Rozsáhlé pátrání po identitách

Ve dvou sálech Galerie výtvarného umění v Ostravě se odehrává téměř detektivní pátrání po rozličných identitách Katarzyny Kozyry i zbytku společnosti. Prostřednictvím fotografie, soch, instalace a videa Kozyra zkoumá kategorie genderu, věku a zdravotní způsobilosti, ale také náboženského vyznání, v různé míře zaujatě a zúčastněně – jednou jako pozorovaný objekt, poté coby pozorující subjekt. Výstava s názvem Být někým, kým (ne)jsem prezentuje tvorbu polské umělkyně velmi široce a věnovat jí dostatek pozornosti znamená vyhradit si zhruba tři hodiny soustředěného času.

Značná část přehlídky patří videím zasazeným do pokvířeného anticko-rokokového bezčasí, která výborně komunikují se „Skvosty evropského umění“, stálou expozicí galerie, jejíž dominantou je třeba Klimtova Judita. V každém z videí ze série V umění se sny stávají skutečností je Kozyra podrobována zkoušení a souzení řadou lidí, které ale přijímá se submisivní samozřejmostí. Ve snímku Kastrát je postavena před anonymní publikum polonahých mužů, zbavena oblečení i protetického penisu a s nimi i uznání za svůj drag. V Zimní pohádce stojí před drag queen Gloriou Viagrou ztělesňující nedosažitelně dokonalou femininitu, a Maestrem, učitelem operního zpěvu a hlasovým koučem, donucena zpívat a selhávat při tom. Glorii Viagře a Maestrovi, objevujícím se napříč videi, je Kozyra zcela podřízena. Jejich validace je vším, přesto ji Kozyra nikdy nedostává. Jeden z nejzásadnějších momentů výstavy pro mě spočívá v situaci, kdy se umělkyně od drag queen učí přirozeně působícímu genderovému vyjádření, je v něm ale rozpačitě neobratná a představenému ideálu se nepřibližuje, za což je trestána znechucenými pohledy nebo smíchem. Právě Glorii Viagru Kozyra vykresluje jako vzor skutečné ženskosti, ženštější, než který pro mnohé představuje ona sama na základě pohlaví a genderu přisouzeného při narození.

Jediným momentem, kdy umělkyně nabývá skutečné subjektivity a moci, je v projektu nazvaném podle spisovatelky a psycholožky Lou Salome. Inspirována fotografií, kde řídí vůz tažený Friedrichem Nietzschem a Paulem Réem, dominuje Kozyra ve videu a performance dvěma „psům“ – mužům s psími těly a hlavami Nietzscheho a Rilkeho. Jako v drezuře pobíhají okolo Kozyry v roli Lou po čtyřech, Rilke Nietzscheho obskakuje zezadu – významný moment pro veškeré k Nietzschemu kritické návštěvnictvo.

Nikdo není, kým je

Ve stejné době, kdy se Kozyra ve výstavě pracuje s pozicí „někoho, kým (ne)jsem“, v kinech hlásí Libuše Jarcovjáková, že ještě není, kým chce být. Do naší sdílené současnosti jako by se vkrádala existenciální úzkost z nemožnosti naplňovat svoje subjektivní identitní preference. Částečně lze tuto atmosféru zarámovat příslibem štěstí – provokací spočívající ve tvrzení, že můžeme dosáhnout všeho, co si přejeme, pokud se budeme dostatečně snažit, dobře se učit, poctivě pracovat a vhodně se podřizovat, ačkoli je čím dál jasnější, že žádná z těchto cest k avizovanému cíli nevede. Už téměř před sto lety kritičtí teoretici a teoretičky varovali, že štěstí lze dosáhnout jen změnou materiálních podmínek. Ta ale nepřišla s žádnou z revolucí od té doby odehraných, naopak – podmínky k životu se ve světle polykrize neustále zhoršují. Místo toho nám začíná čím dál bolestněji docházet, že naše rozličné potřeby dost možná zůstanou nenaplněny. Včetně toho, jak se chceme nebo potřebujeme genderově vyjadřovat. Občas nás napadne, že to možná nejsme my, v našich jednotlivých tělech, kdo se potýká s dysforií, ale symbolický systém, který nás do (binárních) genderových kategorií uvazuje. „Co když dysforie není psychickou poruchou, ale politicko-estetickým nesouladem mezi formami subjektivit a epistemickým paradigmatem pohlavní a genderové diference?“ shrnul*a hypotézu španělského filosofa Paula B. Preciada antropolog*žka Saba Vassileva.

Crip negativita

Nejstarším dílem zařazeným do výstavy je fotografická instalace složená ze tří velkoplošných fotografií a videa Olympie (1996). Dva autoportréty zachycují Kozyru jednou jako Manetovu Olympii, podruhé ve stejné póze, ale na nemocničním lůžku, s infuzí a oholenou hlavou kvůli chemoterapii. Poslední fotografií je portrét starší ženy, osamělé ve svém bytě, propojené s Kozyrou sametovou stužkou kolem krku a pravděpodobně „crip“ identitou (crip je označením odvozeným z anglické urážky „cripple“, v disability studies a aktivismu přisvojeným komunitou podobně jako třeba původně hanlivé označení „queer“ komunitou LGBTQAI+). Doprovodné video obsahuje záběry z návštěvy ošetřovny, čímž uspokojuje touhu po kontextu. Kozyra prostřednictvím instalace odmítá, že by nemoc nebo věk definovaly důstojnost (nahého) těla. Jako crip aktivistku mě takové sdělení nijak nešokuje, nejsem však v Praze, ale ve své rodné Ostravě, a neprocházím galerií primárně zaměřenou na současnou a/nebo angažovanou tvorbu. Před fotografií stojím společně s cizím párem, odhadem přibližně ve věku modelky. Žena ke svému (zřejmě) partnerovi potichu pronese: „To je odvaha.“ Muž jen pokývne.

Scénické představení Sen a performance Fressen takto na konci představují pro mě osobně nejpříjemnější překvapení. Jsou opět crip a plné únavy a frustrace. V performance Fressen (česky Žranice) Kozyra přetváří vlastní tělo, respektive jeho extenzi (tukový oblek) z performance Diva z nultých let, v hostinu pro veřejnost, zdravotní i gastronomický personál, který pitvu-hostinu připravuje. Z protetického těla jsou vytahovány nejoceňovanější položky polské gastronomie, ale i živá Katarzyna Kozyra. Umělkyně (jednu verzi) sebe zničí a rozdá se, aby nasytila publikum, včetně sebe samotné.

Ve videu Sen pak zachycuje Kozyry opožděnou oslavu svých 60. narozenin. Rodina, přátelé a veřejnost se na oslavě evidentně dobře baví, postávají v hloučcích se skleničkami alkoholu v ruce, mluví, smějí se. Kozyra leží na vyvýšeném místě a spí, od začátku do konce vlastní oslavy přítomna jen fyzicky, jako objekt. Umělkyně se v době představení – a své oslavy – zotavovala z deprese, nemoci, která obvykle zcela promění chuť i možnost slavit. Oslava čehokoli ztrácí v depresivním paradigmatu jakýkoli smysl nebo význam. Kozyra se své 60. narozeniny rozhodla prospat – vyhlásit a uskutečnit životní stávku, jak stav totálního omezení aktivit na ty nejnutnější pro sebezáchovu označuje teoretik*čka J. Logan Smilges ve své knize Crip Negativity. A spánek je koneckonců pro depresivní*ho největším dárkem, protože jen v něm může na několik hodin uniknout bolestné realitě. Pro mě se stala právě videoperformance Sen nejsilnější částí výstavy.

Jedinou částí výstavy, která neohledává přímo identitu Kozyry, ale spíše identitu společnosti jako celku, je Hledání Ježíše. Instalace složená z videí tvořících společně dokumentární projekt přináší ale hned tři problémy. Prvním je z antropologického i dokumentaristického hlediska necitlivost vůči zobrazovaným osobám, v tomto případě lidem postiženým tzv. jeruzalémským syndromem, psychotickou poruchou, která je spojována s návštěvou Jeruzaléma. Kozyra se do města vydala několikrát, aby sesbírala výpovědi lidí, kteří věří, že jsou Mesiáši, Ježíši a dalšími biblickými postavami. Přestože jim Kozyra jejich realitu nerozporuje konfrontačními otázkami, dostává se dotazovaným exotizace a zjinačování pro jejich postižení, což je minimálně zvláštní vzhledem k autorčině blízkosti ke crip tématům. Další úskalí spatřuji v kurátorském rozhodnutí neokomentovat dílo zasazené do země, jejíž vláda oficiálně páchá na etnických menšinách ve více i méně autonomních částech genocidu. A konečně by tato část, autorkou či kurátorkou ošetřená dle výše rozepsaných bodů, zasloužila možná výstavu vlastní, menší, snad by mohla být umístěna do sálu za stálou expozici. Nejnovější Jsem, kým jsem se tu totiž zbytečně odděluje od série Olympie, které spolu výborně komunikují, a návštěvnictvo – alespoň to crip a neustále unavené – lehce přestimulovává.

Katarzyna Kozyra / Být někým, kým (ne)jsem / kurátorka: Nina Hobgarska / GVUO / Ostrava / 25. 9. 2024 – 5. 1. 2025

Foto: Roman Polášek, GVUO