Mlžení hranic na Benátském bienále

Meme s Kris Jenner sedící na loďce s obří Louis Vuitton taškou na Benátském bienále obletělo svět. „The ENTIRE Art World cavorting in Venice while reflecting upon themes of decolonization and decarbonization,“ hlásá nápis na obrázku. Když pominu kritiku celého bienále, které – kdyby šlo do důsledku dekolonizačního snažení – by se možná vlastně vůbec nekonalo (dekolonizace či jiné kritické teorie v sobě zahrnují proces velmi bolestivý, spojený s nutnou změnou, která půjde do základů oborů, do metodologií, do způsobů „normálního fungování“ našich životů), zaměřím se v této recenzi na českou expozici Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí v československém pavilonu. Letos Česko zastupuje umělkyně Eva Koťátková společně s kurátorkou Hanou Janečkovou, pod odborným dozorem komisaře Michala Novotného.

Téma 60. ročníku Benátského bienále je Foreigners Everywhere. Bienální výstava kurátora Adriana Pedrosy se zaměřuje především na aktuální palčivá společenská témata spojená s koloniální minulostí a migrací. Jsou zde vystaveni umělci a umělkyně, kteří spadají do kategorie ti druzí, jiní nebo jinak zvláštní, zkrátka outsideři. Obecně na celém bienále byla patrná snaha o narušení tradičních příběhů umění, které jsou často velmi jednostranné a neukazují realitu v její komplexnosti. Souvisí to také s narušením národního patosu, který leží historicky v samotném základu národních expozic v jednotlivých pavilonech.

Do tohoto kontextu přiléhavě vstoupila česká expozice Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí, která se v poslední době objevila také v debatách ohledně povahy reprezentace současného českého umění. Expozice se totiž rovněž věnuje tématu dekolonizace, které se v našem lokálním kontextu zdá být zatím stále spíše nepřijímané. Pro pochopení výstavy je důležité znát příběh Lenky, první československé žirafy, která byla roku 1954, s karanténní přestávkou v Hamburku, přivezena z Keni, aby byla následně s velkou slávou zavlečena do pražské zoo. Zde bohužel po dvou letech skonala. Její vnitřnosti následně vypreparovali, vhodili do kanalizace, což potom nejspíš vedlo k zamoření vzduchu na Václavském náměstí, které se muselo dočasně uzavřít. Poté byla vycpaná Lenka převezena do Národního muzea a z jejího těla se stal výstavní exponát. Zde, už jako vycpané zvíře, bez možnosti odporovat, musela sloužit lačné veřejnosti jako exotický artefakt. Jelikož už v roce 2000 nebyla v perfektním stavu – některé její části byly popraskané –, byla uskladněna v temnotě depozitáře, kde je odsouzena k čekání dodnes.

Když návštěvnictvo vejde dovnitř československého pavilonu, objeví rozsáhlou instalaci na pomezí architektury výstavy a objektu sestávající z rozporcovaného zkrouceného žirafího krku, nejsignifikantnější části těla Lenky, které se tu zjevuje ve stavu jisté obnaženosti a zranitelnosti. V jeho měkkých a potemnělých útrobách plných žil a cév v podobě trubek můžeme chvíli pobýt, zabořit se do tkáně a zaposlouchat do příběhů, jež jsou vyprávěny dětmi nebo seniory. Tyto výpovědi vzešly z edukativních workshopů, které vedla Koťátková během roční přípravy na výstavu.[1] Z částí, které byly na vycpané žirafě ty nejvíce popraskané, tedy křehké, poničené, demonstrující svou přítomností již zaniklý život, jsou stvořeny odlitky na základě 3D skenů reálného těla preparátu.

Instalace je doplněna o zvukový podkres básně The world of the free od Himali Singh Soin a Davida Soin Tappesera (Hylozoic/Desires) skládající se ze dvou částí. Poezie vychází z archivních nahrávek týkajících se života Lenky a sestává ze sdělení, která vyprávějí o repatriaci a nápravě, o ztrátě, smutku a znovunabytí svobody. Státní hymny zemí, které Lenka během své cesty musela navštívit, jsou zpracovány na základní zvukové frekvenci – tiše hučí, jako by reagovaly na deziluzi ze stereotypizace národních identit. Vzájemně se prolínají, vstříc propojení a dialogu. Noc je přece na všech místech stejná, je zkrátka tma… 

Celá expozice je obsahově i formálně velmi objemná a mnohovrstevnatá. Je potřeba také zmínit performance, která celou expozici doplňuje (opakuje se během konání bienále pouze několikrát). V ní tři performerky převyprávějí příběh života Lenky, což v kontextu velkorysosti celé instalace působí poněkud nadbytečně a snad až příliš doslovně. Mnohost témat a přístupů, které se v instalaci objevují, může občas působit trochu neuceleně, v konečném důsledku však česká expozice velmi dobře funguje i v kontextu ostatních národních pavilonů. Navíc, stále tu dominuje příběh Lenky, který je sám o sobě vypovídající a celkem jednoduše z prostoru uchopitelný. Čistě formálně je expozice působivá a dotažená do detailu. Projektují se do ní přístupy Evy Koťátkové, se kterými pracuje dlouhodobě: snaha o participaci diváctva, zájem o edukaci v galeriích a s tím související zaměření se na zapojení dětí a seniorů. Tedy na skupiny, které často nemají možnost porozumět umění – ne proto, že by to nezvládly, ale protože jim nebylo zprostředkováno. Objevuje se tu také scénografické pojetí prostoru a s tím spojená narativní, až divadelní linka celé instalace.

Spojující linie výstavy Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí hovoří z různých perspektiv o hranicích: o těch národních, které zčásti podrývá, o hranicích našeho vnímání, o hranicích našich pocitů a rozhodnutí, kdy empatii a respekt věnujeme často pouze člověku, a nikoliv už jiným než lidským tvorům. O hranicích našich těl, které nemusejí končit pouze v konečcích našich prstů, ale mohou pokračovat do těla kolektivního, společenského, veřejného. Vypovídá také o tom, kde leží morální hranice institucí a kdo je určuje. O hranicích světa, tedy o tom, jak můžeme přemýšlet o již nezvratně globalizovaném světě plodně, jak tuto globalizaci zúročovat. Vypráví i o tom, že hranice mezi příběhem žirafy Lenky a tím, jak vnímáme třeba galerijní prostor nebo školní vzdělávací systém, je častokrát tenčí, než se domníváme. Na svět je možné nahlížet jako na jednoho dýchajícího živočicha, do čehož spadá i propojenost člověka se všemi nelidskými aktéry. To vše je rovněž součást dekolonizačního diskurzu, z něhož Koťátková s Janečkovou vychází. Americká bioložka, myslitelka a feministka Dona Harraway ve svém slavném Manifestu kyborgů píše: „Území, o něž se válčí, jsou produkce, reprodukce a imaginace. Tento text chce obhajovat radost z mlžení hranic a odpovědnost při jejich vytváření. Je rovněž snahou přispět k socialisticko-feministické kultuře a teorii v postmoderním, ne-naturalistickém modu a v utopické tradici zobrazování světa bez genderu.“

Zdá se, že tato „válka“ je stále aktuální: V současnosti se u nás rozmohla debata vycházející z petice proti důležitým institucím v Česku, v rámci níž byla také zmíněna instalace Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí. „V praxi to znamená, že na bienále v Benátkách se prezentuje příběh žirafy, přivezené z Keni v době, kdy zde komunisti popravovali Miladu Horákovou a další,“ píše se v ní. Proč bychom se ale měli vždy, když zmíníme 50. léta, vztahovat pouze k jednomu příběhu nebo tématu? Nikdo tu přece nezpochybňuje procesy 50. let, jen se nastavuje debata v souvislosti se současným dekolonizačním diskurzem. Ten jde mnohem dál než pouze k historii „klasického“ kolonialismu, který se samozřejmě Československa týkal rovněž. O tom totiž také vypovídá příběh žirafy Lenky. Je očividně náročné si přiznat, že jsme v rámci naší historie nebyli vždy obětními beránky, že pověstné „o nás bez nás“ nebylo možná vždy zcela nevinné. Jakkoliv je naše historie poznamenaná komunismem neopomenutelná, je podstatné začít také reagovat na svět globálního charakteru, na jeho specifika – a v neposlední řadě na současnou teorii umění, protože kde jinde než na Benátském bienále by měla být přítomná? Do instalace Evy Koťátkové a Hany Janečkové se promítá institucionální reflexe spojená s těmito otázkami: „Je morální vystavovat vycpané zvíře? Je legitimní jej kvůli podívané v muzeu zabíjet? Jak jinak tuto edukační muzeální rovinu zprostředkovat?“ Tyto otázky mohou být symbolickým popíchnutím pro diskusi o tom, jak konstruktivně kritizovat instituce u nás.

Celou výstavu Evy Koťátkové tak vnímám jako velmi podstatný příspěvek nejen do bienálního světa současného umění, ale také do debaty týkající se hranic našeho „rybníčku“. Dokud se je nenaučíme překračovat, dokud budeme stále zaseklí v národním narativu neustále prohlubujícím stereotypy, dokud nebudeme ochotni otevírat naše hranice, otevírat naši mysl, hrozí nebezpečí, že zůstaneme uzamčeni v kleci, ze které neuvidíme za horizont. A nebudeme mít šanci poznat, že svět za hranicemi není tak strašlivý, jak se nám z pohledu uvnitř klece může zdát.

[1] Spolupracovala na nich s Terezou Čajkovou, členkou Gesturing Towards Decolonial Futures. Nabízí nový pohled na pedagogiku v souvislosti právě s dekoloniálním myšlením, což vychází z hlubšího napojení se na sebe i na své okolí, za něž je potřeba přijmout větší míru zodpovědnosti.

Eva Koťátková / Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí / kurátorka: Hana Janečková / komisař pavilonu: Michal Novotný (Národní galerie Praha) / Český a Slovenský pavilon / Benátky / Itálie

Foto: Aleksandra Vajd, Národní galerie Praha (titulní obrázek), archiv Hany Janečkové (expozice)