Úcta k Zemi a zvuk revoluce

Před vchodem do Domu fotografie stojí fronta zhruba deseti mužů ve středním věku. Jsem zaskočená – z informací na webu galerie si totiž pamatuju, že výstava má zviditelňovat sociální zkušenost a perspektivu mocensky marginalizovaných žen – ale zároveň jsem i příjemně zaskočená. Když se ale k frontě přiblížím, vidím, že vede těsně vedle: ke dveřím s cedulí hlásající výdej rybářských povolenek. Tak nic.

Právě rybářům by přitom vůbec neuškodilo alespoň Divoženky navštívit – právě naopak. Marie Lukáčová ve výstavě totiž kromě feministické perspektivy uplatňuje i pohled dekoloniální. Ne v úzkém smyslu imperiálních zločinů posledních několika staletí, ale v širším pojetí jako diskurz a praktiky respektující život a integritu veškerého pozemského života. „Lidé brali jen tolik, kolik potřebovali,“ vzpomíná rebelující rolnice Jasna, hlavní hrdinka filmu Orla, s angažovanou lítostí a vztekem vůči soudobé vládě jednoho tyrana. Úryvek z autorčiny knihy Drak a ryba převedený do média videoinstalace vypráví o životě Jasniny komunity, pevně spjaté s půdou, na které žije.

Je smutně příhodné, že o zásadách ohleduplného sběru nebo lovu – pokud vůbec lov ohleduplný být může, o čemž pochybuji – slýcháme většinou právě od komunit, které se samy v průběhu historie staly oběťmi neohleduplné imperiální politiky. Tak třeba vědkyně Robin Wall Kimmerer, původem Potawatomi, popisuje v knize Braiding Sweetgrass sběr a zpracování aromatické byliny tomkovice vonné (lat. Anthoxanthum nitens, ang. sweetgrass): „Patří Matce zemi. Kdo ji sbírá, sbírá ji se zásadovostí a úctou, pro vlastní potřebu a potřebu své komunity. Na oplátku se pak snaží zemi dar vracet a starat se o její blaho.“

Pohled do instalace výstavy Divoženky Marie Lukáčové.

Kimmerer vysvětluje, co pro původní obyvatelstvo amerického kontinentu znamená nejen bylina samotná, ale i společné pletení copů z jejích stébel: „Jako vlasy Matky země se stébla tomkovice tradičně zaplétají do copů na znamení lásky a péče o její blaho.“ Ty, kdo z ní splétají, tráva spojuje: „Podržíš konec svazku, zatímco budu zaplétat? Ruce spojené trávou, hlavy skloněné k sobě, pleteme cop jako poctu Zemi. A pak, až budeš zaplétat ty, podržím zase já tobě.“ Možná ve stejném duchu figurují copy skoro ve všech kresbách, tiscích a nástěnných malbách Divoženek Marie Lukáčové.

Jak se dozvíme v doprovodném textu, Divoženky chtějí tradice apropriovat, ne je prostě odmítat. Přivlastnění a – pokud má být emancipační – s ním i nutně převrácení původního významu slova nebo věci je legitimní a funkční politickou praktikou. Vyžaduje odvahu se do ní pustit a namísto posunu významu pojmu neskončit u jeho vyprázdnění. Lukáčová tvoří s hlubokou citlivostí a obratností, jak současný svět, se všemi svými krizemi, od současných umělců a umělkyň vyžaduje.

Dekoloniální linky se drží i Římské večírky. Pauline Curnier Jardin v nich spolupracuje s Feel Good Cooperative, kolektivem převážně kolumbijských performerek, fotografek, architektek a sexuálních pracovnic. Video představuje záznam performance, kterou kolektiv uskutečnil v Římě 12. října 2023 – tedy v ten, kdy Itálie i další země světa slaví Den Kryštofa Kolumba.

Aby podrobně popsala široké spektrum způsobů, jakými se mohou světové metropole vztahovat ke svým bývalým koloniím, zavedla historička Catherine Hall koncept reparativní historie. Jeho optikou zkoumá, jak někdejší impéria odškodňují místa a aktérstvo, které prvně vystavily útlaku, a to jak na rovině materiální, tak symbolické. Patří sem třeba hojně diskutovaný proces návratu odcizeného kulturního dědictví z imperiálních sbírek světových muzeí, nebo i takzvaná „válka soch“, jak jsme navykli označovat celý balíček praktik související s odstraňováním pomníků ústředních osobností koloniální historie z veřejného prostoru.

Pohled do výstavy Divoženky Marie Lukáčové.

Feel Good Cooperative tak v performativní intervenci do veřejného prostoru umisťuje svá vlastní těla natřená bronzí v den oslavy koloniality jako věčného konceptu. Nejde pouze o reakci, jakou je třeba svržení sochy kolonizátora, což je legitimní metoda, jak se s kolektivním historickým traumatem vyrovnat svépomocí, pokud se oficiální podpory dobrat nelze. Feel Good Cooperative jde ještě dál. Jejich performance je vlastní afirmativní akcí, jejímž prostřednictvím přímo ukazují, komu platforma naopak stále schází.

Ve druhém videu nás jako na komentované procházce městem kolektiv provádí Vatikánem, kde se zrovna odehrává pohřeb papeže Benedikta XVI. Performerky ale dění nekomentují verbálně. Jako instagramové nebo tiktokové influencerky mlčky zachycují nejen pohřeb samotný, ale i doprovodné ceremonie a přípravy na ně. Společensky (z)neuznaná živá těla doprovázejí tělo uznávané a mrtvé, krouží kolem něj jako duchové neexistujících dekriminalizujících politik, jako návštěva z rovnější budoucnosti. Zachycují stavbu pódia i přípravu řečníka – výhled na infrastrukturu utlačující moci mají ze své pozice vynikající a zprostředkovaně ji dávají nahlédnout i nám.

Report z ceremoniálu doplňují kresby, kterými Římské večírky končí. Událost plná osob v pestrobarevných kostýmech poctivě plnících pracně nacvičené sociální role se pod rukama umělkyň z kolektivu stává performancí plnou osob v pestrobarevných kostýmech poctivě plnících pracně nacvičené sociální role: drag show. Jedna z kreseb znázorňuje papeže v dragu, na několika dalších je mešní víno proměněno v míchaný drink servírovaný v gay klubech. Ceremoniály jako tento se vyznačují karnevalovou mimořádností, která je vedle dříve zmíněného převracení původních významů slov a symbolů dalším zdrojem snadno dosažitelných požitků osob, které běžně na moc nedosáhnou. Zdrojem potěšení z vyhnutí se sociální disciplíně, mocenského blokování tělesných prožitků, osvobozování sociálního těla může být podle mediálního teoretika Johna Fiskeho také třeba wrestling, rock’n’roll nebo rekreační užívání drog. Opresivní systém je pak nejčastěji reprezentován institucemi, nejen církví, ale i vzdělávacími či jinak disciplinačními úřady.

Pohled do výstavy Římské večírky od Pauline Curnier Jardin a Feel Good Cooperative.

V Divoženkách Jasna, hrdinka filmu Orla, zpívá: „Dělat jenom to, co oni řeknou / my musíme systém hacknout…“ Za popěvek, který hrdinka rozšířila mezi ostatní porobené, tvrdě pracující rolnice, si v příběhu vyslouží odsouzení k smrti za „podněcování nenávisti a urážení majestátu“.

Přestože jsme jej za takový možná odvykli považovat, je zpěv (v širokém smyslu slova) klíčovým nástrojem antikoloniálního osvobození. Brazilský pedagog a teoretik Paolo Freire tvrdí, že osvobození, tedy požadavku na plnou materiální, kulturní a sociální autonomii, lze dosáhnout tím, že lidé reflektují svět, v němž žijí, a artikulují potřebnou změnu. Skupinový zpěv a hlasové projevy jsou v souladu jak s požadavkem politické imaginace, tak i s potřebou zhmotněné, ztělesněné akce – zakotvené v pohybu těl produkujících zvuk, burcujících další těla k pohybu.

Hegemon – ať už ztvárněný postavou diktátora z Orly, nebo římsko-katolickou církví – se takového pohybu děsí, což dává najevo agresí. „Takových, jako jsi ty, tady netřeba,“ vyslechne si Jasna, které daly přepracované sudičky do vínku kromě citlivosti a léčivé nenechavosti vůči projevům bezpráví i schopnost „všechno zlo v píseň proměnit“. K pohybu, který narušuje automatické přijetí utlačivé moci a umí být hojivý směrem dovnitř komunity, burcují Divoženky i Římské večírky. Možná by si každá z paralelních výstav v Domě fotografie zasloužila úplně samostatný prostor i čas, na druhou stranu právě ten pohyb obě výstavy spojuje v celek, který je vlastně překvapivě kompaktní a koherentní.

Pauline Curnier Jardin a Feel Good Cooperative: Smrt papeže, 2023, instalace, grafické tisky a tapeta, 450 x 325 cm. Majetek umělkyně, ChertLüdde, Berlin and Ellen de Bruijne Projects, Amsterdam, Unruly Kin, Temporary Gallery, Kolín (DE).

Marie Lukáčová: Divoženky / Pauline Curnier Jardin – Feel Good Cooperative: Římské večírky / kurátorky: Jitka Hlaváčková a kurátorský kolektiv Společnosti Jindřicha Chalupeckého (Barbora Ciprová, Veronika Čechová, Tereza Jindrová, Karina Kottová) / Dům fotografie / Galerie hlavního města Prahy / Praha / 14. 11. – 25. 2. 2024

Foto: Jan Kolský, Galerie hlavního města Prahy