Žaludek naruby

Viktor Čech navštívil výstavu Evy Koťátkové ve vídeňské galerii 21er Haus, kde autorka prezentuje své nejnovější video spolu se surrealisticky působivou instalací předmětů a závěsů. Čech v této recenzi poukazuje na analogii se staršími díly Koťátkové a propojuje tak vídeňský projekt Žaludek světa s kontextem celé její tvorby. 

Žaludek naruby

Vždy, když mne popadne silná úzkost, cítím, jak se mi žaludek sevře takovou silou, jako by se převrátil naruby. Chvilkový panický stav pak člověku v paměti zůstane především jako fyzická zkušenost, ne nepodobná implozi. Celá jeho tělesná rozprostřenost a vztahování se k okolnímu světu se obrátí naruby a svine dovnitř. Dovnitř jeho vlastního žaludku. V tu chvíli je žaludek jeho jediným Světem, zahrnujícím vše. Když jsem procházel instalací vytvořenou Evou Koťátkovou pro projekci jejího nového videa v rámci výstavy Žaludek světa ve vídeňském 21er Hausu, vytanula mi na mysli právě tato situace.

Pomocí závěsů vytvořený půdorys výstavy má totiž právě podobu zjednodušeného žaludku, jehož jícnem musíte projít, abyste se dostali k samotné projekci. Návštěvník se díky tomu fyzicky dostává do ohromného trávicího ústrojí, které svým provedením ale současně může asociovat i divadelní scénu, v níž je divák sám sobě hercem, obklopený ze všech stran oponou. Jistě, celé toto aranžmá je skutečně spíše scénografií, jejíž hlavní úlohou je diváka dovést až ke sledování zmíněného videa. To se, nebýt instalačního rámce, díky svému výpravnému formátu a délce (46 minut) blíží spíše filmu. Autorka se v této své práci vrací k tématu, které se v její tvorbě vyskytlo už před lety, především u jejích projektů jako Cesta do školy nebo Výtvarná výchova (obojí 2008). Je jím prostředí základní školy, dětství a pochmurně bledá atmosféra pozdní normalizace, spojená s fyzickým tlakem forem sociálního řádu i obecnějším střetem organického těla s tvrdou hmotou artefaktů.

Onen paradox, daný střetem nevinného dětství a často patologického světa dospělých a jeho politikou těl, lze sledovat v její tvorbě již dříve. Rané kresby a malby Evy Koťátkové často obsahují surrealismu a existencionální malbě blízké bizarní konfrontace dětských těl s každodenními předměty. Právě v této imaginativní obrazové rovině lze nejspíše hledat kořeny jejího zájmu o tyto jevy, který se od té doby posunul od samotných videoperformancí autorky přes koláže a instalace až po výpravné performance, v nichž se tanečníci potýkají s předimenzovanými modely schematizovaných objektů. Přitom právě analogický moment onomu současnému „žaludku“ se v autorčině rané tvorbě rovněž vyskytuje. Konkrétně v podobě jídla jakožto něčeho, co naše tělo požívá, zpracovává a zase vylučuje. Tedy něčeho, co narušuje onu neustále znovu a znovu se definující hranici mezi tím, co jsme my a co je to ostatní či co je živý organismus a co je jen pouhá věc (viz například její časná výstava Prostřeno z roku 2006 v Altánu Klamovka).

Ona již zmíněná surrealistická nota může vyvolat další asociaci, jsou jí úvahy Antonina Artauda a z jeho textů odvozené dvojznačné myšlenky „těla bez orgánů“, jak je rozvinuli Deleuze a Guattari. Vztah subjektu, jeho těla či tělesnosti a politického řádu je spojený právě se „zátěží“ konkrétních orgánů, které jsou oněmi materiálními pastmi, limitujícími na cestě k onomu ideálnímu, virtuálně vnímanému a komplexnímu „tělu bez orgánů“ (jehož ale podle nich mohou dosáhnout v plném extrému jen sebedestruktivní masochisté či drogově závislí)[1].

Podobenství Evy Koťátkové v jejím současném filmu, doplněném o instalační prezentaci řady bizarních artefaktů, které se v něm také vyskytují, se k onomu procesu trávení jako fyzickému a současně i psychickému procesu vrací. V jejím videu jsou děti umístěné v neurčitě vybledlém normalizačním aranžmá školní tělocvičny a rovněž jejich oblečení odkazuje k šedé neutralitě tehdejší doby. Jsou instruovány k podivným cvičením a následně i k rituálně působícím hrám, při nichž se postupně rozehrává vztah lidského těla a různorodých každodenních předmětů. Zatímco někdy danou činnost můžeme vnímat jako symbolický rituál, jindy přechází do surreálně laděného pohlcení či vynoření se objektu z lidského břicha. Jakoby zde probíhala metamorfóza mezi myšleným a zhmotněným, mezi traumatem z vlastního těla a jeho podivně terapeutickou reifikací. Jestli zde hrály svou roli i autorčiny osobní vzpomínky na dobu střetu otevřené dětské mysli s monstrozitou světa dospělých, jak je reprezentuje právě nástup do školního systému, je do jisté míry irelevantní, jelikož celé video směřuje k určité mimočasovosti.

Zatímco tato projekce diváky staví do pozice, v níž jsou díky své přítomnosti v onom ohromném „žaludku“součástí instalace – jak ostatně naznačuje i výtvarné pojetí sedacího objektu před projekčním plátnem –, zbytek instalace výstavy má spíše charakter jakési bizarní prezentace nalezených i výtvarně interpretovaných artefaktů. Dlouhá stěna, na které jsou ve velkém množství zavěšeny předměty, může připomenout jakousi sbírku trofejí. Různorodé fragmenty dětského světa věcí se zde slévají do jednotného celku. Asi podobně, jak by nějaký patolog prezentoval výsledky svého průzkumu onoho ohromného žaludku, ztělesňujícího zde konflikt dětství s mocenskými strukturami a aparáty kontroly „dospělé“ společnosti. Eva Koťátková v této výstavě jistě navázala na řadu svých v posledních letech možná až poněkud virtuózně rozvíjených ambiciózních projektů, současně se jí zde ale podařilo až nečekaně autentickým způsobem vrátit ke kořenům a počátkům své tvorby.

[1] „When you will have made him a body without organs,

then you will have delivered him from all his automatic reactions

and restored him to his true freedom.“ In: Susan Sontag (ed): Antonin Artaud - Selected Writings. Berkeley, CA: University of California Press, 1976, s. 571.

Eva Koťátková / Stomach of the World / kurátor: Severin Dünser / 21er Haus – Belvedere 21 / Vídeň / 15. 11. 2017 – 18. 2. 2018

Foto: Johannes Stoll, © Belvedere, Wien