Know-How jménem Nevan Contempo

Dvě nenápadné garáže ve dvoře pražské adresy U Rajské zahrady 14 skrývají vedle rozpracované rekonstrukce i přes 90 m² nadějí. Jejich nájemcem je Mikuláš Nevan, kterého zná domácí scéna především z angažmá v Galerii Středočeského kraje a v Galerii Švestka. Obě instituce shodou okolností spojuje různý typ kontroverze. Ze sbírkotvorného oddělení GASKU odcházel Nevan spolu s kolegy na protest proti formě příchodu stávající ředitelky Jany Šorfové před třemi lety, zatímco aktuální pozici provozovatele a výkonného ředitele v Galerii Švestka opouští po tříletém období, které v historii galerie jistě nepatří k těm nejrůžovějším. Důvod je zdánlivě jednoduchý. Ve čtvrtek 6. 11. 2014 zahajuje Kinterovou výstavou s dvojznačným názvem Oh, no!! provoz vlastní galerie Nevan Contempo.

Mikuláši, s jakými pocity chodíš spát pár dní před startem vlastní galerie? Návaly totální paniky, že na věc nemám, u mne střídají vlny euforie. Abych usnul, poslouchám vize Járy Cimrmana.

Navážu obligátní otázkou. Jak to všechno začalo? Pocházím z umělecky založené rodiny. Děda, Jaroslav Slavík, byl kunsthistorik, který se specializoval na dílo Josefa Čapka. Oba rodiče vyučovali na základních uměleckých školách, přičemž otec je synem slovenského malíře Eugena Nevana. Sám jsem už od gymplu dělal brigády v Národní galerii, v Židovském muzeu a později jsem maturoval z dějin umění. Původně jsem se chtěl věnovat umělecké a propagační grafice, ale nakonec jsem se rozhodl studovat obor Management muzeí a galerií.

Zaběhl jsi hodně do minulosti, ale když už se tak stalo, mohl bys popsat svou dosavadní profesní dráhu? Na škole jsem se začal zajímat především o sbírkotvorné agendy a později jsem skoro čtyři roky při studiu pracoval ve Vojenském historickém ústavu jako asistent kurátora sbírky dělostřelectva a munice. K armádě jsem nikdy neměl žádný vztah, ale zajímal mne muzeologický provoz, státní sbírkotvorné praktiky, ochrana sbírek, archivace. Mezitím jsem si udělal irský titul BBus (Hons) v oboru Management umění, což bylo v podstatě průřezové studium od řízení financí až po základy restaurátorství. Pár měsíců po škole mne telefonicky oslovil Jan Třeštík s tím, že je pověřen vedením Českého muzea výtvarných umění a že shání někoho do registru sbírek.

Znali jste se z předchozí praxe nebo šlo o přátelské oslovení? To je trochu složitější. Seznámil jsem se s ním přes Matouše Lízlera, když jsem potřeboval prodat obraz Emila Filly, abychom mohli privatizovat rodinný byt. Malbu vyhrála babička ve třicátých letech minulého století v tombole v Mánesu! Prodej se nakonec uskutečnil a jeho výsledkem je mimo jiné i vlastnictví bytu na Vinohradech, ve kterém dodnes žiju.

To zní zábavně! Šlo o vydařeného Fillu? Většinu dětství mi visel nad postelí. Myslel jsem si, že je na něm slon, ale ony to byly dvě ženský. Rok 1934. Fillův pozdní kubismus se vším všudy.

Pojďme však zpět k tvému působení v Českém muzeu výtvarného umění, dnešní Galerii Středočeského kraje. Nastoupil jsem v dost hektické době. Původní zaměstnanci muzea se postavili proti odvolání bývalého ředitele Ivana Neumanna a já jsem se tak ocitl uprostřed zemětřesení. Během dvou týdnů jsem se bez jakéhokoli řádného školení stal vedoucím Registru sbírek a nových médií, protože v muzeu v tu chvíli nebyl nikdo jiný, kdo by práci zastal. Byl to slušný kopanec. Těsně po ukončení studia vlétnout do něčeho tak velkého. Snažil jsem se věc chápat odpovědně, ale mělo to pochopitelně své rezervy. Později následoval můj přesun do Kutné Hory.

Co to pro tebe znamenalo? Šlo o období těsně před a po zahájení éry GASKu. V té době jsem znal pouze Markétou Vinglerovou, ale později do galerie přišli i Ondřej Chrobák a Ondřej Horák. Setkání s nimi pro mne znamenalo možnost začít poznávat dění na tehdejší česko-slovenské umělecké scéně. Například Ondřej Chrobák byl pro formování mého myšlení o současném umění zásadní osobností. Dodnes se cítím být zastáncem „Chrobákovy školy“ nebo lépe řečeno „Chrobákových tendencí“. Do setkání s lidmi z téhle party jsem byl v podstatě orientovaný na klasické umění a muzeologii.

Cítíš tedy své původní vzdělání jako zbytečnou okliku nebo ztrátu času s ohledem na tvé současné zájmy? Právě naopak, ale ještě před koncem našeho působení v GASKu, kdy přišla od Filipa Polanského nabídka působit v Galerii Jiří Švestka, jsem se v podstatě viděl více v oblasti vědy a v archivu než ve světě komerční dravosti.

Do Galerie Jiří Švestka jsi nastupoval v momentě, kdy byla v sinusoidě směřující dolů... Ano, v totálním propadu! Původně jsem měl pracovat na vytváření databází, ale tahle představa se rychle rozplynula a v praxi jsem začínal uklízením skladu. Později Filip odešel a jak jsem se dostával do provozních záležitostí, začínal jsem chápat jádro většiny problémů galerie.

...které spočívalo v čem? Celý Švestkův projekt byl ekonomicky bohužel přestřelený a na tehdejší poměry zoufale naivní. Negativní roli navíc pochopitelně sehrála i globální ekonomická krize nastartovaná v roce 2008 a Jiřího neschopnost včas zareagovat. Když nakonec na firmu, prostřednictvím které galerii provozoval, uvalil insolvenci, přišel jsem za ním s nabídkou udržet při životě to, co zůstalo. Jeho dosavadní práci jsem považoval za důležitou a měl jsem pocit, že subjekt s podobnou historií a s tak kvalitním programem by neměl zaniknout. Založil jsem vlastní firmu, začal řídit galerii, snížil jsem provozní náklady o téměř sedmdesát procent, ale v podstatě se celému provozu i nadále nedostávaly prostředky, protože závazky z minulosti byly obrovské.

Na Jiřím Švestkovi dnes ulpívá velký stín, ale nic to nemění na faktu, že ve své nejlepší éře vytvořil na domácí poměry bezprecedentně kvalitní galerii. Co je kouzlem jeho osobnosti? On má neuvěřitelný čich na lidi a situace. Dodnes udržuje konexe po celém světě a běžně s ním potkáváš ředitele těch nejlepších mezinárodních galerií a muzeí. Jeho charisma spočívá ve schopnosti zavést rozhovor, který okamžitě otevírá možnosti spolupráce například pro jeho umělce. Ví, koho vybrat, kam koho poslat, komu co ukázat... a najednou je z toho třeba výstava Krištofa Kintery v Basileji. Navíc vidí do budoucnosti. V míře, v jaké to umí Jiří, to u nás nikdo jiný není schopen dokázat.

Co pro tebe tedy představuje Švestkův model v kontextu galerie, kterou rozjíždíš? Lucie Drdová, Filip Polanský i já jsme si prošli „Univerzitou Jiřího Švestky – jak se to nemá dělat“! Tím mám na mysli především ekonomická hlediska.

A tvůj vlastní koncept? Moje plány jsou v podstatě provázané s většinou momentů, o kterých jsme doposud mluvili. Zajímá mne především spolupráce s lidmi, které dobře znám. Například Krištof Kintera, Jiří Franta nebo David Böhm představují umělce, které bych chtěl zastupovat, zatímco lidi, jako je Ondřej Chrobák, pro mne zůstávají myšlenkovými guru. Jmen mě napadá spousta, včetně Filipa Turka. Jistě se budu držet těch, které jsem do galerie přivedl já, jako je třeba Honza Vytiska. Rozhodně však nechci vycucávat osobnost Jiřího Švestky.

Právě jsi podal seznam jmen, ale neodpověděl jsi na podtext otázky, v čem by měla být Nevan Contempo autentická? Tohle nemám úplně definováno a doposud sám hledám odpověď. Pere se ve mně potřeba vytvořit nabité, inovativní prostředí, ale na druhou stranu se nechci za každou cenu snažit o nějaký „wow efekt“. Představa toho, co se bude v Nevan Contempo odehrávat, vychází z působnosti lidí, které jsem jmenoval, včetně jejich zpětné vazby  na provoz galerie. Osobně mám rád určité vzorky, obměnu médií, což pro mne například znamená nedělat tři malířské výstavy za sebou, které mají tradičně větší šanci na komerční úspěch.

Stačí to? Bude to znít jako klišé, ale cílem je pro mne zajistit jakousi ekonomickou stabilitu galerie, ze které pak může vznikat prostor pro jasně nekomerční projekty.

Co si mám představit pod pojmem „nekomerční projekt“? V mezičasech výstav bych rád dával část prostoru galerie k dispozici začínajícím tvůrcům bez mé aktivní kurátorské kontroly. A nemluvím tím pouze o umění, ale i o grafickém designu, módě, filmu nebo například o hudbě.

Slovo „nekomerční“ logicky navádí k otázce po tvé vlastní ekonomické rozvaze, jak galerii financovat. Máš jistotu, že galerii utáhneš? Tohle je moje největší střelba. Aktuálně nemám žádné rezervy, ani nikoho s kapitálem, který by stál za mnou. Jednou věcí je můj počáteční vklad, druhou pak měsíční provoz galerie, který je pro mne jasnou noční můrou. Mojí „rozvahou“ je střídmost.

Základní provoz galerie je jistě definován jako výstavní, ale primární trh se dnes globálně z galerie přesouvá na veletrhy s uměním... Veletrhy jsou něco, co mne momentálně nezajímá. Třeba Filipovi Polanskému sázka na ně vyšla, ale já mám pocit, že si pro sebe musím momentálně otevřít a zažít něco jiného. Na veletrhy se aktuálně nechystám. Snad za rok, za dva.

Jak vůbec vnímáš rozdíly mezi různými funkcemi galerie?  V kontrastu s výstavní  a zprostředkovatelskou rolí nelze nereflektovat to, co se děje s uměním jako s komoditou. Pro jaké diváky a klienty galerii otevíráš? Pravdou je, že veletrhy stále slouží jako dobrá příležitost někoho oslovit, navázat nové kontakty, dobře se prezentovat mimo domácí prostředí, ale jejich náklady tě můžou snadno zavést tam, kde je dnes Jiří Švestka. Sám pro sebe chci začít od začátku. Snažím se postupně vychovávat své generační okolí. Mám řadu úspěšných přátel v různých odvětvích – mezi právníky, obchodníky, kteří si jsou schopni postupně jednou za půl roku něco koupit.

Za určitý prototyp financování soukromé komerční galerie lze považovat i grantové a dotační zdroje. Z mého podhledu se ovšem jedná o značně problematickou oblast, až o střet  zájmů. Jak to vidíš ty? V principu jsem naprosto proti stávající formě. Rozumím, že je systém tímto směrem nastaven, ale financování soukromých galerií z veřejných zdrojů mám za neefektivní, nebo ještě lépe řečeno za nekoordinované. Za vhodnější bych považoval, kdyby diskutované prostředky směřovaly do velkých veřejných institucí, které by pak například měly prostředky na to obejít si soukromé galerie a pořídit si od nich za adekvátní ceny současné umění. To by pak mohlo být prezentováno veřejnosti v prostředí a podmínkách, které logicky malé galerie nemají.

Jaká podle tebe tedy má soukromá komerční galerie být? Za mne je nejdůležitější vytvoření prostoru pro určitého umělce, ve kterém se může veřejnost setkat s jeho dílem. To je to, co mne na celé věci láká nejvíc.

Nakolik by měl vlastně galerista programovat práci umělce v souvislosti s jejím očekávaným ohlasem, potažmo úspěšností? Těžká otázka. Zatím za sebe vnímám, že chci být součástí umělecké práce. Zajímá mne možnost spoluúčastnit se na jejím průběhu a pomoct dotáhnout vybrané projekty  do konce. Stále mám pocit, že bych byl lepší produkční než galerista, ale to se pozvolna mění. Obchodního ducha v podstatě nemám, ale je jasné, že časem budu muset začít „tesat“.

Plánuješ spolupráci s konkrétními galerijními subjekty? Mám zkušenost, že lokální trhy přijímají i cizince, ale musí je vidět u svých ověřených galeristů. I proto momentálně rozjíždím novou „středovýchodní evropskou artmafii“. Společně se slovenskou SODA Gallery, Art Factory Budapest a Zorzini Gallery Bucharest. V principu se jedná o generační uskupení, které spojuje snaha semknout se  a vyrazit do společného boje proti „galerijním kmotrům“. Byl bych rád, kdybychom dokázali vybudovat společnou síť a mohli se navzájem podporovat. Už dnes existuje společný „CCE statement“, tedy základní prohlášení, jak se chceme profilovat.

Networking může rovněž znamenat i vcelku nežádoucí křížení soukromých a veřejných zájmů. Sám jsi mluvil o podpoře Ondřeje Chrobáka, který je, podobně jako mnoho jiných, zaměstnancem příspěvkové instituce. V poslední době mám pocit, že dnes tolik typické „sezení na několika židlích najednou“ přináší zásadní komplikace, které jsme dříve neznali... To si plně uvědomuji a jistě i Ondřej. Sám nejsem teoretik, takže budu muset nutně hledat lidi, kteří umějí popisovat výstavy, a ti většinou fungují ve státním sektoru. Tady ale až zas takový střet nevidím, to je intelektuální a duševní spolupráce, ne obchodní. Pokud s tebou ovšem někdo vyrazí na veletrh, jde o něco docela jiného.

Rozumím rovnici jedna odbornost rovná se jeden životní příběh, ale například  u některých členů Společnosti Jindřicha Chalupeckého se dnes těžko identifikuje, za koho v daný moment vystupují, nemyslíš? Po pravdě, o tom se snažím nepřemýšlet a být k podobným věcem slepý. Vadí mi to, ale mám pocit, že se tomu sám nevyhnu. Podobným příkladem může být právě Krištof Kintera, který aktivisticky vystupuje proti řadě developerských projektů, ale v budově Pražské energetiky stejně nakonec stojí jeho Shiva (socha s názvem My Light Is Your Life). Je to jakási nedílná součást uměleckého provozu.

Lze vůbec určitý druh „uměleckého pokrytectví“, spojeného se snahou v oboru přežít, srovnávat s odpovědností galeristy? Odpovím s nadsázkou. Pokud za mnou přijdou zástupci J&T Banky s tím, že mají zájem o to a to, asi je jen těžko pošlu pěšky do kopce za Lucií Drdovou!

______________________________________________________

Nevan Contempo www.nevan.gallery U Rajské zahrady 14 130 00 Praha 3

______________________________________________________

foto: Petr Dub