Resurekce „ženské otázky“

Výstava prací Lenky Klodové v ostravské galerii Sokolská 26 představuje umělecké vypořádání se autorky s tématy, jako je vlastní stárnutí, nemoc a proměny vnímání sebe sama i okolí, související s tím vším. Magdaléna Michlová v recenzi argumentuje proti výkladu, že se jedná o čistě „ženská témata“, která by muže snad neměla zajímat.

Resurekce „ženské otázky“

Boj o veřejný i intimní prostor, od skleněných stropů znesnadňujících ženám obsadit vedoucí pozice po „druhé směny“ v domácnostech pracujících žen, vnímám jako exkluzivní. Byť se právě takovému paradigmatu dostává nejvíce mediální pozornosti a bezesporu je to tak dobře, sledujíc kritičky a kritiky liberálního feminismu osobně tíhnu spíše k problematizaci samotné kategorie „ženy“. Možná proto při prvním setkání s výstavou Lenky Klodové Na návštěvě u ženy narážím na téměř nepostřehnutý, avšak ve svých důsledcích významný konflikt perspektiv. V doprovodném textu Milan Weber představuje „ženskou otázku“ jako ústřední téma tvorby Lenky Klodové, čímž ji – dle mého názoru nepříliš obratně – odzbrojuje, nebo aspoň limituje. Samotná díla do výstavy zařazená a jejich vzájemná interakce totiž hovoří jazykem mnohem současnějším než průvodní text, „ženskou otázku“ zdařile překračují a pronikají k post-ženě i „online dívce“.

Dílo Lenky Klodové se do jejího rodného města vrátilo po necelém roce, kdy jej v ostravském PLATO v rámci jedné z prvních výstav po pandemické přestávce uvedla kurátorka Edith Jeřábková v rámci cyklu Ó a ach, krása, ruina a strach. Charakteristika tvorby, kterou při té příležitosti Jeřábková nabídla v doprovodném textu k výstavě Lenky Klodové Koženka a jiné imitace (PLATO Ostrava, léto–podzim 2021), jako by však ani o rok nezestárla: „[v]ětšina umělců a umělkyň se vyhýbá prvním plánům. Ne tak Lenka Klodová, která v rámci své inkluzivní tvorby, v dobách, kdy inkluze ještě nebyla tématem, beze strachu zacházela a zachází s prvoplánovými narážkami, odvozeninami, přirovnáními, připodobněními, dvoj- a vícesmysly. […] První plány jsou zdánlivě jednoduché a Klodová s nimi nezachází bůhvíjak komplikovaně, ovšem to, co jednotlivé části mozaiky skládají dohromady, je prozíravé, závažné, navazující a trvající; nahoře sranda a pod ní pevná feministická konstrukce.“ Na podobné vrstvení láká návštěvníky a návštěvnice i aktuální výstava nazvaná Na návštěvě u ženy: pod střechou historické vily přetvořené v „luxusní byt“ plný objektů, jež společně utvářejí mikrosvět jedné konkrétní ženy, se zabydlelo solidní a funkční teoretické uchopení ženy jako kategorie nebo konceptu. Skrze ponoření se do díla Klodové se nám dostává příležitosti nahlédnout širší pojetí ženství, zdravého i nemocného, mladšího i staršího těla. Všechna tato – pro autorku osobně i politicky klíčová – témata pokrývá jedno z děl umístěné v první z místností výstavní síně: Knihovnička tvořená pro Klodovou typickými sádrovými odlitky ženských torz, které mezi ňadry svírají publikace na téma menopauzy, rakoviny a rozvodu a tvoří tak jakousi legendu k výstavě.

Nejsvrchnější vrstvu představeného komplexu děl protkává linka domova, domácnosti a domácí „ženské“ práce. V červencovém parnu ještě umocněném lokací výstavní síně – poblíž rušného dopravního uzlu ostravské Sokolské a Českobratrské třídy téměř postrádajícího zeleň – vytrhne návštěvníka či návštěvnici z pohodlné automatičnosti vnímání usychající vánoční stromeček ověšený řetězy s pro Klodovou typickými torzy ženských těl, zde ve formě drobné papírmaše z pytlíků od pečiva, které připomínají každodenní úkoly vrchnostensky kladené patriarchátem na bedra žen.

Právě domácí práci a očekávání spojená s vytvářením domova ženskou aktivitou nazírá irská teoretička a umělkyně Joanna Walsh jako neviditelnou, pokud je jejich protagonistka sama aktivně nevykazuje: „[N]ikdo nevidí, když jsem užitečná offline. Není zde co ukázat,“ vyvozuje Walsh ve svém textu s názvem Girl Online a východisko z nedůstojné pozice hledá v přesunu do kyberprostoru: „[…] když obrazovka běží, říkáme, že ‚funguje‘. […] Já sama vykazuji známky života. Jsem schopna fungovat. Jsem v režimu ‚on‘. Může obrazovka (nebo i já) fungovat vypnutá?“

Do kyberprostoru sebe a svou práci přesouvá i Klodová. Nejméně nápadným a mezi ostatními téměř osamělým prvkem výstavy je silikonová deska, jakási obří podložka pod počítačovou myš, potištěná fotografií Klodové s ňadry přivřenými v laptopu. V tomto momentě se žena v přechodu mění v „online dívku“, rozvedená Lenka v „online Lenku“. Slovy Walsh: „Na síti se z ženy automaticky stává dívka – kdo jiný vládne mocí projevovat se čistě vizuální formou, kterou představuje režim obrazovky?“ Jak přitom definovali (byť poté sami ne zrovna důsledně následovali) už Tiqqun koncem devadesátých let, „koncept dívky samozřejmě není podmíněn pohlavím. Borec z diskotéky mu neodpovídá o nic méně než dívenka severoamerického původu převlečená za pornohvězdu.“ Walsh jde o krok dále než „bezejmenní zbabělci“, jak Tiqqun označuje, a tvrdí, že „[d]ívka je pokusem přimět čas jít pozpátku či do stran…“. Že by se o to samé (byť nevědomky) snažila i Klodová? Přivřít se, vnořit se do kybersvěta, aby si podmanila čas a s ním neúprosně spojenou únavu materiálu a těla?

S ženským tělem a tělesností jako kategoriemi, které Klodová obratně překračuje a rozmnožuje, se váže i koncept přidružený a pro umělkyni zcela klíčový – nahota. Na lavičkách, umístěných v prostředním z pokojů, polepených jak vlastními akty, tak rentgenovými snímky nahotu posouvá směrem k post-nahotě, neboť jak jinak nazvat obnažení až (zde doslova) na kost než jako tu nejradikálnější formu nahoty?

V poslední z místností „luxusního bytu“ na Sokolské třídě se setkáváme s šestnácti různými ženami – šestnácti různými Lenkami – které tvoří diverzní obecenstvo Lence/ženě sedmnácté, zachycené na videozáznamu té nejintimnější z performancí i nemocničního vyšetření. Klodová zde performuje, a tedy je. Absolvuje vyšetření, aby byla. Ve svém díle i životě svádí úspěšný boj s nemocí i menopauzou, boj o život. Poráží přitom i jednorozměrné ženství – mladé, zdravé, individuální tělo – a dává vzniknout ženství novému. Ženu a „ženskou otázku“ umělkyně pohřbívá, aby ji mohla zase vzkřísit a hranice konceptu posunout o kus dále. Dle Judith Butler kategorie „ženy“ nutně podléhá změně, a tak je i „ženskou otázku“ třeba podrobit reflexi skrze aktualizaci této kategorie, tedy skrze zahrnutí nových možností ženství.

Lenka Klodová / Na návštěvě u ženy / kurátor: Milan Weber / Sokolská 26 / Ostrava / 26. 5. – 15. 7. 2022

Foto: Roman Polášek, Sokolská 26