Pravidla etického kempování

Multižánrový projekt Queer Ecologies představuje v Galerii FaVU dvanáct umělkyň a umělců se společným cílem: kriticky prozkoumat a navrhnout alternativy k antropocentrickým, patriarchálním a heteronormativním ideologiím. Vycházejí z přesvědčení, že současné nastavení světa je sociálně-kulturním konstruktem vynucovaným na nás mocenským aparátem. Zaměřili se proto na ty struktury, které z redistribuce zdrojů a uznání vypadávají: „komunity na okraji společnosti odsunuté mimo fyzický i myšlený mainstreamový prostor, které směřují k narušení hierarchií, pravidel trhu, nároků na půdu a přírodní zdroje a produkty či uplatňování moci nad jinými živočišnými druhy“, jak záměr výstavy definují v kurátorském textu Ladislav Jackson a Barbora Lungová. Právě tyto marginalizované zóny podle nich ukrývají podvratný a současně hojivý potenciál jako „možnosti emancipace i neomezené imaginace​“ jiných světů „nejen pro queer lidi, ale pro všechny“.

První vystavený objekt jsem téměř minula, soudíc, že jde o návštěvní knihu. Instalaci nazvanou A tak jsme chodili do přírody… tvoří podstavec s albem s fotografiemi, které z archivu Společnosti pro queer paměť, českého muzea a archivu queer minulosti vybral Ladislav Jackson. Stránky alba, kterými může návštěvnictvo volně listovat, zaplňují černobílé i barevné snímky ze čtyřicátých až devadesátých let minulého století. S Ladislavem jsem nedávno absolvovala komentovanou procházku „queer dědictvím“ Prahy. Podobně jako nyní při listování albem mě a mou*mého partnera*ku tehdy zarazila téměř úplná absence zmínek o queer ženách. Ladislava jsme se při procházce zeptaly*i, jestli si je této absence vědom. Připomněl nám, jaké postavení (čti: žádné) měly ženy, i ty heterosexuální, v 19. a na začátku 20. století, což naši kritickou zvědavost uspokojilo. Přestože se domníváme, že takovou informaci mohl při procházce explicitně zmínit sám. Ve výstavě teď listuju albem s dobovými snímky a nevidím jedinou ženu nebo femininně se prezentující osobu. Albu v instalaci dominují (pravděpodobně cis^[1]) gay muži, přestože se v názvu odkazuje k široké kategorii queeru. Právě v osobních archivech by ale přece oproti veřejnému prostoru komentovanému při procházce lesby a další queer osoby nepochybně bylo možné najít. To mi trochu kazí estetický požitek z fotografií a pozornost obracím raději k digitálním tiskům, které zachycují jen květiny.

Květinového motivu se drží i úryvek z Duhové zahrady, instalace s kosatci Barbory Lungové. Umělkyně do brněnské galerie přenesla kus svého záhonu z blízkosti jihomoravského Kyjova. Zamýšlí se přitom nad tím, jaké názvy dostávají odrůdy těchto mimolidských druhů a kdo se nachází v pozici názvodárce: Nepřekvapivě většinou muži. Kosatce tak nesou třeba jméno „cross-dresser“ nebo „duhová víla“ a v pokročilé fázi výstavy, která jim zřejmě neposkytuje takové podmínky jako záhon u Kyjova, (nechtěně) působí jako věrný obraz postavení queer lidí v české společnosti – pochmurně.

Dystopicko-utopický azyl nacházejí duhové víly, queer ženy a další safická stvoření v instalaci Eriky Mrtvé. Drobný environment je složený z výšivek na textilu, drátkovaných postav spojujících lidsko-mimolidské disabled i abled-bodied charaktery, dále z asfaltu a košíku, který umělkyně*umělec upletl*a při pobytu v psychiatrické léčebně. Celek pak volá po vlastním kousku prostoru uprostřed nehostinné krajiny postindustriálního města, jímž se odkazuje na koncept gay audacity^[2]. „Kde se rozloží milenectvo zhroucené na rozpáleném asfaltu?“ „Kdo mi ustele na trávě, když mi useklx ruce a zeleň zabetonovalx?“ „Kde moje víly složí hlavy v městě prorostlém kanceláří?“ Způsob, kterým Erika Mrtvá okupuje prostor, mi bez nadsázky vhání slzy do očí. Možná i proto, že jsem s Erikou a jejím*jeho invalidním vozíkem zažila, jaké to je dožadovat se naprostého minima přístupnosti ve veřejném městském prostoru. A protože jsem sama stejného živočišného druhu jako umělkyně*umělec – nebinární safická víla volající po kousku bezpečného prostoru, kterého se mi dlouhodobě nedostává. Na intersekci cripu a queeru se totiž potkává nejvíce strukturálních bariér a utlačivých sil a naše těla pod nimi ještě více křehnou a unavují se. Chce se mi vyhlásit „životní stávku“, jak omezení aktivit na ty čistě sebezáchovné označuje nebinární queer crip teoretik*teoretička J. Logan Smilges, a zůstat ležet na Eriky vyšívané dece s polštáři, dokud se vnější svět ve queer utopii konečně nepromění.

Určitá forma lidsko-mimolidské queer mytologie vyživuje i sérii černobílých fotografií At the forest edge Valeriie Mirhorodchenko. „Jiné světy lidstvo ohledává odpradávna,“ píše v autorském textu v angličtině. „Ať už jde o bohy z Olympu, ďábly z pekel, nebo mytické draky. A odjakživa se vůči nim vymezujeme, zatímco s nimi máme tolik společného. (…)“ Mirhorodchenko se ptá, kde leží hranice mezi lidským a mytickým, a ve svých fotografiích ji vymazává.

Ve videu QIRIM sleduje Kateryna Khramtsova Antoninu Romanovu, trans nebinární režisérku, performerku a herečku, která vstoupila do řad ozbrojených sil Ukrajiny v únoru 2022 spolu se svým partnerem. Video uvádí snaha Antoniny představit se umělkyni do kamery. „Kam se mám dívat? Tak znovu,“ chybuje nervózní Antonina ve vojenském mundúru před kamerou. Napadá mě, že spoustu chyb – ve formě čárek v souvětí, ale i překlepů – nacházím téměř v každém popisku děl ve výstavě, ale ignoruji je. Nechybovat je privilegiem – a gramatika dalším z kulturních konstruktů. A je to právě „queer art of failure“, kterou trans kulturální teoretik Jack Halberstam vyzdvihuje jako podvratnou sílu schopnou konkurovat kapitalistickým příběhům o věčném úspěchu a růstu.

Marginální prostor mimo binární systém ohledává i Štěpán Žůrek ve své instalaci, kterou v parafrázi na maloměstské turistické informační centrum tvoří malá fotografie autorovy*autorčiny domovské slezské krajiny, malé zrcadlo a několik výtisků autorské letákové mapy, která provádí naučnou stezkou Vzpřímeně stavím se po stále tak málo probádané – osobně i politicky – nebinární krajině.

Téměř jednu celou stěnu galerie pak obsazuje fotografická performance Zlaty Ziborove nazvaná I Feed Them, They Dress Me. Umělkyně v ní vytváří prostor pro kritiku mocenské nerovnováhy i hojivý dialog o ekologické i sociální transformaci společné existence lidských a mimolidských bytostí: „Co znamená být lidským tělem ve světě plném ne-lidských bytostí a entit?“ ptá se Ziborova. Odpovědět by jí dle mého mohla instalace a performance, která se odehraje v rámci doprovodného programu. Hana Kokšalová, Barbora Matějková, Anna Bureš, Lucie Vrbíková a Marek Mircev v ní plánují návštěvnictvo přenést do imaginární krajiny opečovávané nehierarchickou péčí a spoluprací: „(…) čtyři zahradnice objevují a pozorují nové formy rostlinných organismů, které jako jedny z mála přežily extrémní podmínky klimatických změn (…) Necháváme tyto nové druhy pohltit naše těla, srůstáme s nimi ve snaze se naučit, jak formovat vlastní těla k odolnosti vůči výzvám měnícího se klimatu.“ Přemýšlím nad propletenými Příběhy Camille Donny Haraway a Autobiografií chobotnice Vinciane Despret vyprávějící o fiktivní první generaci lidsko-mimolidských kompostových komunit zrozených ze symbiózy lidí a monarchů stěhovavých a lidí a ohrožených druhů chobotnic. Podobně nadějeplný náboj očekávám i od performance.

Na konci výstavního prostoru na návštěvnictvo čeká instalace nazvaná Yassify Your Wilderness Adama a Anto_nie. Ručně pomalovaný kempingový stan pro jednu až dvě osoby zaplňují polštáře, deky a podvratná literatura, jakou je třeba kolektivní Manifest péče (The Care Manifesto). Doplňují je další objekty, kterými lidské bytosti při kempingu dočasně proměňují krajinu. Umělec a umělkyně v instalaci apropriují stanování, chataření a zahrádkářství dominantní kultuře a „kvíří“, „kempují“ (camp)^[3] je: „Kempová estetika nachází věci přitažlivé na základě nevkusu a jeho ironické hodnoty. Pokempení destabilizuje modernistické pojetí vysokého umění,“ píše se v popisku. Ve videu se míhají femininní a nebinární figury a krajiny a já už podobné výjevy někde viděla… No jistě: na samotném začátku. Výstavu, kterou uvedl výběr fotografií výhradně zobrazující muže v zahradách, na loukách a chatách nemůže zakončit vhodnější instalace než ta, která reprezentaci zcela obrací, přitom nenuceně, a dost možná i nezamýšleně. Ladislavem Jacksonem vybrané fotografie referují o minulosti, instalace Anto_nie a Adama je budoucnost. „Yassification znamená, že je to mnohem lepší než všechno ostatní,“ zní z videa. Zdá se mi, že výstava Queer ecologies kvíří, kempí a yassifikuje nejen objekty dominantní kultury, ale i sebe samotnou, skrze vzájemnou interakci jednotlivých děl. A tím vlastně naplňuj​e potenciál – nebo možná podmínku – queeru: odolávat definici, vzdorovat ustálenému významu, nebát se nezapadat, zpochybňovat autority, a pokud pochyby nestačí, bořit je.

Erika Mrtvá, Hana Kokšalová, Lucie Vrbíková, Anna Bureš, Barbora Matějková, Kateryna Khramtsova, Martin Hrvol, Rado Rochallyi, Štěpán Žůrek, Valeriia Mirhorodchenko, Adam Poljak a Anto_nie, Zlata Ziborova, Alan Bujdak / Queer Ecologies / kurátorkský tým: Ladislav Jackson, Barbora Lungová / Galerie FaVU / Brno / 16. 5. – 19. 6. 2024


Foto: Polina Davydenko, Galerie FaVU

 

^[1] cis/cisgender je přídavné jméno pro člověka, jehož gender je stejný jako pohlaví přidělené při narození, zdroj: Wikipedia.

^[2] Koncept odkazuje k situacím, kdy si LGBTQIA+ osoby osvojují nové dovednosti a média, se kterými dříve nepracovaly, jako je pletení, pečení, tesařina atd.

^[3] Z anglického „to camp“, sl., hovorově, znamená přemrštěný, afektovaný, přehnaný.