayer a ředitel Weltmusea Jonathan Fine na tiskové konferenci 20. června 2023. Foto: BMKÖS/HBF/TRIPPOLT, zdroj Flickr.com

Rakousko reflektuje svou koloniální historii

To, že některé evropské imperiální státy reflektují svou koloniální minulost – a to ať už formou navracení artefaktů z muzeí, diplomatickými kroky a oficiálními omluvami, či skrze finanční reparace –, není žádná novinka. Kritika koloniálních vztahů se děla paralelně už se samotnou kolonizací a pak především s antikoloniálními boji po druhé světové válce. V každém státu ale taková snaha o reflexi vypadá jinak. Jiný přístup k nápravě škod a zločinů páchaných v rámci kolonizace neevropského území zaujala Francie, jiný Německo, Holandsko, Belgie, Británie, Španělsko nebo Portugalsko, abychom vyjmenovali alespoň ta největší evropská impéria. Jak je tomu ale se státy, které nejsou považovány za koloniální mocnosti v klasickém slova smyslu? A proč mohou být inspirativní právě pro český kontext?

V sousedním Rakousku právě probíhá důležitá diskuze o dekolonizaci vídeňského Muzea světových kultur (Weltmuseum), kterou inicioval historický výzkum a následně i samotné spolkové ministerstvo kultury. Na začátku loňského roku vydalo ministerstvo prohlášení ke zřízení zvláštního odborného grémia pro posouzení koloniálního kontextu muzejních sbírek, v němž stojí: „Ačkoli Rakousko není historicky považováno za koloniální mocnost, současný výzkum odhalil četné zapojení habsburské monarchie do koloniálních vztahů. Zřízení nového výboru s národními a mezinárodními odborníky, jehož úkolem je vypracovat udržitelný a transparentní rámec, má proto velký význam.“

Skupina odborníků a odbornic – mezi nimi ředitel Weltmusea Jonathan Fine, historik Walter Sauer z vídeňské univerzity nebo ředitel pařížského Musée du Quai-Branly Emmanuel Kasarhérou a další – pak vypracovala dokument s doporučeními pro nakládání s předměty získanými během koloniální éry do sbírek rakouských spolkových muzeí, který byl po roce a půl jednání představen na tiskové konferenci ve Weltmuseu na konci letošního června. Na webu rakouského ministerstva kultury lze tento dokument stáhnout v německém i anglickém jazyce.

Klíčová argumentace v dokumentu, který vyzývá k důsledné restituční politice, zní, že rakouská spolková muzea „a další sbírky přímo vlastněné federací uchovávají předměty kulturního dědictví, které byly získány v koloniálním kontextu, jehož součástí byla často asymetrie moci, násilí a nespravedlnost“. Na základě toho je třeba podniknout pět konkrétních kroků: 1) zavázat rakouskou spolkovou vládu, aby na žádost jednotlivých států vracela památkové objekty z koloniálního prostředí; 2) financovat výzkum původů artefaktů, který by umožnil pochopit, jak a za jakých okolností byly shromážděny; 3) vytvořit postupy a orgány, které na základě provenienčního výzkumu určí, zda jsou předměty kulturního dědictví způsobilé k trvalému navrácení, a specifikovat zájmy různých zúčastněných stran na navrácení nebo ponechání předmětů; 4) zmocnit rakouská spolková muzea a správce ostatních sbírek v přímém vlastnictví federace k hledání vhodných řešení pro předměty, které nesplňují podmínky pro navrácení (například dlouhodobé zápůjčky nebo digitalizace a kulturní a vědecké výměny); 5) kromě navracení předmětů podniknout praktické kroky k řešení dědictví kolonialismu, včetně zvýšení mezinárodní kulturní a vědecké výměny mezi Rakouskem a zeměmi, které byly v minulosti kolonizovány, podpory iniciativ občanské společnosti v Rakousku, které se snaží zvýšit povědomí o koloniální minulosti, a povzbuzování všech rakouských muzeí, aby se ve své práci zabývala kolonialismem.

Weltmuseum ve Vídni © KHM-Museumsverband

Že rakouské ministerstvo kultury vzalo daná doporučení odborného grémia vážně, potvrzuje i příslib státní tajemnice pro umění a kulturu Andrey Mayer, která médiím oznámila, že Spolkové ministerstvo kultury, školství, umění a sportu připraví v příštích měsících návrh zákona, na jehož základě bude umožněno navracení předmětů ze spolkového majetku. Kromě toho bude navýšeno financování výzkumu původu artefaktů na 320 000 eur (více než 7,5 mil. Kč) ročně.

Aktivní přístup Rakouska ke koloniálnímu kulturnímu dědictví není nic samozřejmého, co by šlo jen tak odmávnout z důvodu aktuálních dekolonizačních procesů, k nimž v prostředí evropských muzejních institucí dochází. Jedná se spíše o několikaletou práci historiků a historiček, kteří se věnují období habsburské monarchie. Jedním z nich je i Walter Sauer působící na vídeňské univerzitě, mimo jiné i člen výše zmíněného odborného grémia. Ten se ve svých textech věnuje podobám rakouských zámořských obchodů a cest misionářů, cestovatelů, vědců i diplomatů do neevropských zemí, kde se buď přímo podíleli na evropské kolonizaci (např. rakouští obchodníci pracující pro vídeňskou pobočku společnosti Association International pour l’Exploration et la Civilisation de l’Afrique Centrale belgického krále Leopolda II.), nebo pomáhali skrze svou vědeckou či popularizační práci udržovat diskurz evropské kolonizace.

Zatímco pokusy v polovině 19. století o ustanovení rakousko-uherské nadvlády na ostrově Sokotra (dnešní Jemen), na Nikobarských ostrovech nebo ve šlépějích jezuitů v Súdánu všechny selhaly, habsburská monarchie si udržela důležité postavení v rámci samotné Evropy. Byla přítomná u podpisů klíčových mezinárodních dohod, mezi nimiž bylo například i ustanovení vzešlé z Berlínské konference na přelomu let 1884 a 1885, kdy došlo k tzv. dělení Afriky. Rakousko-Uhersko sice žádné území nezískalo (podle Waltera Sauera mohl za nezájem o koloniální expanzi slábnoucí politický a vojenský vliv země v Evropě), jeho podpis ale značil podstatný legitimizační souhlas.

V neposlední řadě pak pozornost na vnitřní evropskou politiku a hranice monarchie vedla k realizaci osadnického kolonialismu na území Bosny a Hercegoviny, kterou Rakousko-Uhersko vojensky obsadilo v roce 1878 (a v roce 1908 anektovalo). To je fakt, na který se v rámci rakouské historie, ale i současné místní diskuze o dekolonialismu zapomíná. A zmínka o kolonizaci Bosny chybí také v daném dokumentu, který odborné grémium pod drobnohledem Weltmusea, jež samozřejmě vlastní také odtamtud dovezené kulturní artefakty, minulý měsíc zveřejnilo.

Šargija z Bosny a Hercegoviny, ve sbírkách vídeňského Weltmusea od roku 1896. Foto: online sbírky muzea

Vynechání obsazení Bosny je o to víc zarážející, když vezmeme v potaz kapitolu v dokumentu, která se věnuje podstatě kolonialismu a rakouské koloniální historii. Ta totiž obsahuje působivé prohlášení, které určitě nadzvedne ze židle nejednoho konzervativce či nacionalistu v zemi: „Poradní výbor zastává názor, že spolková vláda musí dodržet zásadu navrácení předmětů kulturního dědictví získaných proti vůli jejich předchozích vlastníků s vědomím, že muzea mají ve společnosti důležitou úlohu. Domníváme se, že je třeba najít rovnováhu mezi obhajobou hodnoty muzeí a pochopením, že tato hodnota je ambivalentní. Muzea a jejich sbírky by měly být vnímány jako aspekty kultury, poznání a porozumění, které lze interpretovat různými způsoby a jejichž význam a důležitost se v průběhu času mění.“

Dokument, který minulý měsíc představila ve Weltmuseu spolková tajemnice Andrea Mayer společně s ředitelem muzea Jonathanem Finem, může být dobrou inspirací i pro český kontext. A to nejen kvůli tomu, že české země byly dlouhou dobu součástí Rakouského císařství a později Rakouska-Uherska a z koloniálních vztahů také hospodářsky a kulturně těžily. Daný dokument je inspirativní i díky tomu, že kolonialismus nenahlíží jako jednoduchý vztah mezi kolonizující velmocí a kolonizovaným národem, ale jako složitý systém, v němž různí aktéři sehrávají rozličné role. A někdy jsou těmito aktéry jednotlivci (mezi českými rodáky to může být třeba zakladatel pražského Orientálního ústavu Alois Musil nebo cestovatel Emil Holub), jindy skupiny obyvatel (podnikatelé a továrníci) nebo státní úřady a vojenské instituce. Rozličné jsou i způsoby, jak se kulturní artefakty do muzejních sbírek v Evropě dostávaly, nelze tedy restituce vztáhnout pouze na případ, kdy byly předměty získány v rámci násilných vojenských operací (jako tomu bylo v případě zmasakrování Beninského království britskými vojáky v roce 1897).

Daný dokument proto operuje s pojmem „koloniální kontext“, který bude u jednotlivých předmětů zkoumán případ od případu: „Naše chápání koloniální historie, zejména s ohledem na Rakousko, se rychle vyvíjí. Poradní komise proto doporučuje, aby byl pojem koloniální kontext vykládán široce a zahrnoval i okolnosti donucení a asymetrie moci nad rámec formální, přímé koloniální nadvlády.“ Přesouvání kulturního dědictví do Evropy se tak začíná vnímat jako princip, který byl součástí nerovných vztahů v rámci kolonialismu, ne jako součást jednotlivých příběhů vědců a politiků, kteří přivezli pár předmětů ke kulturně-vědeckým účelům. „Klíčovým hlediskem bude pochopení komunitní role památkových předmětů a přezkoumání toho, zda byly získány se souhlasem jejich vlastníků.“

Otázkou zde samozřejmě zůstává, jak konkrétně budou pak takové výzkumy vypadat a zda lze dnes vůbec dohledat podobu (ne)konsenzu při získávání a loupení artefaktů. Důležité ale je, že se skrze tuto argumentaci otevírají dveře k chápání kolonialismu jako komplexní sítě založené na asymetrii moci, na níž se evropské státy podílely různou měrou. Množství předmětů dovezených do Evropy ale naznačuje, že se jednalo o jeden ze zásadních principů kolonialismu, v rámci nějž bylo v evropských státech akumulováno kulturní, přírodní i nerostné bohatství kolonizovaných území. Jen v případě vídeňského Weltmusea se jedná o 200 000 předmětů. Na otázku, kolik z nich bude v průběhu následujících let navráceno do zemí původu, však nedokázal ředitel Fine na konferenci odpovědět.

Na tiskové konferenci se pak ukázala ještě jedna věc. Ministerstvo kultury i Weltmuseum mají před sebou ještě dlouhou cestu, a to nejen vzhledem k vysvětlování svých kroků v rámci veřejné diskuze, ale také ve vztahu k africké diaspoře žijící ve Vídni. Zástupce organizace AFRI-EUROTEXT Daniel Bitouh, který se dlouhodobě zasazuje o kritiku Weltmusea i o celospolečenskou debatu o restitucích, na konferenci vyjádřil svou obavu z toho, že chybí jakákoliv spolupráce nebo společná jednání mezi místní afro-rakouskou komunitou, muzeem a ministerstvem. Odborná komise a zákony jsou tak jedna věc, druhá a stejně tak důležitá je však i ochota naslouchat potřebám lidí, kteří ze zemí, které dodnes nesou zátěž (neo)koloniálního násilí, pocházejí.

Recommendations for Guidelines for Collections in Austrian Federal Museums from Colonial Contexts