Únava materiálu a životní stávka

V průchozí vitrínové galerii Dukla v největší ostravské městské části, Porubě, je až do konce května k vidění výstava Barbory Dayef, Jiřího Poláka a Nikoly Rácové. Hlavní slovo v ní dostává materiál, energie a práce, stejně jako opotřebování nebo vyčerpání. Kurátor Hynek Chmelař navazuje na více než pětiletou snahu Dukly kriticky reflektovat místní kontext a nechat mluvit i aktérstvo, které tolik slyšet nejde, tentokrát nejen to lidské.

Výstavě dominují dopravní pásy využívané v pískovnách a dolech pro přesun hmoty, které Jiří Polák významově posouvá a přetváří v architekturu pro celou výstavu. Objekty jednoho z vystavujících se tak zároveň stávají kulisami pro další umělkyni – Barboru Dayef. Skrze funkční baterie vypůjčující si starověkou bagdádskou technologii se autorka „zamýšlí nad možnostmi technologie výroby elektrické energie“, stejně jako nad „přitažlivostí alternativních teorií o existenci elektrické energie v zapomenutých civilizacích“. Druhý ze série objektů Dayef pak tvoří vysoké, převážně keramické sloupy připomínající vodní dýmky, které mají dle doprovodného textu do prostoru vitríny vypuzovat kouř natolik hustý, aby podtrhával kontrast „snové obraznosti a přesného technického popisu“. V době mé návštěvy ale bohužel „vodní dýmky“ na rozdíl od baterií funkční nebyly a kouř negenerovaly ani ony, ani jiný zdroj, a tak se první z avizovaných rozměrů musel odehrávat skutečně jen v mé vlastní obraznosti.

Jiří Polák vystavuje fotografie a koláže, „které pomocí detailních výseků z reality pracují s estetikou těžebních prostorů a staveb vznikajících nekončícím přesunem hmoty“. Důležitou roli hraje papír, na který jsou snímky přeneseny – třeba barytonový papír nebo japonský morušový papír – ve své materiální podstatě a vizuální kvalitě. Obrat, nebo spíše návrat k materiálu a materiálnu je v současném umění silněji znát už druhou dekádu. Na to konto ve svém eseji pro A2 (2013) spisovatelka a publicistka Jana Beránková po bretonovsku provolává: „Krása bude materiální, anebo nebude!“ Nový materialismus pronikající do oblasti současného umění i filozofie a příklon k aspektu aktérství hmoty dělá z fyziky, chemie nebo biologie užitečné spojence namísto nepřátel. Můžou nám pomoci kriticky nahlédnout řadu palčivých otázek od klimatické změny po současnou biopolitiku a globální politickou ekonomii.

Fascinace industriální vizualitou má překonávat diskurz přisuzovaný regionu Ostravska, což se výstavě daří. Jednak složitou identifikací vyobrazených industriálních komplexů, ale také kurátorský text zmiňující Polákův zájem o jihočeské pískovny a výpůjčky obou autorů z Blízkého i Dálného východu. Co vidím jako úspěšný boj s konkrétním a partikulárním, ale zároveň vidím problematicky z dekoloniální perspektivy, která ve výstavě není vůbec přítomná, přestože si vystavující z jiných kultur spoustu prvků vypůjčují. Trochu se obávám, že právě to je ostravským geniem loci, o kterém Hynek Chmelař mluví: zanedbatelná míra reflexivity vůči vnějšímu světu v mezinárodnímu kontextu. Jako by slezské postindustriální velkoměsto bylo vyčerpáno úsilím dekolonizovat se vnitrostátně, emancipovat se od obrazu černé Ostravy vnucovaného zbytkem republiky.

Výstava má být procesuální a živá především díky performancím poslední z trojice vystavujících, Nikoly Rácové. Kromě úvodní performance při vernisáži a několika dalších vstupů (jejichž termíny ale bohužel zatím nejsou známy) lince ztělesněné Rácovou schází větší zastoupení. Kurátorský text ji rámuje jako „nepatřičn(ou) situac(i), kterou Nikola Rácová do značné míry mění technické vyznění celé výstavy“. Jejím prostřednictvím slibuje návrat zájmu od techniky zpět ke zranitelnému lidskému tělu, což je zásadní linka, kterou výstava načrtne, ale nedokreslí. S přítomností člověka, kterou má podle Chmelaře performance zprostředkovávat, se při běžné návštěvě výstavy vůbec nesetkáme.

Přitom i vzhledem k novému materialismu, k němuž se vystavená tvorba odkazuje, je zde potenciál vytvořit asambláž jako svět složený ze složitých vazeb mezi lidskými a ne-lidskými aktéry, rozdílnými entitami spojenými v síť aktérů, jak ji proponuje Bruno Latour.

Těžké strojírenství jako absentující předmět fotografií Jiřího Poláka, jemnější a citlivější technologie, na níž zakládají objekty Barbory Dayef, i tělo Nikoly Rácové propůjčené performance nesou svědectví o únavě materiálu. Do popředí se tak ještě více než energie vytvářená dostává ta odevzdaná, v níž se práce lidských i ne-lidských aktérů přeměňuje. Výstavou zpřítomněné objekty zoufale volají po fajrontu, ale stále pracují. Publicista*ka a lektor*ka queer/trans disability studies J. Logan Smilges píše ve své knize Crip Negativity (2023): „Pracuji přespříliš, ale nevím, jak přestat.“ Přemýšlí, co se děje, když život nefunguje nebo přestává fungovat. Referuje zde k asambláži aktivit, které si nárokují náš čas. Zviditelňuje i tu práci, která stojí za životem jako takovým: naše „tělomysli“ vyžadují péči, aby odolaly času. „Krmíme je, umýváme, zahříváme a sušíme, dopřáváme jim odpočinek, protahujeme je a staráme se o ně, když jsou zraněné nebo bolavé – to všechno jsou formy životní práce.“

Životní stávka je odpovědí crip negativity na životní práci nebo chronické žití prací. Inspirovaná anti-work politikou a rétorikou dělnických hnutí usiluje životní stávka o totální zřeknutí se vší práce nad rámec té, která je zapotřebí k záchově našich životů. Taková stávka může zahrnovat i opuštění výdělečné činnosti, ale nevyžaduje je – to by byl ostatně poměrně privilegovaný požadavek. Životní stávka znamená stáhnout se a šetřit se – zemřít pro vnější svět, respektive pro jeho okleštěnou podobu, která je nám předhazována, abychom našli*y nové způsoby žití, v hlubším napojení na „tělomysli“, které okupujeme: Jak je chceme okupovat a jak chceme, aby ony okupovaly vnější svět?

Ostravu nahlížím jako takovou kolektivní „tělomysl“. Snahu o emancipaci od stereotypů jí přisuzovaným čtu jako životní sílu, jako touhu po uzdravení. Spolu s těžbou uhlí se celý region zastavuje a zvažuje, čemu věnovat energii dále. Jeho geniem loci by mohla být právě životní stávka. A svým způsobem z postupně uzavíraných uhelných dolů i z výstavy ve vitrínách Dukly skutečně vyvěrá. Jen je třeba zapojit více vlastní fantazie – a práce –, než by se od návštěvy galerie možná očekávalo.

Barbora Dayef, Nikola Rácová, Jiří Polák / Gravitace pásu, periferní zdroje / kurátor: Hynek Chmelař / Galerie Dukla / Ostrava-Poruba / 5. 3. – 31. 5.

Foto: Tomáš Knoflíček, Galerie Dukla