O hlíně, memech a naději

Skupinová výstava připravená týmem Společnosti Jindřicha Chalupeckého ve varšavské galerii Studio se věnuje otázce možného překlenutí dystopické vs. utopické budoucnosti. Magdalena Michlová si v recenzi všímá toho, že stále máme možnosti, jak myslet na budoucnost a nezhroutit se.

Mark Fridvalszki: Ad Futura, Ad Inexplorata, 2021, Get high! 2021

O hlíně, memech a naději

Prostranství před varšavským Palácem kultury, kde sídlí galerie Studio, dominuje beton, místy doplněný truhlíky ze stejného materiálu, u pojízdného bistra dokonce tropickou palmou v terakotovém květináči. Na jednom místě – na prostoru sotva pět krát pět metrů – se k sobě tisknou plané byliny a dřeviny známé z polských i českých luk a polí. V rámci své betonové hranice uprostřed samého centra polského hlavního města – vedle probíhající výstavby něčeho, co bude snad dalším parkovištěm, nákupním centrem nebo stadionem – působí jako svědkyně světlejší vize budoucnosti vprostřed úzkost vzbuzujících známek očekávané dystopie.

O pár kroků dál prorůstá smíšený les, typický pro střední Evropu, ministerstvem životního prostředí a panoramatu jiné blíže neurčené metropole dominuje specifický druh nejedlé houby. The Ministry of Environment Building Overgrown by Central European Mixed Forest Diany Lelonek nebo Evergreen Metropolis Seany Gavin, stejně jako další díla vybraná do mezinárodní výstavy Imagine a Breath of Fresh Air, protkávají dystopické vize budoucnosti těmi utopickými. Namísto nekritického eskapismu nebo technooptimismu je ale představují v jejich složitosti a nenechávají stranou ani společenský rozměr ekologické a klimatické krize.

Utopický prostor ostrova Fluxus Island in Décollage Ocean Nam June Paika sdílí přistávací plocha pro létající talíře s centrem pro homosexuály bojující za svobodu, institutem pro bezbolestnou sebevraždu a kolonizovaným územím odsouzeným k věčné noci. Na nepopulární fakt, že se koloniální minulost netýká jen bájného Západu, ale i postsovětského prostředí, Česko a Polsko nevyjímaje, poukazuje i narativ interaktivní textové hry v prostorové instalaci Cherry-coloured Dream Ondřeje Trhoně a Nely Pietrové rámující bramboru jako koloniální symbol nebo rozsáhlá konceptuální mapa Post-dirt: Experimental tools for a post-civilisation collapse future česko-americké aktivistky a vizuální umělkyně Gabriely BK. Ta na scénu uvádí i dosud spíše opomíjenou otázku klimatického uprchlictví, klíčovou strategii přežití, se kterou se bude lidstvo setkávat čím dál častěji a intenzivněji. Post-dirt jako by ke spolupráci přimělo uměleckou imaginaci s tou sociologickou, aktivistický apel s vědeckým výzkumem.

Jiní vystavující k transdisciplinární spolupráci vyzvali internetovou kulturu. Přítomnost memes v díle Joshuy Citarelly, umělce a výzkumníka dlouhodobě píšícího o memefikaci a gamifikaci, českou ani polskou umělecko-teoretickou scénu asi nepřekvapí. Využívání herních mechanismů a principů memes v mimoherním a mimointernetovém prostředí reflektuje i umělecko-teoretická dvojice Ondřej Trhoň a Nela Pietrová v narativu své interaktivní textovky nebo Diana Lelonek ve videu Forms of Survival.

Nové generaci umělkyň a umělců, kurátorek a kurátorů, výzkumnic a výzkumníků, přednášejících i studujících slouží memes jako nástroj pro zpochybňování mocenských struktur, ve kterých se pohybují. Ačkoli se na první pohled zdají mnohem neškodnější než kritická recenze v mezinárodně vydávaném magazínu, co memes svému publiku nabízí, je úleva ve formě pobavení, ale rovněž náčrt řešení v té nejstručnější možné formě. Mají potenciál sloužit umělcům, kurátorstvu i publicistkám jako nástroj institucionální a systémové kritiky, za což vděčí demokratizaci webu 2.0. Jsou skvělým nástrojem pro systémovou kritiku, nebo dokonce protest díky snadnému šíření a humornému podtónu, který je zahaluje zdánlivou neškodností. Jako měkký mech pohlcující vše, včetně nás samých, přepracovaných a zoufalých – jak v jednom krátkém úseku svého Forms of Survival připomíná Diana Lelonek – jsou memes často nasycené ambivalentně prožívaným štěstím a nadějí.

Ve dnech, kdy extrémní vedra přidávají pocitům zoufalství a marnosti na síle, Imagine a Breath of Fresh Air přichází se skromnou nabídkou naděje: Nikdo nám nemůže zaručit, že nějaká budoucnost bude. Můžeme ale doufat. Audre Lorde věřila, že pánovými nástroji není možné přestavět pánův dům. Mýty, které podepírají současnou společenskou strukturu, jako teorie prokapávání, prioritizace akcionářů a privatizace se zdají pro přetvoření světa beznadějně nepoužitelné. Co když ale právě v odmítnutí takových nástrojů spočívá nejnadějnější moment? Cesta vedoucí jinam než do záhuby nemusí být nutně představitelná. Alespoň zatím ne. Můžeme ale doufat, že nějaká je, můžeme o ní diskutovat, zatím nám ale schází vhodný konceptuální aparát, kterým bychom konkrétnější představu vyjádřili. Naděje nejsou cihly, na kterých dům stojí, spíše ta malta, která je drží pospolu. A možná ještě lépe idea domu jako takového. Utopie. Ernst Bloch vidí základ naděje právě v onom tenkém a nejistém spojení mezi představou, věděním a láskou. Naděje je alternativou. Kurátorský tým Společnosti Jindřicha Chalupeckého se takový aparát pokusil načrtnout propojením představy minulé i současné, dystopické i utopické, s nejnovějšími zjištěními věd přírodních i humanitních, vše opečované láskou k životu lidskému i nelidskému, alternativou k záhubě.

Herbert Marcuse věřil ve schopnost paměti přenášet minulé představy radosti a štěstí do budoucnosti. Spatřoval v nich nástroj pro rozbití společnosti, která radost a štěstí potlačuje. Všudypřítomnou představu o neexistující alternativě přisoudil Mark Fisher stavu, který nazval kapitalistickým realismem. Když tvrdí, že je jednodušší představit si konec světa než konec kapitalismu, poukazuje na internalizovanou absenci naděje, která možná není nejrozšířenější, ale rozhodně nejvýraznější, protože nejbolestnější. Demontáž systému drancujícího zatím jediné myslitelné životní prostředí je náročná na imaginaci. Těžce představitelná je i obecně jakákoli naděje v alternativu. Než Fisher spáchal sebevraždu, rozepsal Acid Communism. Tvrdí v něm, že namísto představy samotné je alternativu ke kapitalismu zapotřebí hledat v mezerách takového narativu. Narážel snad na neznámý konceptuální aparát, který nám zatím schází, nebo možná na příležitost hledat staré a známé v novém a neznámém. Výstava ve varšavské galerii Studio dělá obojí: neznámé načrtává a známé kriticky reviduje.

Ve svém videu Forms of Survival (Formy přežití) kombinujícím fragmenty reálné komunikace různých uměleckých institucí v době pandemie volá Diana Lelonek po radikální institucionální flexibilitě: nahradit třeba muzejní zahrady zeleninovými, bylinkovými a ovocnými záhony. Část utopických vizí ve Formách přežití se mění ve scénář poměrně reálný, jak dokládají české kolegyně a kolegové z městské galerie pro současné umění PLATO Ostrava. Tamější zahrada Přítomnosti je vlastně devět tisíc metrů čtverečných veřejného zeleného prostoru, utvářeného na principech permakultury podle architektky Denisy Tomáškové. Zahrnuje louky s trvalými i lučními bylinami a biotopem pro vodní živočichy i rostliny a brzy oslaví rok od svého založení. Loni na podzim doplnila dystopickou zahradu Budoucnosti Matyáše Chocholy a atelieru Partero prorůstající (od roku 2018) nezastřešenou část komplexu bývalého hobbymarketu Bauhaus.

Eva Jaroňová, akvarely ze sérií Mycelium, Bez názvu, The Underwater World, 2019–2021

Navzdory současnému trendu filozoficko-uměleckého proudu posthumanismu je napříč výstavou silně přítomna dichotomie kultury a přírody. Snad nejostřejší hranici vystavěla vize budoucnosti Ruth Wolf-Rehfeldt ve své zinkografii nazvané Evolution. Řádek po řádku obměňuje umělkyně dvojice slov stojících jednou v binární opozici, jindy v kauzálním vztahu: nature / nature and men / men and nature / men end nature / men end men / nature. Sólo hru přírody střídá spolupráce přírody a lidstva, pak příroda ustupuje v drobné, ale fatální nuanci, kdy se z lidstva a přírody stává (v angličtině výměnou jediného písmena) lidstvo ničící přírodu. Jelikož je ale člověk součást přírody, platí rovněž, že lidstvo ničí lidstvo. Nic nového pod ústředním objektem solar punku, Wolf-Rehfeldt ale vyprávění nekončí a epilog dedikuje opět sólu přírody. Co jiného nechá objekt, který byl dříve – předčasně a násilně – ukončen, znovu vyjevit než ta nejnadějnější z dystopií?

Klimatická krize je mortonovským hyperobjektem: objektem příliš velkým a příliš blízkým, než abychom ho dokázali spatřit a vnímat. Můžeme registrovat jeho dílčí, místní projevy: V současnosti třeba rekordní horka sužující v různé míře řadu zemí, jindy a jinde zase extrémní sucho nebo zmíněná klimatická migrace.

Právě projekty, jako je Imagine a Breath of Fresh Air, dokáží takový hyperobjekt na chvíli zmenšit a vměstnat do fyzicky limitovaného výstavního prostoru. Vzhledem k nutné redukci, která s takovou miniaturizací přichází, si při tom kurátorský tým Společnosti Jindřicha Chalupeckého počínal obezřetně. Aniž by se utopila v moři neohraničenosti, přináší výstava svědectví o přítomných budoucnostech, která jsou tak komplexní, jak vzhledem ke svému formátu mohou být.

Publicista a umělec James Bridle označil semenné banky za jakýsi dopravní prostředek. Jako archy nebo bašty života v jeho diverzních podobách dopravují předměty a znalosti z nejisté současnosti do ještě méně jisté budoucnosti. Kromě fyzické semenné banky Gabriely BK podobnou úlohu plní i výstava jako celek. Přenáší návštěvníky a návštěvnice do riskantní budoucnosti, přitom je ale v současnosti ujišťuje o tom, že tváří v tvář planetárnímu ohrožení můžeme o zítřku vůbec uvažovat.

BCAA System, Gabriela BK, Joshua Citarella, Mark Fridvalszki, Seana Gavin, Eva Jaroňová, Nam June Paik, Kinga Kiełczyńska, Diana Lelonek, Ruth Wolf-Rehfeldt, Milan Ressel, Leon Romanow, Adéla Součková, Maja Smrekar, Superflux, Suzanne Treister, Ondřej Trhoň a Nela Pietrová / Imagine of a Fresh Air / kurátorky: Barbora Ciprová, Veronika Čechová, Tereza Jindrová, Karina Kottová, Paulina Olszewska / Galeria Studio / Varšava / 5. 6. – 30. 7. 2023

Foto: Anna Zagrodzka