#NEO #GalerieNTK #zombieabstraction #autenticita #CarlGustavJung #OperaMathematica #czechgirls

Pokud by se výstava s názvem GEO EGO, aktuálně probíhající v Galerii Národní technické knihovny, odehrávala v polovině devadesátých let minulého století, byla by patrně strhána nastupující nekompromisní intermediální kritikou. Pětice zastoupených autorů – Tomáš Bárta, Vladimír Houdek, Alžběta Říhová, Daniel Vlček a Monika Žáková – tím časem ovšem ještě ani „nebyla na uměleckém světě“ a evidentně se o podobné dilema demonstrativně nestará. GEO EGO je namístě nevnímat pouze jako „další výstavu malby“, ale můžeme ji chápat jako generační výpověď o sdílení kulturních znaků globální kultury.

#zombieabstraction

Formalismus, hledání rukopisu, předstírání nahodilosti versus ovládání malířského efektu jsou hlavními znaky vystavených děl. Kurátor Galerie NTK Milan Mikuláštík je oproti původnímu záměru seřadil ve vzájemně separovaných prostorech, nikoli coby mix společné instalace. Výsledek tohoto rozhodnutí paradoxně zprostředkovává klíčový moment celé přehlídky. Každý z autorů má v podstatě svůj vlastní výstavní prostor a v jednotlivých částech instalace se tak můžeme nerušeně věnovat různým autorským přístupům. O tom, zda-li je toto instalační řešení optimální i z hlediska snahy o čtení plánu, který by měl konfrontovat nejen autorské programy, ale i vybraná díla vzájemně, je ovšem nutno polemizovat.

Výstava ukazuje především různou míru vyrovnávání se vrstvením a odebíráním materiálu z povrchu obrazu. Jakkoli diváka neopouští všudypřítomný dojem ze snahy vyřešit originálním způsobem povrch plátna, jen problematicky lze u většiny děl identifikovat jaké nástroje byly použity pro vytváření plošných a prostorových iluzí. „Malba bez rukopisu“ je pravděpodobně tím nejsignifikantnějším pojmem, kterým můžeme pojmenovat nalezený průsečík. Tento fakt ovšem nemusíme apriorně vnímat jako negativní či neautentický. Ve vzniklé konstelaci je naopak zajímavé pozorovat obrazy, které vznikly přebíráním jak formálních, tak ideových archetypů, ale zároveň se od nich v různé míře generačně distancují. V okamžiku, kdy si tento fakt divák uvědomí, začíná to pravé hledání podstaty celého experimentu.

Dialektikou o stupních kultury A a B je v daném kontextu třeba upozornit na motýlí efekt dopadu díla konceptuálně laděného dua Vasil Artamonov a Alexej Klyukov. Jakkoli jejich „poststylové“ malířské experimenty ve výstavě zastoupeny nejsou, na domácím poli oživování modernistické romantiky a estetiky je nelze přehlédnout. Artamonov s Klyukovem podle mého názoru bezděky rehabilitovali něco, k čemu se chtěli předně vymezit. Navazující úspěch Vladimíra Houdka pak jasně demonstruje společenský hlad najít konečně novou tvář „s licencí malovat“, ale i ochotu společně sdílet mlhavé a černobílé předobrazy moderny. Výstava GEO EGO pak dokládá, že Houdek není sám, kdo se naučil chodit na hraně břitvy.

#OperaMathematica

Kurátor výstavy jde v podobném uvažování ještě dále. Součástí expozice je šest vybraných knih z historických fondů NTK, zahrnujících například tituly renesančního překladu matematika Euklida, Keplerovo pojednání o „umění měřičském“ antického myslitele Archiméda či Descartesův titul La Géométrie. Knihy jsou bohužel s výjimkou jediné, s ohledem na jejich hodnotu zcela pochopitelně, prezentovány pouze jako artefakty v bezpečnostních vitrínách. V instalaci fyzicky vytvářejí další samostatný prostor a do jejich obsahu můžeme nahlédnout pouze na vybraných stránkách. Ty demonstrují, že problém uchopování světa skrze jeho geometrické uspořádání je starý jako lidstvo samo. Pro někoho může jít o laciné a nenaplněné gesto, pro jiné o hledání přesahů mezi uměním a funkcí knihy jako paměti. Mikuláštík nás každopádně jinými slovy upozorňuje, že před aktuálním opojením odkazem avantgardy existuje cosi, za čím je možné hledat hlubší systémy a starší historické odkazy.

Vybrané spisy můžeme současně brát i jako odkaz ke konfliktu racionálního a smyslového poznávání světa. Zatímco například technické vědy bývají považovány za exaktní na základě verifikace výpočtů, jejichž významy většinové populaci stejně unikají, smyslové poznání světa je dnes bagatelizováno více než kdy jindy. O tom, co je rozumné a co smyslové, v naší době ale nakonec rozhoduje především obchod a marketing. V podobné situaci se dnes nachází strukturální či geometrická malba. Pod hastagy jako zombieabstraction či zombieformalism bývá mechanicky postkonceptuálním proudem osočována z neautentičnosti, bezobsažnosti a bez schopnosti reagovat na obrazy doby. I zde nicméně cynismem Romana Týce platí, že když se dva perou, třetí se směje.

#czechfemalepainters

Může dnes obstát jakákoli disciplína v chaotickém postmoderním souboji mimo aparát své vlastní uzavřené disciplíny? Rozumíme malbě, potažmo můžeme ji adorovat, či zatracovat jen proto, že ji vídáme nejčastěji? Ani tyto otázky s otevřeně manipulativním nádechem nic nemění na vědomí, že dnes nic jako „apolitická interpretace“ obrazu neexistuje. S ohledem na teoretické vakuum způsobené intermediálním a novomediálním vývojem umění posledních dvaceti let chybí nastupující generaci kurátorů kapacity malbu plně interpretovat a zejména průběžně ji kontextualizovat. Přehlídka GEO EGO je důležitá v tom ohledu, že reprezentuje jeden ze srovnávacích typů výstav, které dnes v domácím kontextu zásadně chybí.

Svým dostatečně jasně definovaným výběrem a zprostředkováním modelových odkazů sice naplňuje očekávaný formát od typu Galerie NTK, ale může i zklamat pro přehnaná očekávání. Za výstavou na každý pád zůstává více než vnitřní pochyby o tom, kam kráčí současná mladá nezobrazivá malba u nás. Je vůbec na místě srovnávat práci Daniela Vlčka s přístupy ostatních autorů? Jak kategorizovat malířskou pozici Tomáše Bárty či kde by byly výrazové prostředky Vladimíra Houdka bez intuitivní systematičnosti Moniky Žákové? Osobně je pro mne objevem výstavy Alžběta Říhová. Bylo by fajn, kdyby se napříště nechal Mikuláštíkovým počinem vyprovokovat například Jiří Ptáček, který společnou výstavu Bárty a Houdka plánoval. Původní selekci by mohl rozšířil nikoli genderově korektně, ale především s ohledem na reflexi kvality, kterou si práce obou zastoupených malířek jistě zaslouží. Jeden pokus v daném ohledu jistě nestačí.

______________________________________________________________

Tomáš Bárta, Vladimír Houdek, Alžběta Říhová, Daniel Vlček, Monika Žáková: GEO EGO. Pět osobností současné geometrické malby a knihy o geometrii z Historického fondu NTK / kurátor: Milan Mikuláštík / Galerie NTK / Praha / 10. 4. - 30. 4. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie NTK