Viktorie Langer: Jsem bytostná malířka. Vím, že nic jiného dělat nebudu.

Rozhovorom s poslednou finalistkou Ceny Oskára Čepana Viktoriou Langer uzatvárame predstavovanie finalistov a finalistiek tohtoročnej ceny. Viktorie Langer je primárne maliarka, no pracuje aj s inými médiami, ako napríklad s kresbou a keramikou. V rozhovore s Emou Hesterovou opisuje, že všetko, čo prežíva vo svojom osobnom živote, sa odráža aj v jej tvorbe: „I během této psycho-spirituální krize jsem řešila mnoho věcí, třeba téma smrti, a to se tam promítalo.“

Foto: Radim Langer

Viktorie, si umelkyňou, ktorá je doma v médiu maľby. Narodila si sa na Slovensku, študovala si na Akadémii výtvarných umení v Prahe a stáž si absolvovala aj na Universidad Compultense Bellas Artes v Madride. Dlhodobo žiješ v Prahe, no nedávno si sa sčasti presídlila na Sicíliu. Bol to presun, ktorý si potrebovala i z tvorivého hľadiska? 

My jsme se rozhodli, že už nebudeme oběťmi realitního trhu, a investovali jsme proto do nemovitosti na Sicílii, kde to je levné a s potenciálem vytvoření místa k setkávání umělců nebo pro rezidenční pobyty. Vedlejším produktem toho je, že tam mám velký ateliér s výhledem na moře a je to tam inspirativní prostředí i díky místní mytologii, která mě zajímá. Celkově mě hodně zajímají předkřesťanské kultury. 

Akú tam majú podobu? 

Je tam hodně řeckých památek, ale i starších. Objevili jsme tam velké sídliště Sikanů. Toto osídlení existovalo 2000 let před naším letopočtem a byli to původní obyvatelé Sicílie. Místní nám ukázali obrovské sikanské město. Archeologické vykopávky ještě ani nezačaly, pase se tam dobytek. Jsou tam opracované kameny nejrůznějších tvarů, i kameny, do kterých si Sikanové vyryli hvězdné mapy. Toto místo má velice silnou energii. Už je opravdu hodně důkazů, že nejstarší civilizace komunikovaly s bytostmi jiných typů, z jiných planet – mimozemšťany. Ráda chodím na tato místa a snažím se na ně taky naladit.

Čerpala si z týchto sicílskych objavov aj pri prácach pre finálnu výstavu Ceny Oskára Čepana (COČ)? 

Myslím si, že se to tam promítá samo, přirozeně.

Viktorie Langer, Lion’s Cry, 2019, olej a akryl na plátně. Foto: Tomáš Souček

Je pre teba proces tvorby diel do COČ pohodlný, príjemný?

Ano, určitě, necítím žádný velký tlak, protože tím, že jsem už byla v Ceně Jindřicha Chalupeckého, tak to neberu zas tak vážně, jako soutěžení. Vnímám to spíš jako příležitost vytvořit instalaci, která pozvedne frekvenci vibrací okolo sebe a může svojí pozitivní silou působit na diváky a na celou Bratislavu.

Akú nadstavbu ti môže poskytnúť COČ v porovnaní s CJCH?

Já asi nepřemýšlím až tak o tom, co by to mohlo poskytnout mě. Spíš mám potřebu, když byl teď covid-19 a nebylo nám umožněno vystavovat, ukázat tvorbu publiku, veřejnosti. Mám potřebu sdělit, na co jsem za tu dobu přišla, a prezentovat to tak, aby to vidělo co nejvíce lidí a aby to na ně nějak zapůsobilo a případně pozvedlo frekvenci vibrací, a to mi účast v COČ dá, protože tyto výstavy jsou hodně navštěvované. Dál jsem samozřejmě vděčná za příležitost poznat se se zajímavými lidmi z týmu COČ, se zaměstnanci Kunsthalle, s ostatními účastníky projektu a s mezinárodní komisí. Ale kdybych náhodou vyhrála, tak s tou rezidencí v New Yorku je to teď tak, že můžou do USA cestovat jen očkované osoby. Já vakcinaci odmítám, takže bych tam stejně nemohla jet. A i kdybych se do NY dostala, tak by asi bylo frustrující být tam a nesmět navštěvovat žádné vnitřní prostory. Je to současná forma útlaku a diskriminace.

Na čo si za ten rok prišla, čo chceš ľuďom odkázať? 

Jak začal covid, najednou byla spousta času a takové bezčasí. Začala jsem se zabývat osobním rozvojem a meditacemi a potom došlo k tomu, že jsem prošla něčím, co se jmenuje psycho-spirituální krize. Zažila jsem pocit duchovního probuzení a meditovala jsem opravdu hodně, třeba i čtyři hodiny denně. Místo cestování mimo domov jsem cestovala dovnitř sebe.

Doporučuji každému vydat se na vlastní duchovní cestu. Úplně se mi změnil žebříček životních hodnot. Začala jsem studovat vesmírné zákony a přišla jsem na zajímavá fakta, třeba že svůj život a svoji realitu si člověk může ovlivňovat sám pomocí mysli a není to až tak obtížné. Pomocí meditací a kvantové fyziky. Například jedna z metod se jmenuje trans-surfing. Existuje totiž mnoho realit a ty dokážeš během noci přestoupit do jiné reality a ovlivnit svůj život. Teď hodně přemýšlím o tom, že by se to dalo použít na řešení mnoha krizí, kterými jako civilizace procházíme. Třeba už teď dochází k tomu, že se tisíce lidí schází na telepatické úplňkové meditaci a – někomu, kdo na to nevěří to může znít absurdně – pracujeme s energií, kterou posíláme i matce Zemi a snažíme se jí touto sílou pomáhat.

Viktorie Langer, As Above, So Below, 2019, akryl a olej na plátně, © Viktorie Langer a Zahorian & Van Espen. Foto: Ondřej Polák

Ako sa tieto zistenia pretavili do tvojej tvorby?

Do mé tvorby se vždycky promítá to, co řeším v osobním životě. Během i této psycho-spirituální krize jsem řešila mnoho věcí, třeba téma smrti, a to se tam promítalo. Uvědomila jsem si, že v dnešní společnosti je smrt hodně tabuizovaná, ale vlastně to není nic až tak hrozného. Je podle mě celkem jisté, že se rodíme znova a znova, věřím na reinkarnaci. Pro mě je důležitější kvalita života, ne délka. Také jsem řešila téma sebelásky, lásky a snažila jsem se tyto stavy přenášet do vizuální formy obrazu. Zjistila jsem například to, že opakem lásky není nenávist, ale strach.

Je zrejmé, že si veľmi spirituálne založená. Vnímaš diela, ktoré tvoríš, ako manifestácie toho, o čo sa snažíš v tomto smere?

Teď to vnímám tak, že moje práce jsou energetické zářiče, které vznikají proto, aby do svého okolí vyzařovaly vyšší frekvenci vibrací, tím působily na lidi a zvyšovaly celkově frekvenci vibrací ve svém okolí. Čím dál tím víc si uvědomuju, že funguju jako médium. Pomocí frekvenční hudby, meditace nebo dechových cvičení se uvedu do transu a meditačního stavu a potom skrze mě maluje nějaká síla, pracuju v napojení na vyšší Zdroj. Jsem součástí většího celku a v tu chvíli přesně vím, co mám dělat. Zaujalo mě taky zjištění, že člověk může být spirituální i bez toho, aby se hlásil k nějaké církvi. Spiritualitu může rozvíjet sám v sobě, ptát se na otázky sám sebe, snažit se sám napřímo setkat s absolutnem. Nemusí poslouchat dogmata. To, co tvořím, jsou především obrazy, tam se tyto zkušenosti asi nedají úplně jednoznačně převést. Když přijdeš na to, jak funguje kvantová fyzika a že můžeš ovládat a měnit všechno ve svém životě, tak namalovat to v obraze nejde. Já své obrazy vnímám spíš jako předměty přinášející prožitky, které divák vstřebává pocitově, třeba jako hudbu nebo báseň.

Je to niečo, čo bolo v tvojej tvorbe prítomné aj predtým, alebo ide o záležitosť posledného obdobia?

Nebyl tam úplně skokový zlom, plynule se moje tvorba přesouvá do intuitivní a co nejvíce oproštěné od racionálního myšlení.

Viktorie Langer, Red River, 2020, akryl a olej na plátně, © Viktorie Langer a Zahorian & Van Espen. Foto: Ondřej Polák

Tvoje maliarske kompozície sú dosť „surrealistické“, niekedy nám dáš nápovedu, niekedy vôbec. Maľuješ síce i tvary a objekty, ktoré poznáme z našich denných „realít“, ale predovšetkým také, ktoré sa na nich nezakladajú. Priblížila by si, ako tvoje kompozičné princípy vznikajú a čo nimi artikuluješ?

Tvořím velmi intuitivně. Je ale pravda, že jsem častokrát používala realisticky namalované prvky, protože mě zajímalo tajemství hmoty a éteru, který je nehmotná energie v kontrastu k tomu, co se nám zdá pevné. Zajímá mě taky mikrokosmos a makrokosmos, celá galaxie je v důsledku stejná jako atom. Souvisí to také s technikou. Na textilie, které někdy používám místo plátna, by se jenom těžko malovalo něco realisticky. Moje další zjištění vedla k tomu, že i ta hmota není hmota, je to jenom vibrace. Když už jsi hlouběji v tomto druhu poznání, tak zjistíš, že hmota není až tak jistá. Myslíš si, že tohle je stůl, ale není, je to jenom rozechvělá energie. Pak se to do mé tvorby promítá, vidíš kupříkladu, že obraz je takový rozechvělý. Nebo to jsou i různé věci, které si představuju. Třeba že figury nejsou zobrazené jako tělo, ale jako proud energie – energetické tělo. Cítím se jako úplná součást vesmíru, přes kterou energie proudí, a já to odevzdávám na plátno. Předtím jsem měla trochu víc ega, chtěla jsem být důležitá malířka. Teď pracuju na rozpuštění ega a cítím se spíše jako prostředek vyšších sil, které tvoří skrze mě, jako součást dokonalého celku, která třeba bude mít svůj účel v právě probíhající transformaci vědomí lidstva. Nechávám to volně plynout.

Ego a koncept indivídua sa najviac hromadia práve v súťažiach, ako je COČ. Kopírujú neoliberálno-kapitalistické tendencie, ktoré v nás stimulujú a živia potrebu individuálnych zásluh a stavby akýchsi osobných „pomníkov“. Si ochotná prispôsobiť sa podmienkam súťaže?

Mně to nevadí, protože se nad to dokážu povznést a neberu to tak vážně soutěžně jako dřív. Když jsem byla v roce 2017 v CJCH, tak pro mě bylo docela těžké přijmout fakt, že jsem nevyhrála. Zpětně to ale vidím jako velice posilující zkušenost. Celkově proti soutěžení v umění nic nemám, soutěžilo se v umění už ve starém Řecku, a navíc jsem studovala v ateliéru Vladimíra Skrepla, ze kterého je hodně úspěšných absolventů díky tomu, že tam panovalo mírně konkurenční prostředí a jako studenti jsme se učili spíš od sebe navzájem. Mně by se líbila taková soutěž, ve které by byla pozornost zaměřená více na díla, a ne tolik na autory. Navíc když to někdo vyhraje, může pro něj být výhra negativní zkušenost, jsou i takové případy. Pro mě je ale asi nejdůležitější samotné dílo, které autor vytvořil, plod jeho práce. Dělají se s námi rozhovory, ale já si myslím, že nemám až tak co říct, když mi je jen 33.

Instalace Viktorie Langer, Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2017, Moravská galerie v Brně, 22. 9. 2017 – 14. 1. 2018. Foto: archiv MG

Často maľuješ na textil alebo priamo na objekty, napríklad na gauče, ako v inštalácii How well do you know dolphins? pre výstavu CJCH v roku 2017. Stačí ti klasická maľba na plátno alebo cítiš potrebu prehodnocovať ju?

Většinu roku pracuji na olejomalbách, to vyžaduje hodně trpělivé práce a malování s malými štětci. Jeden obraz jsem dělala třeba i osm měsíců. Hodně mě to baví a naplňuje, jsem šťastná že mám takovou práci, že moje díla můžou následně žít v domácnostech jiných bytostí spolu s nimi nebo v jejich sbírkách. Ale baví mě někdy pracovat i jinak, monumentálněji, projekt, který chystám pro COČ, pojme prostor jako instalace z textilních obrazů, matrací, objektů a sprejové malby do všeobjímající jednoty.

Z toho, ako si svoju chystanú inštaláciu opisuješ, to vyznieva, že bude akousi meditačnou platformou k rozjímaniu.

Ano, má to být takové harmonizační prostředí pro zklidnění a meditaci nebo chvíli introspekce. Instalace má celkový název Free Spirit a chtěla bych, aby diváka nabádala ke svobodomyslnosti. Ještě tam budou jako merch k prodeji autorská trička, výtěžek z nich půjde jako dar pro centrum pro oběti domácího násilí. Také můžu prozradit, že bude na výstavě k prodeji časopis Victory, který jsem naposledy vydala před deseti lety, a tohle je nové speciální číslo s přílohou, náramkem s pravým tyrkysem.

Viktorie Langer, Amour Propre, 2020, olej na plátně. Foto: Ondřej Polák

Ako maliarka si v lokálnom prostredí výrazná. Mohla by si priblížiť, ako sa vyvíjal tvoj rukopis? Kde korenia tvary, farby a konštelácie, ktoré používaš?

Nejdříve jsem pracovala s tím, co se mi líbí – ovlivnili mě umělci a umělkyně, které mám ráda, a potom, když jsem začala dělat vlastní tvorbu (bylo mi 17), tak to sice stále trochu vycházelo z těchto vlivů, ale barevnost byla tmavá a smutná. Pak jsem studovala na AVU, kde mě bavilo experimentovat se vším možným, i s materiálem, což skončilo tak, že jsem jako diplomovou práci udělala textilní obrazy technikou batikování, kterou jsem použila i tady (v maľbách pripravovaných pre výstavu finalistiek a finalistov COČ – pozn. E. H.). Najednou to byla cesta jak dělat velké formáty bez potřeby mnoha peněz, barev a práce. Práce s textilií je rychlá, namočím si ji do barev a potom na ni maluju. Teď využívám klady té techniky, ale za těch šest let od diplomky jsem se trochu posunula jako člověk, takže se to změnilo po obsahové stránce směrem ke spiritualitě, kterou se teď zabývám.

Vo svojom umeleckom statemente hovoríš o tom, že farba a každý jej odtieň vyvolávajú u teba inú emóciu. Ktoré emócie týmto spôsobom skúmaš najviac?

Chtěla bych, aby má díla na diváky působila harmonizačně, uklidňujícím dojmem. Aby to vyvolávalo impulsy k poznávání jiných úrovní vědomí a případně k introspekci.

Viktorie Langer (*1988, Žiar nad Hronom) je maliarkou, ktorá žije a tvorí v Prahe a v Novara di Sicilia. V rokoch 2009-2015 študovala v ateliéri Maľba II. na Akademii výtvarných umení v Prahe a semestre strávila aj v Ateliéri hosťujúcej pedagogičky na AVU, Silke Otto-Knapp, v Ateliéri hosťujúceho profesora na AVU, Floriana Pumhösla a na Universidad Compultense, Bellas Artes v Madride. V roku 2016 sa zúčastnila rezidencie Are-events, Partahhiana v Aténach a v rokoch 2017-2018 Het Wilde Weten Residency v Rotterdame. V roku 2017 bola finalistkou ceny Jindřicha Chalupeckého.

Foto: archív autorky