Těžká teorie, pop i trauma-dumping

Poslední dobou mám obrovský problém číst. Beletrii, teorii – v podstatě cokoli nad rámec textů, které jako socioložka denně načítám do práce a k disertaci. Pokaždé, když otevřu knížku nebo zin doporučený přáteli, přes veškeré snahy je zase brzy zavřu a založím do přeplněné knihovničky. Sama sobě přitom lžu, že se k textu někdy vrátím. Ale spíš nevrátím. Proto – když jsem dostala nabídku napsat recenzi na Pracující dívku – jsem samu sebe poslouchala, jak automaticky přijímám, ale rovnou už také přijetí lituji, protože budu muset knihu přečíst. Rozhodla jsem se vzít si ji s sebou na pracovní cestu do zahraničí a s apriorní nevolí ji v letadle otevírám a začítám se, načež jsem překvapena tím nejlepším způsobem a knížku během letu přečtu s nadšením celou.

Pracující dívka totiž geniálně kombinuje vysokou teorii umění, kultury a společnosti s odkazy na popkulturu a surovými popisy vlastní zkušenosti s náročnou prací. Všechny tyto sféry navíc obratně propojuje: líčení traumatického pracovního zážitku přenese do širší sociopolitické roviny, vysvětlí marxistickou nebo současnou anti-work teorii a to celé ilustruje textem skladby indie popové kapely nebo obsahem epizody krimiseriálu. V každé z jednotlivých sfér si počíná důsledně, odkazy jsou chytré, příklady trefné a přechody nenucené. Knihu vlastně tvoří proud asociací, který bez škobrtnutí plyne, jen tu a tam ho pozastaví název nové kapitoly – členění možná trochu zbytečné, ale nijak zásadně nevadí. Nejde přitom o paměti – autorce, žijící v New Yorku, je přes třicet a v knize se vztahuje k situacím starým měsíce, nebo maximálně pár let.

Spisovatelce a umělkyni Sophii Giovannitti se daří něco velmi náročného: mluvit o sobě, a to v těch nejintimnějších detailech, a přitom promlouvat ke druhým a k jejich zkušenostem. „Jak jsem přepínala mezi domácím a pracovním životem, bylo to, jako by mě pokrýval lehoučký povlak. Pro klienty bylo těžší se přes něj ke mně dostat, ale zároveň ztěžoval i mně samotné přístup k vlastní osobnosti,“ sdílí se čtenářstvem. „Bylo to zvláštní. Jednoho dne jsem se podívala do zrcadla a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila zřetelný pocit odosobnění, který se podobal hluboké depresi, i když s menší přidruženou bolestí. Vypadala jsem blízko, ale přesto nedosažitelně. Všechny mé rysy tam byly, ale dohromady nedávaly úplně smysl,“ líčí Giovannitti. „Nerada píšu o sex práci takhle – jakýmkoli způsobem, který nahrává feministkám volajícím po zákazu sex práce. Nebylo by ale ode mě upřímné, kdybych předstírala, že odosobnění není následkem (nebo, přesněji a vlídněji, tím, co mi to dovoluje) vystavování se nepříjemným sexuálním situacím s cizími lidmi,“ pokračuje. Škrtám si ve svém výtisku slovo „sexuálním“, protože můj žitý svět generuje stejné pocity v jakýchkoli nepříjemných situacích.

Kniha je cenným příspěvkem do diskuse o duševním zdraví a nemoci. „Z důvodů nesouvisejících s prací jsem byla v nejhorší depresi, jakou jsem kdy v životě zažila,“ píše Giovannitti. „Usmívat se bolelo a bolestivý byl i každý dotyk. Nakonec jsem to stejně zvládla, protože jsem potřebovala zaplatit nájem,“ líčí dále. Otevřeností, se kterou k tématu přistupuje, a samozřejmostí, s jakou jej propojuje s širší kritikou kapitalismu, mi připomíná psaní Marka Fishera, kulturálního teoretika, který opustil akademii, a než spáchal sebevraždu, publikoval jen na svém blogu. „Disociace je znamením, že se děje něco, co by nemělo, a zároveň celou situaci zametá pod stůl. Obojí je nedílnou součástí kapitalismu,“ píše Giovannitti a nelibé pocity z agresivního klienta s vysušeným kondomem srovnává se zkušenostmi s vytěžováním coby asistentky v kanceláři. Giovannitti píše o disociaci, do které se na směně někdy dostane, aniž by to přikládala specifikům sexuální práce. Namísto toho generalizuje a hovoří o jakékoli jiné práci, nebo dokonce adresuje práci jako takovou, práci jako koncept. „[Věděla jsem], že musím najít řešení své téměř kategorické nenávisti k práci,“ píše a přidává svůj hypotetický podpis pod manifest anti-work hnutí. Neidealizuje (si) přitom ani sexuální, ani uměleckou práci: „Chtěla jsem tvořit umění vším, co jsem dělala. Chtěla jsem, aby to všechno za něco stálo. Teď už vím, že to tak není. Prostě musím nějak vydělávat peníze, abych mohla zbytek času strávit děláním toho, co dělat chci.“ Důslednější kritiku práce jsem od knížky Pracovat Kateřiny Nedbálkové a Až skončí práce od Helen Hester a Nicka Srniceka nečetla.

Giovannitti tvrdí, že v rámci kapitalismu zaujímá sex a umění podobné postavení. Chce se mi namítat, že jakýkoli produkt lidské práce je globálnímu kapitálu podrobován obdobně. „Komodifikace obojího je sice všudypřítomná, ale také prostoupená úzkostí a podrobená otázkám týkajících se etiky, čistoty a významu. Říkají nám totiž, že umění a sex jsou činnosti, které by komodifikované být neměly.“ Jenže: je snad nějaká oblast lidské činnosti, u které by to neplatilo? Místy se mi zdá, že pojítko mezi sexem a uměním autorka svírá příliš křečovitě. Možná ale zapomínám, že Giovannitti píše esej, a ne marxistickou analýzu, a jako metafora takové srovnání funguje více než dobře. Důvodem, proč zapomínám, jsou závěry, jako je tento: „Pevně věřím, že by nikdo neměl pracovat jen proto, aby přežil. Mám za to, že nutnost prodávat vlastní práci výměnou za naplnění základních lidských potřeb je tím nejzákladnějším narušením integrity.“ Podobné argumenty Giovannitti servíruje s působivou přesností a ostrostí a právě ony se stávají mými nejoblíbenějšími.

Text se ale jakémukoli definitivnímu zařazení pod určitý žánr vzpouzí. Místy autorka rozvíjí téměř investigativní žurnalistiku. Několikrát rozruší proud asociací, vzpomínek a antikapitalistické analýzy sondou do reálných událostí, které překračují její osobu. Většinou proto, aby zviditelnila nějaký případ policejního a jinak institucializovaného násilí vůči intersekcionálně zranitelným sexuálním pracovnicím různé barvy pleti a statusu.

Napříč knihou Giovannitti nezapomíná uznávat svá privilegia. Třeba to, že mimo sexuální práci měla jiné možnosti: „Mohla jsem dělat něco jiného, mohla jsem dělat jinou práci s delšími směnami. Kdybych neměla na nájem, nebyla bych hned v úzkých – měla jsem rodiče a partnera a kamarádky a sourozence, kteří by mi všichni obratem půjčili peníze.“ S podobnou upřímností jinde explicitně přiznává fakta daleko problematičtější: sex s klientem, který byl pod vlivem alkoholu tak silně, že si některé aspekty společně stráveného času nepamatoval, nebo aktivní participace na výstavě financované rodinou, která zbohatla prodejem zbraní apartheidnímu režimu. S druhou ze jmenovaných situací se alespoň pokusila vypořádat subverzivně – videem Dirty Calculations, které právě podmínky svého vzniku tematizuje. Jestli to stačí, si nejsem jistá. „Usvědčuji v něm sama sebe, danou rodinu i širší struktury, díky kterým financuji svůj život, nás všechny příjemce násilí týkajícího se hranic.“ Snad by šlo takovou debatu otevřít i jinak – zveřejněním dopisu odmítajícího účast? Nevím. Vztah mezi uměleckým a válečným průmyslem nicméně tematizuje na více místech v knize.

Pracující dívka je navíc pěkně přeložená. Nebojí se kvířit češtinu hned několika různými způsoby, nepotřebuje se držet jednoho stylu. Ve snaze překonat binaritu a genderovanost jazyka třeba použije hromadný tvar „umělectvo nebo courstvo“ – a to je podle mě krásné.

Sophia Giovannitti, Pracující dívka. O prodeji umění a prodeji sexu, Praha: tranzit.cz 2024. Překlad: Ondřej Trhoň a Toby Wehle, doslov: Markéta Garai. 208 stran, 480 Kč.

Foto: Jonáš Verešpej a Tereza Havlínková, Tranzit.cz