Současná malba nedokáže být skutečně radikální

Od pátku 9. září proběhne v galerii tranzitdisplay první sjezd Svazu sovětských umělců iniciovaný Vasilem Artamonovem, Alexeyem Klyuykovem, Avdějem Ter-Oganjanem a Dominikem Formanem. Jak stojí v oficiální anotaci akce, "umělecký sjezd, zahrnující plenér, konferenci a výstavu, si klade za cíl definovat možné cesty vývoje realistického umění dnes. Organizátoři se snaží sledovat tradici umělecké školy, která se formovala na území sovětského bloku během druhé poloviny 20. století, a aktualizovat tuto zkušenost v rámci současného kontextu." U příležitosti sjezdu vznikl rozhovor Anny Remešové s jeho iniciátory o podobách současné malby, možnostech realismu či politice a aktivismu v umění.

Kresba Alexeye Klyuykova

Současná malba nedokáže být skutečně radikální

Na polovinu září jste připravili první sjezd Svazu sovětských umělců. To zní, jako kdyby již nějaký Svaz byl ustanoven. Zároveň jsou ale na sjezd umělci teprve pozvaní, jak tomu tedy přesně je?

Alexey Klyuykov (AK): Svaz zatím ještě neexistuje. Předpokládáme, že by mohl vzniknout až na základě výsledků této akce. Pozvali jsme velmi různorodé umělce, u nichž nemusí dojít k názorovému sjednocení. Určitým problémem může být také politické zaměření akce.

Dominik Forman (DF): Vzniku myšlenky uspořádat tento sjezd předcházel zájem o dílo konkrétních umělců a proudy uvnitř tradice sovětského umění. Podstatnou roli hrála otázka, jak prolomit stagnaci současné malby. Malba si prošla určitým vývojem až k polohám, které jsou buď zacyklené samy do sebe, nebo vyjadřují pohnutky jednotlivců, které nejsou důležité ani zajímavé, o to více však nabubřelé. Tak jako tak současná malba nedokáže být skutečně radikální a formálně je na dně. V sovětském malířství lze nacházet momenty, které mohou být inspirací ke smysluplnému překročení stavu současné malby, neboť se dokázalo vyrovnat s avantgardními formami a zároveň se z nich poučit pro další vývoj zobrazivé malby.

Vasil Artamonov (VA): Právě poukázání na tuto tradici vedlo k tomu, proč jsme Svaz pojmenovali „Svaz sovětských umělců“. Zajímá nás odkaz socialistického realismu jako něčeho, co má svou důležitou hodnotu, i když je mu často v dějinách umění odpírána. Zapomíná se na to, že se jedná o obrovskou škálu uměleckého vyjadřování, které je mnohem složitější, než jak je dnes prezentováno. Tento úsek vývoje umění je neprávem dehonestován a zplošťován.

Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov, foto: Alexey Klyuykov

Je možné – v otázce sovětského umění – v našem konkrétním lokálním prostředí oddělit formální inspiraci od jejího politického a ideologického pozadí?

DF: Pro nás není cílem tyto polohy od sebe oddělit. Politický obsah je v naší práci důležitý. Pochopitelně si uvědomujeme problematiku použití pojmu „sovětský“ v současném společenském kontextu i to, jaké asociace a zděšení dokonce i mezi levičáky vzbuzuje. Ale právě použitím tohoto přívlastku poukazujeme na to, že se sovětské umění nedá zploštit na portréty Stalina na objednávku Strany, naopak se jedná o rozrůzněný tok forem, které obsahují jak všední, tak politicky exponované motivy. Navíc původní význam slova sovět – rada – jakožto organizace pracujících na demokratickém principu je namístě ve vztahu k pojmenování svazu umělců.

AK: Je důležité zmínit, že realismus v sovětské tradici neznamená jen tu jednu podobu, kterou si každý představí, když se řekne socialistický nebo sovětský realismus. Naopak se jedná o velmi živý dialog mezi abstrahovanou a zobrazivou malbou. Po pádu kultu osobnosti neexistovala v Sovětském svazu jednoznačná hranice mezi oficiální linií sovětského realismu a volnou realistickou malbou vycházející ze zkušenosti s modernou. Umělci tvořili různě a často se u nich tyto dva přístupy prolínaly. Zároveň doktrína oficiálního umění nebyla přísně definována tak, jak se dnes podává. Samotná umělecká scéna byla v té době daleko živější organismus.

Tématem uměleckých svazů nebyly vždy jen konkrétní umělecké cíle, ale také otázka samotného propojování umělců. Jak je ve vašem projektu důležitý aspekt společenského nebo uměleckého kolektivu/kolektivismu?

DF: Sdílení postupů a snaha přesunout těžiště díla od kontextu autorství na dílo samotné jsou nedílnou součástí naší práce. Chceme se tím vymezit vůči dominujícímu uvažování v současném umění, které klade důraz na autorství a originalitu a na čtení děl skrze kontext umělcovy tvorby, potažmo života. Proč by ale někoho měla zajímat díla, která nemají takřka žádnou výpovědní hodnotu sama o sobě a k jejichž alespoň částečnému pochopení musíme studovat texty nebo životopisy autorů? Takové umění nemůže oslovit větší okruh lidí než zasvěcené insidery. Je pro nás důležité být širším kolektivem než jen uměleckou skupinou, která si buduje svoji identitu. Jde nám o propojování umělců pod jasnou ideou a společným přístupem k umění, v tomto případě k malbě.

Gelij Koržev

Jak lze chápat politickou rovinu sjezdu?

DF: Už jen snaha odbourat originalitu a individualismus dává naší práci politický rozměr. Je ale třeba zdůraznit, že v našem uvažování o umění hraje kromě politické roviny zásadní roli rovina estetická, což je rovina, o kterou by v umění mělo jít především, a snahy ji ignorovat nebo z umění vytěsnit považuji za postmoderní past. Odlišujeme politickou angažovanost a aktivismus od umění s politickým nábojem. Mělo by jasně zaznít, že z aktivismu nelze dělat umění, protože pak je třeba se ptát, kde je rozdíl mezi obyčejnou aktivistickou akcí a aktivistickým uměním, v čem spočívá jeho přidaná hodnota?

AK: Důležité je, že zde dochází k politizaci věci samotné, a to tím způsobem, že se ocitá uprostřed takového uskupení, jakým je svaz. Zároveň gesto rehabilitace sovětského uměleckého projektu je politické samo o sobě. Přiznat, že zkušenost umělecké sovětské tradice je relevantní, je pro nás zásadní. Není to přímá aktivistická akce. My oddělujeme aktivismus, umění a poskytování výtvarných služeb aktivistům či politickým stranám. Je to velmi složitá otázka, když se ptáme na to, co politického může umění obsahovat, ale už přiznání autonomní pozice umění je pro mě politickým aktem. V takovém smyslu nepracujeme s díly, která jsou explicitně politická. Podle nás aktivismus přestává být nebezpečný, když se ocitá v galerijním prostředí a chce se stát uměním.

Kresba Alexeye Klyuykova

Nejedná se v tomto případě o rozpor mezi sovětskou uměleckou tradicí a vaším přístupem k jejímu odkazu? Nejde potom o formální navázání?

DF: Jistěže jde o formální navazování – na progresivní momenty ve vývoji malby. Jak jsem zmiňoval výše, estetická, tudíž formální rovina je zásadní. Zároveň se dnes pohybujeme v úplně jiném, výrazně depolitizovaném společenském kontextu, než v jakém existovalo původní sovětské umění. Tenkrát se jednalo o oficiální umění, jehož projevy prosakovaly až do spodních pater umělecké produkce, dnes se jedná o odsouzený směr, který budí rozhořčení a pohrdání vyvěrající z neznalosti a účelné dehonestace. Mluvit o socialistickém realismu s respektem a brát ho vážně, ba dokonce si dovolit na něj navazovat v umění, je akt čisté politické subverze.

VA: Nejzásadnější politická rovina spočívá v přístupu k umělecké práci. Představme si umělce, který celý život pracuje ve svém ateliéru na vytyčeném uměleckém cíli. Občas uspořádá výstavu, aby mohl s ostatními kolegy a dalšími lidmi sdílet své zkušenosti, ale zároveň je odstřihnut od oficiálního uměleckého provozu, neřeší žádné jednorázové projekty, žádné granty. Nebuduje si žádnou image, neboť mu jde především o výsledky jeho celoživotního úsilí. Taková umělecká pozice představuje politicky mnohem radikálnější postoj než zástupy jednorázových uměleckých projektů deklarujících explicitně politický obsah.

A na co konkrétně v rámci sovětské malířské tradice navazujete?

AK: Zajímá nás období od konce 50. let, kdy se zformoval tzv. surový styl (surovyj stiľ). Jména jako Nikolaj Andronov, Andrej Vasněcov, Viktor Popkov, Gelij Koržev, dále leningradská malířská škola a mnoho jiných autorů, kteří byli oficiálně méně činní, ale jejich tvorba nevycházela ze západní umělecké tradice té doby.

Viktor Popkov

Je realistická malba, o kterou se ve vašem projektu jedná především, dostačujícím médiem k vyjádření myšlenky o stavu současné reality? Neexistují dnes ve výtvarném umění přesnější média, která již ve své formě jsou schopna zřetelněji reflektovat podmínky současné společnosti?

VA: Považuji za důležité navázat – ve chvíli, kdy čím dál větší část našich životů trávíme ve virtuální realitě – na obrat k hmotnému objektu a fyzické malbě v současném umění. Konzumace virtuality nás učí rychlému absorbování obrazů, což brání jejich hlubšímu pochopení.

AK: To, že současná doba znemožňuje divákovi trpělivé čtení obrazů, ještě neznamená, že by to tak mělo být. Nesouhlasím s tvrzením, že se naše životy čím dál tím víc přesouvají do virtuálního světa, protože my jsme stále fyzické osoby, máme těla a většinu času trávíme s lidmi a hmotnými předměty.

DF: Myslím si, že se malba, potažmo návrat k médiu jako takovému, podceňuje. Malba je pořád přítomná, ačkoliv se kolikrát v historii vyhlašovalo její ukončení, překročení, smrt. Na rozdíl od intermediálních a konceptuálních trendů v umění je malba schopna zprostředkovat divákovi jasněji své sdělení. Namalovat obraz je ryze lidskou schopností, kterou stále ještě nejde do důsledku nahradit žádnou technologií, byť jsou tady určité náznaky. Sice můžeme tvrdit, že existují média, která lépe vyjadřují povahu současného světa, ale jsou schopna ji pouze reflektovat (a často nesrozumitelně). Popisovat stav věcí však nestačí. Umění nám nemusí říkat, že náš život ovlivňuje internet, mobil, že jsme sledováni korporacemi, že naše identita je společenský konstrukt, neboť to všechno dávno víme z teorií, textů, seminářů, debat atd., které jsou jasnější a stav současné reality popisují neskonale přesněji. Zobrazivá malba však může poskytnout zásadní možnosti zprostředkování toho, co je podstatné, vychází z pohledu člověka, je humanistická, reflektuje sociální realitu, a proto nabízí skutečnou opozici k dehumanizovanému stavu věcí, respektive poukazuje směrem k jeho překonání. Otázkou není, zda má smysl se zabývat malbou jako takovou. Hlavní problém je její současná podoba.

Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov, foto: Alexey Klyuykov

Není současná abstraktní malba provokativní právě v tom smyslu, že nenabízí žádnou informaci a zároveň nutí diváka koukat se na něco, co je v rozporu s určitou racionalitou ve společnosti?

AK: Podle mě nelze od tohoto způsobu malby oddělit politiku toho, jak současní abstraktní malíři fungují, jak svá díla vytvářejí a jak se skrze ně prezentují. S tím souvisí i otázka, proč vlastně tyto obrazy tvoří. Pro mě se dnešní lokální abstrakcionisté pohybují ve velmi problematické politické pozici v rámci současného umění.

DF: Malba ve svém dějinném vývoji dosáhla určitých momentů, které byly nevyhnutelné, jako například nulového bodu abstrahování od skutečnosti a formální reflexe sebe sama, ale již samotní autoři těchto radikálních avantgardních projevů (jako Malevič atd.) tyto momenty překonali a znovuvytvářeli zobrazivé postupy, protože už nešlo s abstrakcí zajít dál. Často se to interpretuje jako nějaký regres nebo násilné přetržení skutečně hodnotného umění politickým zadáním doktríny socialistického realismu, ale to je totální nesmysl. Copak se už navždy měly malovat černé čtverce nebo monochromy? Návrat zobrazivé malby byl nezbytný, avšak zkušenost s avantgardní redukcí forem v její nové konstituci byla zásadní.

Proudy abstraktní malby, která měla dle Greenberga objektivně reflektovat samu sebe jakožto médium, tohoto vytyčeného cíle a jeho limitů ve dvacátém století dosáhly, a dokonce ho několikrát zopakovaly. Neexistuje větší abstrakce než monochrom, nelze racionálněji zorganizovat plochu obrazu než mřížkou a zároveň se nelze vymanit subjektivnímu aspektu při definování formátu obrazu. Nemá smysl stále dokola řešit vyřešené.

kresba Alexeye Klyuykova

Druhým proudem abstraktní malby je expresionistická tradice, která je bytostně spjatá s individuem autora a vyjadřuje jeho pocity, nálady, dojmy, stavy mysli a těla a kdoví co ještě. Je a priori odsouzená k subjektivismu a nemá schopnost překročit svoji partikularitu. Navíc tíhne k idealismu, ve zvulgarizovaných polohách k esoterismu a kýči a vytváří kvaziteorie.

Kdo dnes může řešit abstrakci? Někdo, kdo se potřebuje terapeuticky zabývat sám sebou, nebo někdo, kdo nepochopil dějinný vývoj malby. Každopádně tak vznikají snadno prodejné komodity pro trh, proto abstraktní malba (a teď se konečně dostáváme k odpovědi na tuto otázku) není a nemůže být provokativní, je naopak nanejvýš konformní. Snob si s chutí pověsí nad gauč abstraktní obraz, pokud mu bude ladit s barvou jeho koberce či závěsů. Nemluvě o tom, v jakém množství se prodávají pokleslé abstraktní reprodukce v nákupních galeriích.

VA: Pochopitelně zobrazivá malba není sama o sobě řešením. Neexistuje návod na kvalitní obraz. Předem určené definice jsou naopak problém. V tom tkví skutečný potenciál malby. Podstatné je definovat pole, na kterém se lze pohybovat.

V čem přesně vámi prosazovaný současný realismus spočívá?

VA: Naše postoje jsme zveřejnili v manifestu.

AL: Pojmenovali jsme ho Manifest radikálního realismu a šlo nám o vytvoření širší platformy, která by pojednávala o umění v konkrétní politické situaci.

Nikolaj Andronov

DF: Část manifestu je věnována analýze současného umění, které se podle nás dostalo do slepé uličky. Druhá část představuje návrh řešení, poukázání na možnou cestu, kterou by umění mělo směřovat. Konkrétními body jsou právě již zmíněná kolektivní práce, rehabilitace média jakožto nosiče umělecké formy, který vytváří pravidla a nastavuje hráz všezahrnující intermedialitě, dalším bodem je vymezení se vůči kontextualitě a vůči konceptuálním přístupům a přiznání důležitosti estetické úrovni díla. 

Můžete tento malířský směr více přiblížit ve vztahu k umělcům, které jste na sjezd pozvali?

VA: Na sjezd jsme pozvali např. skupinu New Barbizon, což je skupina pěti umělkyň z Izraele, které pracují v plenéru a malují každodenní život v Tel Avivu. Určitou roli hraje i interakce mezi nimi a lidmi, kteří je na ulici míjejí. Jde o vztah ke skutečnosti, který je bezprostřední, ale jedná se pouze o jednu z mnoha poloh realismu. Ke stylizaci samozřejmě vždy dochází, ale je zde důležitá návaznost na perceptuální skutečnost. Součástí samotných děl se tak stávají podmínky jejich vzniku. Výtvarníky, kteří se sjezdu zúčastní, spojuje podobný přístup k realistické tvorbě a zkušenost sovětské školy.

AK: Nebo spíš postsovětské školy. Její tradice – obzvlášť v Petrohradě – pokračuje dodnes. Jejím specifikem je, že v osobách některých učitelů na místní Akademii se stále udržuje vztah mezi malbou a skutečností. Nejedná se o sovětský akademismus, který si každý pod tímto pojmem představí, ale je to naopak redukce ve způsobu vyjádření. To znamená, že jsou v těchto malbách zobrazovány reálné předměty nebo reálné situace, které jsou vyjadřovány za pomoci úsporných výtvarných prostředků s vědomím média malby.

Kresba Alexeye Klyuykova

Můžete přiblížit další hosty?

AK: Kromě skupiny New Barbizon jsme kontaktovali například malíře Vasilije Horsta z Petrohradu, který pro nás představuje pokračování již dříve zmíněné leningradské školy. Dále se zúčastní Michail Miani, který se zabývá modernistickými postupy v současné malbě a pracuje také v plenéru. Náš výběr vyplývá především z určitých možností, které jsme měli, rozhodně nejde o snahu zachytit všechny možné polohy současného ruského realismu. Kromě umělců přijedou také dva teoretici. Prvním z nich je Dmitry Gutov, který spravuje od konce 80. let archiv sovětského filozofa a kunsthistorika Michaila Lifšice, jenž byl původně studentem radikální sovětské školy Vchutemas (Vyšší uměleckoprůmyslové ateliéry) v Moskvě. Názorově se však s kolektivem na škole rozešel a později se stal představitelem marxistické umělecké teorie. Po celý život kritizoval modernu z marxistických pozic. To neznamená, že by obhajoval stalinský realismus, pro Lifšice byla nejradikálnějším realistickým zobrazením ikona nebo primitivní africké umění. Tato linie, o které bude Dmitry Gutov přednášet, částečně ukazuje rozšířené možnosti realismu.

Druhým teoretikem pak bude Ilja Budraitskis, ruský umělec, historik a aktivista, který bude přednášet o pojmu socialistického realismu, o tom, zda lze tento proud definovat jako celek.

Jak bude probíhat plenér, který se odehraje během září? Která místa se plánují navštívit?

VA: Bude to plenér otevřený všem zájemcům, plánujeme pracovat v několika pražských lokalitách nebo také v prostorách Veletržního paláce. Přesný harmonogram je zde.

Více informací zde.