Martin Lukáč: Lidem budoucnosti

Při příležitosti vyhlášení Ceny kritiky za mladou malbu pro rok 2016 mluvil jeden z členů poroty soutěže Petr Dub s jejím laureátem Martinem Lukáčem o principech jeho tvorby, jeho inspiračních zdrojích i instituci Ceny kritiky jako takové.

Martin Lukáč, foto: Lena Gallovičová

Martin Lukáč: Lidem budoucnosti

Umělecký výraz slovenského rodáka Martina Lukáče prostupuje demonstrativní mixování současné internetové kultury s odkazy moderny a postmoderny. Poučené oko diváka se těžko rozhoduje, zda-li Lukáč inklinuje více k odkazu děl natolik rozdílných autorů, jako byli Antoni Tàpies či Jean-Michel Basquiat, nebo zda-li systematicky usiluje o provázání s nejaktuálnějšími trendy spojenými s mezinárodními malířskými hvězdami – Christianem Rosou, Joe Bradleym či Joshuou Abelowem. Aby byla situace ještě méně přehledná, sám autor mluví o inspiraci prací Milana Laluhy, své zálibě v umění socialismu a o dalších sedimentech na jeho intermediální paletě. Pro mnohé kritiky se může jednat o nevytříbený konflikt nezralého autora. Letošní porota Ceny kritiky za mladou malbu se naopak rozhodla Martinovo hledání podpořit a Lukáč se stal jejím devátým laureátem v řadě.

Výrazná část tvé současné práce stojí na využívání kresby. Co pro tebe znamená rozdíl mezi kresbou a malbou? Jedná se o odlišná média?

Vnímám je separátně. Když určité formy najdu v kresbě, pokouším se vytvářet k nim další verze v malbě. Malování je o docela něčem jiném. Zatímco v kresbě hledám spontánní energii, na plátně se pokouším s barvami zacházet odlišně. Na druhou stranu i kresby mohou být propracované nebo precizní.

Rozumím tomu tak, že kresbu používáš studijním způsobem a konkrétní náměty pak přenášíš na plátno. Není to pro dnešní malbu trochu anachronický model práce?

Jasně. Je to klasika.

Tvé obrazy vypadají díky tvému rukopisu na první pohled jako velmi spontánní až nekoordinované. Jak vlastně sám pro sebe řídíš míru racionální kontroly nad obrazem oproti jeho vytváření jako něčeho emocionálního?

Je to tak, že mám vždy nějaký konstrukt. Pracuji v různých cyklech. Jeden den obraz nahodím a v následujících dnech se k němu v různých momentech vracím. V podstatě jde právě o ono hledání energie. Blbý, co?

Tak ještě jinak. Když vyberu jednu z kreseb, na které se teď společně díváme, jde o finální produkt, nebo o motiv na nový obraz?

Jde o motiv. Je mi prostě jasné, že tenhle rukopis à la Cy Twombly bude dobře fungovat na pozadí vybraného obrazu. V podstatě používám postupy, které dokážu i při expresivitě zkombinovat. Dva druhy malby, kolorismus... Obraz do velké míry kontroluji. Rychle pouze maluji.

Martin Lukáč, výstava Prima Tunes, Galerie Ferdinanda Baumanna, 2015

Výsledkem jsou pak často dva plány. Zadní a přední. Jakoby se ti na obrazech přetahovalo skrze grafické prvky popředí s pozadím...

Jo jo. O tomhle Duck & Rabbit efektu už jsme spolu mluvili. 

Je pro tebe tento okamžik nějak stěžejní?

Vlastně jsem na něho narazil v minulosti během malování a dnes se s ním snažím zacházet cíleně.

Takže divák si má vybrat popředí, zadní plán nebo obraz jako celek?

Ha, ha! Podle chuti? Já nikomu podobnou intepretaci nutit nemůžu.

Kvalitu, o které se bavíme, navíc podtrhuješ téměř výhradně centrální kompozicí. Je tvým záměrem znakovost, nebo snaha upoutat pozornost diváka ke středu obrazu?

Já jsem se k tomu promaloval a vlastně mě to i trochu štve, že se ten centrální motiv opakuje. Za nějaké dva, tři cykly, bych se toho chtěl zbavit.

Ono je asi taky výrazně složitější pojednávat obraz kompletně a „utáhnout“ jeho celou plochu. Nebo?

Ano! Navíc další věc je formát obrazu. Jeho geometrie, zlatý řez atd. To jsou problémy, se kterými bych se rád vyrovnával v mé budoucí práci. Minulý rok jsem v Londýně viděl monumentální díla Jonase Wooda a hrozně mě potěšila. Plánuji výstavu do brněnské Fait Gallery a pro daný prostor bych chtěl připravit monumentální sérii, jakkoli vím, že s velkými obrazy je vlastně potíž, protože je nikdo nekoupí, není snadné je skladovat... Ale myslím, že podobné pokusy jsou hrozně důležité.

Vedle centrálního motivu je pro tebe charakteristické, že pracuješ v cyklech, často využíváš rastr mřížky, opakuješ určité znaky, obrazy instaluješ ve vazbě na okolí...

Mřížku jsem pochopitelně nevymyslel já, ale pomáhá mi vytvářet texturu a ukotvuje pohyb na ploše obrazu. Malíři pracují v cyklech, takže i já. Navíc na různých verzích zkouším různé nálady. Věci vedle sebe často přeskupuji. Pokud jde o instalaci, záměrně se pohybuji na ose mezi renesančními freskami a modernistickým malířským salónem. Zajímám se o princip mnohosti.

Martin Lukáč, výstava Prima Tunes, Galerie Ferdinanda Baumanna, 2015

Z přípravy výstavy mi mimo jiných utkvěl jeden zajímavý moment. Petr Malina s Radkem Wohlmutem vybrali sérii čtyř obrazů, které považovali z těch, které byly k dispozici, za nejvýraznější. Ty jsi přišel a vyměnil je za zcela jiné s konstatováním, že více odpovídají tvé značce. Co to mělo přesně znamenat?

Tvary, které používám, považuji za signifikantní. Na modernismus otevřeně reaguji a symboly jako například kruh považuji za záměrné a dostatečně demonstrativní. Pro výstavu jsem proto vybral selekci, kterou považuji za svůj současný výraz a za tvarosloví, které je pro mě typické.

Malbě se v podstatě věnuješ docela krátce. Navíc s reálnými intermediálními přesahy, což nakonec při svém rozhodnutí akcentovala i porota ceny. Nebojíš se míchat dohromady malbu se zážitky z internetových blogů nebo sociálních sítí. Na druhou stranu čistě při pohledu na tvé obrazy člověka napadá celá řada srovnání od výrazu avantgardy až po modernu či postmodernu. Jak si podobné moduly přepínáš?

Jsem rád, že se na to ptáš. Do Prahy jsem přišel v roce 2013 a na bankovním účtu jsem měl 3 000,- Kč. Sbouchal jsem rámy a nakoupil nejlevnější jutu, na kterou jsem maloval stále dokola. Někdy i omítkou. V té době jsem se hodně zajímal o malbu z období socialismu. Bavilo mě, jak postmoderna vyvařila modernu napříč Československem a snažil jsem se v podobném duchu pracovat. Většinu věcí jsem později ani nevystavoval, protože byly takové „trashové“. Dnes jsem o kus dál.

Teď mluvíš o technice, ale pokud bychom se bavili o ideové náplni tvé práce? Ptám se konkrétně na přepínání mezi polohou tvých C-printů, které v podstatě vypadají jako propagační až komerční fotografie, zatímco tvá malba působí poučeně a nevázaně současně. Uvědomuješ si tento rozdíl?

Uvědomuji. A vím, že to působí schizofrenně. Trochu mě to štve, ale jsem prostě na škole a řadu věcí jsem pálil od boku, protože mě bavilo rychle tvořit, ale výstavy si hlídám a striktně je kontroluji. Obecně mě ale baví sedimenty internetu. Procházení věcí, scrolling... Dnes už se ale snažím chovat méně školsky.

Blogy, googlování... Považuješ se za příslušníka postinternetové generace?

Tak někteří kurátoři mě tam zařadili. Na internetu si dávám bacha. Moje fotky jsou vždy pěkně upravené, aby vypadaly dobře... (Směje se.) Ale nevím, to je těžká otázka.

Martin Lukáč, bez názvu (White), olej na plátně, 190 x 150 cm

V současné malbě každopádně vládne určitá stylová vlna, kterou je dnes v různé kvalitě možné pozorovat speciálně na UMPRUM. David Krňanský, Julius Reichel, Gabriela Těthalová, Sofie Švejdová ad. S Davidem Krňanským jste navíc v minulosti spolupracovali hned na několika výstavách a projektech. Překrývání vašich přístupů je zjevné. Probíhající výstava finalistů Ceny kritiky má navíc překvapivě kompaktní výraz. Považuješ se tedy za zástupce své generace? Pozoruješ vůbec, že je „cosi“ ve vzduchu?

Ve vzduchu určitě něco je nebo se něco nakumulovalo. Ale některé lidi určitě časem vezme voda. Sám mám vlastní cíl a snažím se ho pilovat.

Bavíme se o tvé inspiraci, o zdánlivě neomezeném brouzdání na internetu, o tvé generaci. Jak ale vlastně vypadá ideální divák Martina Lukáče?

Já ani nevím, jestli dovedu odpovědět natolik otevřeně. Odpovím oklikou. Mám například rád soukromou londýnskou Barton Gallery a dění v jejím okruhu. Rod Barton podle mě zastupuje řadu zajímavých autorů a věcí. Vytváří diváckou energii, jejíž typologie mě dlouhodobě zajímá.

A pokud bychom se pokusili definovat rozdíl mezi česko-slovenským versus zahraničním divákem?

Měl jsem teď možnost strávit pár dní v Holandsku a vnímání umění je tam pochopitelně hned z několika důvodů zcela jiné. Lidé jsou mnohem poučenější a citlivější. Zatímco v Holandsku lze o umění s diváky diskutovat hodiny, u nás jde spíše o milé překvapení. Ale ty dvě reality dnes ani není možné srovnávat. Ve druháku pro mě byla kniha Lidem budoucnosti od Pieta Mondriana biblí, ve které jsem pravidelně listoval. A když jsem byl v Holandsku, měl jsem pocit, že je tam naplánovaný každý centimetr. Vše do pravého úhlu. S nadsázkou jsem pochopil, že Holandsko je jedinou zemí, odkud mohl Mondrian pocházet.

Lidem budoucnosti? To je docela pěkné heslo. Řešíš, jak by měly tvé věci být vnímány například s odstupem třiceti let? Přemýšlíš podobným způsobem?

Přemýšlím přesně tímto způsobem! (Směje se.) Kromě toho, že moje obrazy budou mladší a méně popraskané, protože vznikají dnes, mají samozřejmě společné znaky se skupinou jiných současných autorů. Odkazují k nim, ale přesně to dnes popsat nedovedu.

Diferenci vidím zejména v lehkosti tvého přístupu. Na rozdíl od modernistických autorů u tebe necítím potřebu zachránit uměním svět a tvé malování je v podstatě oproštěno od veškerého patosu...

Jasně. To my nemáme. Často přemýšlím o tom, jestli to má současné umění jednodušší v tom, že řada modernistů se bila holýma rukama s fašisty, zatímco my v podstatě využíváme jejich uměleckou stylizaci a materiálnost. Dnešní malíři pak na estetice, kterou vydobyli jiní, staví tisíce obrazů určených pouze k prodeji.

Teď mi trochu nabíháš na vidle. Sám pocházím z generace, která má v prodeji vlastního umění docela chaos. Tedy zejména s ohledem na to komu, co a za jakých okolností. Jak je na tom ta tvoje? A myslíš, že lze vůbec v daném ohledu generalizovat?

Já za sebou zas tolik prodejů nemám, ale nějaké peníze jimi vydělám. Díky nim můžu tvořit nové věci a fungovat v běžném životě. Uměním se určitě živit chci. Poslední večeře nebo Rothkova Kaple jsou také komodity, ale historicky je mnohem důležitější, že jde o dobré věci. Myslím, že u umělců, kteří dělají výhradně pro peníze, se pozná, že ve výsledku vyrábějí úplné sračky. Těm ostatním peníze pomáhají pracovat a posouvat se dál.

Martin Lukáč, bez názvu 2 (Blue), olej na plátně, 190 x 150 cm

Můžeme se na chvíli věnovat i tvé účasti v soutěži? Dnes jsi dvanáct dní devátým laureátem Ceny kritiky za mladou malbu. Jaký je to pocit?

Mám-li odpovědět čestně a diplomaticky zároveň, pak jsem samozřejmě poctěn, protože mě výhra překvapila. Cena je vždy cena. Má smysl. Současně se ale v daném případě bavíme pouze o symbolické výhře, z čehož jsem dodnes na rozpacích. Řada lidí v mém okolí mě poklepává po ramenou, ale to je asi tak všechno, co se zatím děje.

Co pro tebe znamená statut ceny? A co samotné „soutěžení“ v umění?

Začnu od konce. Soutěžit v umění se nedá. To je jedna věc. Osobně jsem si v dobrém slova smyslu užil konfrontaci s letošní porotou, ale v soutěžích se vždy někdo cítí ukřivděný a někdo vyzvednutý na piedestal. Samotné řazení v soutěži pak neznamená, že třetí je horší než první. Sám jsem se hlásil na doporučení Vladimíra Houdka, který mi říkal, že letošní porota bude zajímavá. Jako nově příchozí do Prahy jsem to bral tak, že budu mít šanci, aby mou práci poznalo více lidí.

Jak hodnotíš samotnou výstavu? K výběru komise jsem slyšel výhradu, že v letošním ročníku nelze finalisty rozeznat jednoho od druhého. Vedle toho, že je argument trochu úsměvný, pravdou zůstává, že převážná část finalistů pracuje s abstrahováním nebo ještě lépe se znakovostí. Výstava tak působí relativně kompaktním dojem, a to i přesto, že se na ní autoři sešli víceméně náhodně. Cítíš to stejně?

Já jsem tyhle názory zaregistroval na Facebooku. O tom, jak jsme si podobní, o zahraničních vzorech atd. Ale osobně v tomhle ohledu respektuji výběr poroty. Letos se do ceny hlásilo 60 lidí, zatímco na Slovensku se do soutěže Maľba – Cena Nadácie VÚB za maliarske dielo pre mladých umelcov, ve které je bonus 10 000 Euro, loni hlásilo 100 lidí. Tím současně neříkám, že by šlo výhradně o kvalitní umělce. Bohužel ve většině jde o docela špatnou malbu.

Mluvíme-li o ceně. Jako hlavní cenu jsi dostal samostatnou výstavu v Galerii kritiků, týdenní pobyt ve vybraném Českém centru a... dárkovou tašku Gran Moravia! Jak hodláš s tak hojnou nadílkou naložit? A co říkáš na podmínku soutěže, kdy výherce naopak odevzdává vybraný obraz do fondu Ceny kritiky?

Šunka i sýr – snědeny!

Šunka snědena. Kam tedy pojedeš? A co si myslíš o sbírce Fondu Ceny kritiky, která zatím nebyla jako celek vystavena? Osobně mi přijde dost kruté, že laureát odevzdává vybrané dílo v podstatě do tmy, a to především v kontextu rozsahu skutečné ceny...

Pokud jde o cestu, ještě jsem se nerozhodl, ale přemýšlím o Moskvě, Bruselu nebo Miláně. Madrid jenom proto, že je tam teplo! A pokud jde o tu „směnu“, jsem dost na rozpacích. Já odevzdávám komoditu, zatímco z druhé strany toho dostávám minimum. Galerii propůjčuji své umělecké jméno, které si dovedu budovat sám, a ze strany Ceny toho navíc v daném momentě člověk moc nedostává. Bylo by fajn, kdyby byl onen pobyt alespoň na měsíc. Ideálně pak v nějaké lokaci, kde se opravdu řeší mezinárodní umění. Londýn, New York...

Martin Lukáč, riso-print A3 (skica k obrazům)

Musím přiznat, že mi na vernisáži výstavy přišlo odstrašující, že jsem na místě s výjimkou Vladimíra Houdka nezaznamenal žádného z předchozích vítězů, zatímco předešlých finalistů bylo na místě, že by je člověk spočítal na prstech jedné ruky. Jak si to vysvětluješ?

Přiznám se, že jsem zrovna tohle v momentě vernisáže příliš nevnímal. Na místě jsem se navíc díky reportáži pro Českou televizi zdržel docela krátce.

Znáš vítěze minulých ročníků? Myslíš, že jejich profesní dráze účast v soutěži pomohla?

Jsem v kontaktu právě s Vladimírem Houdkem. Ateliér mám kousek od místa, kde pracuje Monika Žáková, která snad vyhrála Cenu sympatie, ale jinak z posledních ročníků moc finalisty neznám.

A tvoje samostatná výstava v Galerii kritiků? Jak o ní přemýšlíš?

Ten prostor je velmi složitý. Už dnes je mi jasné, že do něho budu muset hodně zainvestovat jak prací, tak finančně. Jinak Vlasta Čiháková se chytla faktu, že jsem Slovák. Vernisáž tedy plánuje na Den české a slovenské vzájemnosti!

Martin Lukáč (*1989 v Piešťanech) absolvoval v letech 2009-2013 bakalářské stadium v ateliéru Adama Szentpéteryho a Jána Vasilka na Fakultě umění Technickej university v Košicích. Od roku 2013 studuje na UMPRUM v Praze, v Ateliéru malby pod vedením Jiřího Černického a Marka Meduny. Během studia absolvoval stáže v Lipsku na Hochschule für Grafik und Buchkunst u profesorky Astrid Klein a doktora Ralfa Hartmanna a na pražské AVU v ateliéru Malba 2 u Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy. Autor žije a pracuje v Praze.

Výstava finalistů 9. ročníku Ceny kritiky za mladou malbu je k vidění v Galerii kritiků v pražském paláci Adria do 14. 2. 2016.

Fotoreport z výstavy finalistů ZDE.