Všechno, všude v provázaném světě

Výstava Seno, sláma, skládka v Galerii Václava Špály si klade skrze díla současných umělkyň a umělců otázku, jak se proměnilo přemýšlení o životním prostředí za posledních padesát let. Podle Martina Netočného se na porovnání dvou výstavních projektů – jednoho z roku 1969 a druhého současného – dobře ukazuje, jak se posunula pozornost od jedince obklopeného lidskou společností k mezidruhovému propojení.

Všechno, všude v provázaném světě

Vyplavené dřevo, lotyšská skládka, semínko v podrážce, kulička z žížalích výtrusů a sláma z ekologického zemědělství. Při letmém pohledu do poznámek k této recenzi rezonuje mým podvědomím hlas babičky Martina Hurycha. Vyplňuje také první místnost Galerie Václava Špály a vnáší do ní situační aspekty ze života ženy stárnoucí na českém venkově. Instalace s názvem Dolík totiž sestává mimo jiné z nahrávky jejích každodenních činností a představuje tak zdánlivě pevný rámec hospodaření neúprosně svázaný s konkrétní vesnicí a okolní krajinou. Její slova obtékají Hurychův objekt z univerzálních smrkových latí, sochy Ruty Putramentaite a Anny Hulačové. Odráží se rovněž od stěn, na nichž visí padesát let staré fotografie Jana Ságla i stránky kurátorského textu Jiřího Padrty, a s postupně mizící intenzitou pokračují do dalších prostor galerie.

„Porouchaný mobil,“ řekne babička ve chvíli, kdy v Padrtově originálním strojopisu z konce šedesátých let čtu: „Stručně řečeno, je to výstava kdykoliv a kdekoliv možného, a ne předem daného, zamýšleného, hotového a uzavřeného.“ Věta zní trochu, jako by byla napsaná na míru současné výstavě Seno, sláma, skládka připravené kurátorsko-produkčním kolektivem Společnosti Jindřicha Chalupeckého (SJCH). Při troše dobré vůle v ní můžeme najít procesualitu, která je vlastní současnému environmentálnímu myšlení, a tak se zdá, že výstava Někde něco, uvedená ve Špálově galerii v roce 1969, a projekt, který je zde možné vidět teď, mají i přes proluku pěti dekád relativně dost společného. „Produktivní dezinterpretace“, jak užitý významový posun s nadsázkou pojmenovala Tereza Jindrová na panelové diskuzi konané asi týden po vernisáži, předpokládá dva symetrické světy. To je však nejen vzhledem ke změně ekologického paradigmatu v novém miléniu spíše nepravděpodobné.

Problém s překladem

Porouchaný mobil každého z nás, ale třeba i vyplavený pařez Michala Kindernaye, který do horního patra galerie emituje zvukové znečištění moří a řek, jsou situačně usazené jevy. Přesto je jejich podstata neodmyslitelně provázána se sítí dalších planetárních souvislostí. Stejně jako se zvukové vlny odráží od různých objektů, architektur i infrastruktur pod hladinou, vrací se k nám i hlas Hurychovy babičky v multiplikované ozvěně. Promlouvají-li k nám životní patálie českého venkova, mluví k nám rovněž i zmíněný Kyndernayův pařez či čápi přežívající na lotyšské skládce ve videu Diany Lelonek. Tento aspekt provázanosti nejspíš nebyl explicitně přítomen v instalaci Seno, sláma Zorky Ságlové, která byla součástí skupinové výstavy Někde něco a na jejímž předobrazu je současný kurátorský výběr koncipován. Je proto na místě se ptát, zda k nám v takto aktualizovaném formátu může instalace ze šedesátých let promlouvat dnes.

To, co výstavní počiny spojuje, je tendence k situovanosti, performativitě, a snad i akcentace deleuzovského stávání se jakožto neutuchající redefinice sebe sama. Zatímco na konci šedesátých let jde primárně o dynamiku každodennosti či manuální práci, v roce 2023 jsme si vědomi spletitých propletenců forem života. Rozdílnost proto vyhřezne, zaměříme-li se na postavu člověka. Pozdně moderní pojetí Ságlových a Kolářových klade do popředí lidskou společnost a vnitřní pozici jedince. Necelá dvacítka umělců a umělkyň prezentovaných současnou výstavou dnes dává přednost mezidruhovému přístupu. Tehdejší lidské Někde něco se proměňuje na znejišťující „všude všechno“, které v sobě prvé z řečeného obsahuje.

Budeme-li hledat uzlový bod obou výstavních událostí, nalezneme jej právě v Padrtově principu kdykoliv a kdekoliv možného. K jeho aktualizaci nám však nepostačí pouhá „produktivní dezinterpretace“, ale aktivní ohledávání vztahů mezi dřívějším moderním antropocentrismem a dnešními posthumanistickými stanovisky. Kladně lze v tomto ohledu hodnotit jak zmíněnou panelovou diskuzi uspořádanou na půdě nové budovy UMPRUM, tak obsáhlejší pasáž v textu z výstavní brožury, která problematičnost roubování starších obsahů na novější diskurs pojmenovává. V instalaci však odkazy k projektu Seno, sláma působí jako ilustrace či snad záminka. Podstatnou roli v tom hraje také zmíněný aspekt inherence mezi dřívějším Někde něco a dnešním „všude všechno“. Právě díky němu to vypadá, že starší dílo lze bez rozpaků přibližovat současnosti. Otázkou zůstává, jak velká musí být ona „dezinterpretace“, které se u toho nutně dopouštíme, aby byla ještě stále „produktivní“.

Skládka jako proces

Odhlédneme-li od pochybností, které s sebou takováto prezentace a překódování díla Zorky Ságlové nutně přináší, je projekt Seno, sláma, skládka velmi citlivě koncipovanou množinou vhledů do současné environmentální a ekofeministické teorie, a to nejen ve středoevropském kontextu. Charakteristická a velmi nosná je celková interpretační otevřenost i kurátorská inkluzivita, která nechává jednotlivé významy prostupovat napříč podlažími galerie. Na první pohled uzavřený historický fenomén, jakým je kolektivizace (Ságlová, Hulačová), se tak v propletenci environmentální nespravedlnosti setkává se současnou podobou romských osad na Slovensku (Moyzes & Yaffe).

Kulička z žížalích výtrusů, kterou mi po zahajovací performance daly Denisa Langrová a Ruta Putramentaite, se dnes rozkládá v květináči vedle mého pracovního stolu. Umělecká práce se tak příznačně stala nejen ilustrací, ale rovněž i angažovanou součástí jednoho z environmentálních fenoménů. Podobné je to i se semínkem v podrážce, které s sebou tromsøský návštěvník přivezl na Špicberské ostrovy v jedné ze scén více než hodinového filmu Jumany Manna, či s rajčaty a dýněmi rostoucími na pobaltské skládce ve zmiňovaném videotriptychu Diany Lelonek. Hromada lidského odpadu je v jeho závěru ironicky interpretována jako horizontální struktura pro obživu táhnoucích čápů.

Skládka, brownfield či kompost se nachází v horním patře výstavního prostoru. Lelonek zde navazuje na obsah svého observačního videa i formát předchozích instalací a v jinak tradičním rámci Špálovy galerie vytváří site-specific prostředí pro spoluvystavující umělce a umělkyně. Kurátorský komentář věnovaný této části instalace poukazuje mimo jiné na znepokojivý posun od dřívější vize oboustranné péče nastolené mezi člověkem a krajinou (Ságlová) k dnešnímu stavu kulturních biotopů s jasnou dominancí člověka. Skládka, kterou výstava přidává jako hořce autoreflexivní dodatek k půlstoletí staré vizi sounáležitosti, však příznačně otevírá i pozitivní východiska obsažená například ve slaměném díle Vladařka Petry Janda. Vyosení dosavadních diskursů moci simultánně uplatňovaných jak na přírodu, tak i na pozici ženy jako by skýtalo příležitost měnit dosavadní běh věcí k lepšímu i přes to, že za našimi městy stále rostou hory tlejících odpadků a nikde nekončící lány chemicky ošetřovaných polí.

Monopolizace zemědělství po roce 1989 a kontinuální nadvláda industriálního managementu v sobě totiž také nese jasné známky vykořisťování rostlin, zvířat i lidí v pozicích zaměstnanců či konzumentů. Svou roli v tom sehrává i bankovní a investiční sektor – vloni se díky mohutné investici stala finanční skupina J&T, s níž už dříve rozvázala Společnost Jindřicha Chalupeckého dlouho kritizovanou spolupráci, dvojkou českého agrárního sektoru. Do budoucna jistě takový jasný postoj ze strany SJCH může při realizaci podobně důležitých výstav, jako je Seno, sláma, skládka, značně rozvázat kurátorkám ruce. Je pak i na místě se ptát, zda je nutné pro prezentaci svých projektů volit prostory spravované společností PPF, jejíž rozsáhlé finanční aktivity mají značný vliv na stav současné středoevropské krajiny. A to navzdory tomu, že prostor Galerie Václava Špály dává smysl z hlediska návaznosti na starší přehlídku. Přítomné ekologické argumenty a perspektivy to ovšem spíše oslabuje, než posiluje.

Nikola Brabcová, Ines Doujak, Justyna Górowska & Ewelina Jarosz, Hanna-Maria Hammari, Anna Hulačová, Martin Hurych, Petra Janda, Michal Kindernay, Věra Kotlárová-Chovancová, Diana Lelonek, Jumana Manna, Tamara Moyzes & Shlomi Yaffe, Tadeáš Polák, Ruta Putramentaite, Jan Ságl, Zorka Ságlová, Dagmar Šubrtová, Jakub Tajovský, Marie Tučková, David Vojtuš / Seno, sláma, skládka / kurátorky: Kurátorský kolektiv SJCH (Barbora Ciprová, Veronika Čechová, Tereza Jindrová, Karina Kottová) / Galerie Václava Špály / Praha / 29. 3. – 3. 5. 2023

Foto: Jan Kolský