Alexander a Milan Salákovi (konceptualista a pornograf)

Dle současné mediální praxe je nadpis článku nejlépe podkreslit komickým zobrazením politika ve slabé chvilce virózy či sporně oděnou divou, naklánějící se čistě náhodou pro ztracenou členskou legitimaci Spolku Dudák. Umělec Milan Salák si je tohoto faktu jistě vědom, a pojmenuje-li svou aktuální výstavu latinským hybridem Transformets, zatímco jejím opakovaným motivem jsou „pornografické momentky“, nemůže nečekat, že na její vyznění nedopadne kladivo možného odmítnutí.

Sám autor je na podobné riziko připraven, jelikož patří do generace, která se naučila, že umělecký hattrick svého týmu můžete v místní lize předvádět do nekonečna a na konci sezóny dostanete stejný zlatý pohár – z brambor. Aktuální výstavou i přesto pokouší prostor Galerie Václava Špály, jejíž choreografie je dlouhodobě a výjimečně zaměřena na sledování tvůrců střední generace. Milan zde před necelými dvěma lety vystupoval i s uskupením REALITY, a to se slohově krystalicky čistý projektem nazvaným Podle. Ve spolupráci s Jiřím Davidem a Janem Kadlecem tehdy prověřoval nejen vlastní malířské limity, ale především další z možných reinterpretací odkazu a hodnot české moderny. Od stávajícího souboru děl nic podobného neočekávejte, obdobně jako v něm nehledejte lehkost, se kterou autor demonstroval limity vnímání pravoúhlé dispozice závěsného obrazu na Staroměstské radnici v roce 2012 výstavou 360°. Salák tentokráte vůči divákovi nečiní žádné kompromisy a v tomto rozhodnutí spočívá síla i slabina celé výstavy.

Omezíme-li se na formální konstatování, můžeme bez zardění prohlásit, že probíhající výstava v Galerii Václava Špály vykazuje znaky retrospektivy. Odehrává se v prestižní galerii s dlouhodobě kvalitním programem, představuje výrazného autora své generace, dostalo se jí vlastní tiskoviny a bezprostředního ohlasu médií (v České televizi například tvrdí, že „Milan Salák vystavuje díla, při kterých se stydí“). Především však prezentuje hned několik autorových přístupů. V podstatě lze říci, že pokud alespoň trochu poučený divák vezme za kliku galerie, dočká se zážitku zaručujícího automaticky profesionální kvalitu. Domů by se pak měl patrně vracet s úvahami nad tím, co je to současná malba a pojmy jako krása, ošklivost, ale i lascivnost nebo dokonce mateřská láska. Tak jednoduchý ovšem příběh zdaleka není. Pokud si chcete například na výstavě pro začátek odložit, narazíte na zjištění, že hned věšák za pokladnou není ve skutečnosti běžným stojanem na kabáty, ale instalací složenou z dnes již legendárních „Salákových maskáčů“. Podobnou hru autor rozehrává i s kontextem celé výstavy. Zvolna vás zahřívá na provozní teplotu a vědomě riskuje, že si celá řada diváků vyloží jeho obrazy jako „věšáky na malbu“. (S ohledem na charakter mé vlastní práce vím dobře, o čem mluvím.)

360° analýzy sama sebe

Aktuální Salákova výstava předvádí nejradikálnější z poloh autorova uvažování, který v ní balancuje na hraně (post)konceptuálního myšlení. Neřídí se dogmatickou metodou konceptuálního plánu, ale naopak využívá autonomního systému znaků a odkazů, které se proto často neobejdou bez autorovy interpretace předávané výhradně ústním sdělením. Výsledkem je směs vzájemných vztahů, které ve vystaveném mixu vytvářejí demonstrativní symboly, za něž je nutné dosazovat pouze tušené významy. Hladinu tohoto konfliktu autor kontroluje intuitivně a řemeslně zároveň. Od diváka v podstatě očekává podobný, upřímně řečeno značně náročný přístup a prosklené výlohy Galerie Václava Špály tak mohou z ulice nalákat na docela jinou výstavu, než je ta, která se například odehrává v galerijním suterénu. Při pohybu jednotlivými patry si totiž dříve či později musíte vybrat, zda-li je expozice zamýšlena jako rekapitulující sebeanalýza, autorova opakovaná kritika/adorace oboru malby, často pejorativně vnímaného výhradně skrze perspektivu rukodělně-estetického média, nebo dokonce hozená rukavice feministickému umění.

Mezi Salákovým dětským autoportrétem, komponovaným do scén s lesbickými nahotinkami, a expresivně pomalovanými rámy jasná dělící čára ve výstavě záměrně chybí. Pamětník proto intuitivně začne pátrat v paměti dostatečně hluboko, aby si uvědomil, že obě polohy nalezneme i v Salákově předchozí tvorbě. Na mysl vytane například syrovost autorových raných hyperrealistických obrazů s názvem Onan (1993) nebo Streets Of Shadow (SADO) z roku 1995 (spoluautorem tohoto díla je Jakub Dolejš). Tentokráte je však motiv mladického rebelství a zesměšňování nacistického symbolu nahrazen křehkou hranicí mezi mateřstvím a uvědomováním si vlastní sexuality. Lyrická poloha dnešního autorova figurálního rukopisu je navíc zkomplikována o Salákovo typické rozbíjení pravoúhlého obrazu s důrazem na materiálnost rámu. Ve výsledku tak pozorujeme experiment připomínající hod mincí, jež má na jedné straně podobiznu Sigmunda Freuda a na straně druhé Jacquese Lacana, zatímco očekávání je, že padne panna nebo orel.

Nejméně spletitou podobu tohoto konfliktu nabízí cyklus v suterénu celé výstavy, která je omezena na zdánlivou dekonstrukci jediného obrazu. Centrálním motivem instalace je vybraná scéna pornografické filmové série natočené podle vídeňského anonymního románu Josefíny Mutzenbacherové Josefine Mutzenbacher - Die Lebensgeschichte Einer Wienerischen Dirne, Von Ihr Selbst Erzählt roku 1906. Salák zde v podstatě dekonstruuje jak knižní předlohu, tak její filmové rozmílání založené na různě kvalitních interpretacích a pokračováních. Ústřední obraz s názvem „Oslava ke složení husarské zkoušky (ze série Poslední kopie z kopie Josefiny Mutzenbacher 2) využívá téměř barokního rukopisu a v jeho škále nalezneme jak mistrně libé, tak skicovitě nedokončené momenty.

Samotné plátno je v podstatě „odlitkem“ následující série autorských blindrámů, které můžeme vnímat jako filmová políčka navazující jedno na druhé. To, co návštěvníkovi výstavy jejich podoba bohužel při běžném světle neukazuje, je fakt, že jejich spojnice jsou natřeny fluorescenční barvou, která patrně při UV nasvícení ukazuje docela jiný obraz než se divákovi běžně nabízí v galerijním osvětlení. Instalaci i přesto můžeme v podstatě vnímat jako jeden ucelený filmový pás vyprávějící příběh o autorově posedlosti hledáním intimních detailů malby, sériovosti a schopnosti strukturovat umělecké sdělení. Ich-forma „autobigarického“ románu Josefíny slouží Salákovi, bez jakéhokoli patosu, jako demonstrace vlastního uměleckého zápasu. O tom, proč tentokráte maluje autor na rub pláten, která už dávno nejsou napnuta na rámu, co skrývá čelní strana obrazu nebo co znamenají jednotlivé nepravoúhlé tvary obsažené prakticky v celé výstavě, dokáže v lokálním kontextu plnohodnotně referovat pouze Václav Hájek.

Brzy známým, brzy zapomenut

Alexandr Salák není umělec a Milan Salák nehraje hokej. Milan Salák není Jiří David a překvapivě ani pornograf, jakkoli se tak průchozím po Národní třídě může na první pohled zdát. To podstatné, co nám Salák prostřednictvím aktuálního projektu sděluje, je, že nemůže přestat být tím, čím je, což je mimochodem zcela v pořádku. Činí tak v citlivé době vlastní kariéry, kdy podle lokálních měřítek přestává být řazen mezi mladé autory. Zatímco pro mnohé přestal být konceptualistou, druzí jej nikdy neměli za „pravého“ malíře a výstava Transformets patrně nenechá klidnou ani jednu z virtuálních skupin. Podobné „metahledání“ nevidíme ve Špálovce poprvé ani naposled, což činí její působnost na lokální scéně významnou.

Pro klíčové období Salákovy tvorby je nepochybně dobře, že stále zkouší především sám sebe. Svým současným počinem ovšem rovněž dokazuje, že vnímá radikální rozdíl mezi ateliérovou tvorbou, iniciací mimořádných kurátorských experimentů a ochotou koncipovat své vlastní autorské výstavy v rovnocenném kurátorském dialogu – rozdílně. Vzájemnou korespondenci umělce s Pavlem Lagnerem (kurátorem galerie) můžeme sice považovat za alternativní podobu tiskové zprávy, podle mého se tak ovšem paradoxně děje na úkor kompaktnosti výstavy. Lagnerovu více než rétorickou otázku směrem k Salákovi „proč vlastně nemaluješ?“ nepovažuji za iniciační, ale zavádějící, protože v Salákovi zjevně uvolnila příliš nakumulované energie najednou. Jsem přesvědčen, že Milan nikdy malovat nepřestal, a věřím, že malbu stále nevnímá coby „průmysl obrazů“, ale jako „továrnu na chápání světa“. To, že se to dnes ve Špálovce snaží demonstrovat nepřiměřenou silou, není chybou, ale pro mne osobně – zbytečnou oklikou.

______________________________________________________________

Milan Salák: Transformets / Galerie Václava Špály / Praha / 9. 1. - 1. 3. 2015

______________________________________________________________

foto: Petr Dub a archiv Milana Saláka