DOX populi

Grantová komise Magistrátu hlavního města Prahy v čele s Helenou Musilovou a Markem Pokorným rozhodla na konci prosince loňského roku o neudělení čtyřleté dotace na podporu činnosti Centra současného umění DOX. V dokumentu zveřejněném na webových stránkách Magistrátu zdůvodnila komise své rozhodnutí následovně: "Předložený projekt [...] z pohledu nároků kladených zejména na koncepční zpracování a profesionální uskutečnění takto náročných aktivit vzbuzuje jisté pochybnosti týkající se odborného zázemí instituce, a tedy profesní úrovně realizace jinak úctyhodného záměru." Výsledky grantového řízení vzbudily v rámci umělecké scény poměrně silnou debatu o tom, zda byl tento razantní krok vůči DOXu skutečně oprávněný a do jaké míry je aktuální systém financování nestátních kulturních institucí funkční. Na tuto diskusi reaguje v následujícím komentáři Petr Dub.

Vzducholoď Martina Rajniše na střeše Centra současného umění DOX, foto: Jan Slavík, © DOX

DOX populi

To, že Centrum současného umění DOX letos neobdrželo víceletou magistrátní dotaci, je chyba. Nelze ji ovšem připisovat příslušné grantové komisi či výhradně zmiňovaným nedostatkům konkrétní projektové žádosti. DOX se odtrhl od vlastního kotevního lana spojeného s někdejší snahou budovat výstavní prestiž na mezinárodní úrovni, ale i od vitálního dialogu s domácí uměleckou scénou dlouho před aktuální situací. Nebezpečně pluje po hladině jako osamělá kra oblepená hejny parazitujících racků a většina ledoborců s vlastní misí se centru v posledních měsících na dálku vyhýbá. Znamená neudělení finanční podpory kvalitativní mezník v budoucím programu DOXu? A nebo tím definitivně končí sen o jedné velké institucionální a donátorské iluzi?

Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort

V dubnu 2008 jsem měl to štěstí, že jsem se mohl zúčastnit přednášky Michaela M. Kaisera organizované washingtonským The Kennedy Center. Kaiser v té době platil za renomovaného mezinárodního manažera kulturních institucí jako Kansas City Ballet, American Ballet Theatre nebo londýnského the Royal Opera House. Jeho vystoupení se mi hluboce vrylo do paměti hned ze dvou důvodů. Poprvé v životě jsem zažil někoho nezvykle energicky prezentovat problematiku chodu velkých kulturních institucí v globálním kontextu a navíc se celé sympózium odehrálo v tuzemském prostředí.

Kaiser tehdy s nasazením přednášel o výzvách, financování a o krizových plánech pro kulturní instituce v místnosti, ze které ještě trčely elektrické rozvody a na oknech měla transportní pásky. Většina posluchačů se tak vedle obsahu přednášky vydatně soustředila i na snahu pochopit okolnosti vzniku budovy, ve které jsme poprvé seděli. Novorozené výstavní centrum současného umění uprostřed Holešovic velkoryse financované soukromým investorem se zdálo být vším jiným než skutečností. DOX a.s. vstupoval do prvního roku své existence v době hluboké krize Národní galerie a rezignovanému našinci se příčilo uvěřit, že se nejedná o surrealistický sen či o další z ekonomických tunelů posttransformační éry.

V následujících měsících pak centrum jasně prokázalo, že není ani jedním ze zmíněných. Mezi prvními v DOXu vystavovala skupina Podebal, Matej Krén, Michael Bielický, ale i Harry Smith, Andy Warhol nebo Robert Mapplethorp. Centrum propůjčilo své prostory hned několika ročníkům finále CJCH (později i ceně StartPoint) a svým koncepčně vedeným design shopem vrátilo produktový design zpět k pozornosti českých diváků. Osobně mohu navíc doplnit, že výstava Douglas Gordon: krev, pot, slzy prezentovaná centrem roku 2009 doposud patří k nejsilnějším diváckým zážitkům, jež jsem měl možnost získat v ČR. DOX tehdy do Prahy přivážel hvězdy současného umění s jasnou kurátorskou vizí. O několik let později se ovšem zdá, že pohádka o sličném princi, který zachránil nevzdělanou východoevropskou ropuchu, aby ji dovlekl na hrad a naučil ji jíst příborem, poněkud pokulhává. DOX se spíše než chrabrým hrdinou stal zakomplexovaným zajatcem vlastní představy o spasení světa skrze sérii popularizačních výstav uspokojujících zejména fetiš laciné návštěvnosti. Centrum je dnes místem výstav, ze kterých se ztrácí koncepčnost a profesní přitažlivost. A to ke škodě všech zúčastněných!

Kurátor, nebo manažer?

Reflexe fungování DOXu již v minulosti probíhala po různých liniích. Na jedné straně lze připomenout iniciativu Pavla Sterce a jeho speciál DOX – alternativa shora, který je podle mne natolik emotivně manipulativním, že se sám o sobě stává kontraproduktivním. Podobně nevhodně vyznívající je nicméně i nedávná bulvárně-shrbená rétorika Jana H. Vitvara rádoby rozkrývající „temná zákoutí“ domácí umělecké scény, ve kterých si mezi sebou kurátoři s umělci distribuují vedle grantů rovnou i dotované balíčky drog. Nepochybně pořízené z prostředků daňových poplatníků EU! Problémy DOXu jsou však mnohem komplikovanější.

Není žádným tajemstvím, že centrum prochází dlouhodobou personální krizí, jež významným způsobem ovlivňuje kvalitu jeho dramaturgie. Dnes již legendární anekdota – „Tak co DOX? Ale nic. Válka s Andělem.“ – navíc před dvěma lety nabyla nového významu po odchodu historika umění Jaroslava Anděla z pozice uměleckého ředitele. Připomenout lze ovšem i další, dnes již jistě profesně zavedené osobnosti: Karina Kottová, Andrea Průchová, Ondřej Stupal či Markéta Stará. Ti všichni centrem v různých pracovních pozicích prošli a diplomaticky řečeno – nezakotvili. Černý Petr tak minimálně z externího pohledu pravidelně a nebezpečně často zůstává v rukou podnikatele a mecenáše Leoše Války. Válkovi jistě nelze upřít autentické nasazení. Velké osobnosti se ale poznají právě podle toho, že své vědomosti a schopnosti sdílejí. Nakonec například Michael M. Kaiser se sám považuje za art manažera, nikoli za kurátora.

Mohli bychom dlouze polemizovat o tom, zda se v podobně neutěšené situaci jako DOX nenachází i řada galerijních institucí placených výhradně z veřejných prostředků. Ani zde nejsou kurátorské pozice vždy obsazovány transparentně, nedochází ke generačním obměnám a role či status externích kurátorů bývají značně problematické. Navíc by se zde mohlo objevit i téma politické libovůle mající přímý vliv na fungování městy, kraji a ministerstvem zřizovaných galerií, ale o tom až příště...

Veřejné prostředky znamenají veřejnou kontrolu

Ten, kdo se rozhodne páchat společenské blaho z veřejných prostředků, musí nutně očekávat nejen ohlasy laické, ale i odborné veřejnosti. DOX pravidelně vstupuje do soutěže o veřejné  finance a musí hrát podle stejných pravidel jako ostatní subjekty. Pro ty je mimochodem grantová podpora povětšinou existenční záležitostí. Úctyhodné prostředky ve výši 667 938 748,- Kč vynaložené v posledních deseti letech partnery DOXu na provoz galerie dokrývá 53 856 000,- Kč z rozpočtu Magistrátu hlavního města. Jakkoli se v rozpočtu DOXu jedná o částku poměrně malou, lze za ni pořídit hodně kvalitního programu, který nemusí sklouzávat k paušální zábavě. Nezaujatému pozorovateli pak v podstatě uniká, stojí-li provozovatelům DOXu oněch, pro něj „ušmudlaných“ a průměrných 5,3 mil. Kč ročně za všechnu tu námahu a riziko neúspěchu či navazující kritiky.

Ano, žijeme v době, kdy se ve vyprázdněných kulturních proklamacích státu běžně míchají pojmy jako umění, kultura, dědictví a kreativní průmysly v materiálech, které nikdo nečte a už vůbec neimplementuje. Jsem však přesvědčen, že i přesto je současné umění třeba opakovaně definovat a nerezignovat na jeho význam a obsah skrze tabulkové přehledy. V úvodu zmíněná chyba není konsekvencí nastavení aktuálního grantového systému. Takovou se jeví výhradně v kontextu ambicí téma účelově politizovat. Politické reprezentaci je třeba vyslat jasný signál, že systém grantů, přestože není a nemůže být zcela objektivní, víceméně funguje.

I přesto, že garantovat nezpochybnitelnou kvalitu víceletých projektů dnes objektivně nemůže pro proměnlivé kulturně-společenské podmínky ani instituce formátu Národní galerie, natož subjekty s polosoukromými zájmy, není třeba jejich funkci démonizovat. Kuloárně diskutované rušení víceletých grantů je podle mého zcela nihilistickým pohledem na kulturu jako naprosto oddělenou od zájmu státu a občanské společnosti. Obecně platí, že žádat o institucionální podporu bez dlouhodobějšího výhledu a alespoň základní jistoty, že instituce bude schopná přežít déle než 12 měsíců, není dlouhodobě udržitelné. A právě tuto existenciální realitu musí odpovědně chápat i politická garnitura, podobně jako musí rozlišovat kvalitu a kvantitu. Na domácí umělecké scéně lze na oplátku požadovat naučit se hasit i problémy, které ji na první pohled nepálí. Grantové komise totiž nejsou exotickými subjekty uměleckého provozu, ale veřejnoprávními a výkonnými orgány státu a měst. V momentech, jako je diskutovaná situace, zasluhují naši proklamativní podporu. Jinými slovy, vyžadují nejen naši nataženou ruku, ale občas i ruku podanou.

Memento DOX

Bylo by proto navýsost nešťastné, kdyby se z „kauzy DOX“ stala politická otázka rozvracející grantový systém, jež bude namísto hledání pozitivních změn sloužit k zažehnutí pseudotřídního boje, na který doplatí všichni zúčastnění aktéři uměleckého provozu, jakož i diváci. V uměle vyvolávaném konfliktu, tu jednou, tu druhou stranou, je současné umění stále a pouze – jedno. DOXu ve svých nárocích nemusíme slevovat, ale i přes jeho osamělost bychom jej neměli ještě více izolovat. Centrum by se naopak pro začátek mohlo personálně revitalizovat zevnitř a nemělo by své dveře dětinsky uzavírat vnější profesní kritice. Při pohledu na současnou Rajnišovu vzducholoď se však nezbývá než rozpačitě ptát, kam dnes vlastně s celou budovou letí. A to je na instituci s natolik prestižním potenciálem jako má DOX žalostně málo!