Benefiční očistec

Ve čtvrtek dne 27. 11. 2014 proběhla v prostorách Topičova salónu večerní dražba s názvem Art Consulting Contemporary, následovaná  benefiční aukcí na podporu činnosti Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Zatímco první část večera vypadala na jednoznačný úspěch organizátorů, ve druhé se odehrálo něco natolik tragikomického, že se to popisuje jen velmi obtížně. Průběh aukčního večera však jistě odráží širší situaci současného domácího umění. Podtrženo a sečteno lze večer shrnout do věty: Dobrá zpráva pro malbu, špatná pro současné umění!

Příprava aukce Art Consulting Contemporary organizovaná zkušeným aukčním matadorem Jiřím Rybářem na popud Jana Třeštíka započala před několika měsíci. Pro ty, kteří především první jméno neznají, je možné připomenout, že Rybář stojí od roku 1991 za provozem úspěšné aukční síně 1. Art Consulting Brno-Praha, mezi jejíž dražební rekordy patří například i prodej obrazu Františka Kupky "En Dégradés (Verticales)" za částku převyšující 25 mil. Kč. Jiří Rybář svému řemeslu bezpochyby rozumí a patří mezi aukční lídry domácího trhu. V daném kontextu je nutno podotknout, že docela dobře chápe i to, že je mnohem menším rizikem obchodovat s uměním starým až modernistickým než s uměním současným. Tento stav se ovšem rozhodl vyzvat na souboj a v závěru tohoto měsíce shromáždil 54 položek autorů  současného českého a slovenského umění reprezentující v drtivé většině médium malby. (V celé Rybářově aukci bylo ve skutečnosti jenom 6 objektů a z toho pouze 3, které nelze zavěsit na zeď. O historické komoditnosti média malby se v daném kontextu jistě není třeba nijak rozepisovat.)

K inkriminovanému výběru bylo přizváno i několik konzultantů. Mimo jiných i iniciátor projektu Jan Třeštík, Petr Vaňous, Pavel Vašíček či Ilona Víchová. Aukce byla anoncována a recenzována v různých denících (Mladá fronta Dnes, Hospodářské noviny, E15). Doprovázela ji tisková zpráva, předaukční výstava (koncipovaná bohužel v duchu tradičně obchodně-salónního typu), dvě komentované prohlídky a na domácí poměry velkorysý aukční katalog v rozsahu 202 stran, za jehož texty stojí Ilona Víchová a Martin Dostál. Jakkoli přípravy celé akce provázelo dílčí dusno a vnitřní rozpory spojené především s různými názory nominátorů na výběr jednotlivých autorů, výsledek byl v podstatě solidní a mohlo se začít dražit.

Příchod do aukční síně byl pro zkušeného dražebního harcovníka překvapením. V sále chyběl obvyklý stůl pro licitátory zastupující klienty na telefonu, což bylo z estetického hlediska velkou úlevou, ale současně i signálem, že tentokráte budou dražit především přítomní v sále. Ten byl oproti zvyklostem ne zcela zaplněn, ale o tom, co je to opravdové PRÁZDNO, se bylo možné přesvědčit až o několik desítek minut později se zahájením aukce Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Přestože bylo na začátku aukce vydáno 28 dražebních lístků, skutečný souboj se sehrál především mezi přibližně šesti hlavními zájemci. Podle Jiřího Rybáře bezmála třetinu vydražených děl (11 z 40) koupil jediný brněnský sběratel. Na sále byli nejaktivnější “pán s číslem 22” a “dáma s velkým prstenem”.

Příhozy elegantní ruky s broží v tomto případě evidentně neřídila opatrná  sběratelská politika, ale schopnost koupit si cokoli, co padlo předchozí den její majitelce na komentované prohlídce do oka či bylo vázáno předem domluvenými limity. Všem nákupům měl ovšem velmi záhy přijít rázný konec. Poslední draženou položkou na seznamu 1. Art Consulting Brno-Praha byl obraz Jana Vytisky. Z úst Jiřího Rybáře následně zaznělo poděkování, vyjádření naděje, že se bude akce opakovat i v budoucnu, a výzva přítomným, aby setrvali i na následující aukci Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Potlesk, zatmívačka a patrně nějaký tajný, předem domluvený signál do řad dražících! S koncem Rybářovy aukce totiž přišel i faktický konec dražení.

Nástup nového licitátora na scénu netrval ani minutu, ale i to stačilo na to, aby se jako mávnutím kouzelného proutku sál vylidnil. Na židlích zůstali přikováni především zástupci mladší generace spojeni patrně touhou vědět, jak vše dopadne, zatímco původní dražitelé se hromadně odebrali vyřizovat administrativní úkony spojené s proběhlými nákupy, a to bez jakékoli ambice vracet se zpět dražit. Novému licitátorovi se při pohledu na odcházející mírně podlomila kolena, ale své tragické role se i přesto s ohledem na situaci zhostil velmi chrabře. Již u třetí nevydražené položky totiž ovládl svůj roztřesený hlas a akci zachoval svým humorem alespoň poslední kapky lidskosti, když už ne důstojnosti.

Z celkového počtu 24 položek se „Chalupářům“ podařilo vydražit pouze obraz Michala Pěchoučka a Jana Híska, a to prakticky bez jakýchkoli příhozů. Při pohledu na probíhající scénu jsem pomalu začal rozpouštět vlastní depresi z mého neprodaného díla v předchozí aukci a snažil se pochopit, co se tu vlastně děje. Sálem zatím létala jména jako David Böhm a Jiří Franta, Jiří Černický, Roman Franta, Krištof Kintera, Petr Nikl nebo Rafani následována připomínkami o benefičním charakteru akce, filantropii, výhodných cenách, ale i apely blížících se Vánoc. Nic naplat. Neprodala se ani dílo Jakuba Hoška nebo Evžena Šimery, kteří v předchozí aukci prodali svá díla za výrazně vyšší ceny a do aukce CJCH propůjčili další za ceny dumpingové. Po přibližně 20 minutách absolutní marnosti bylo vše u konce a přítomným se jistě ulevilo, že postavě licitátora nedošly v kardiostimulátoru baterie. Jeho výkon šlo totiž snadno porovnávat se situací  Raynolda Messnera nacházejícího se kdesi v padesáti výškových metrech pod vrcholem K2 – pochopitelně bez kyslíku a popřípadě i bez horolezeckých rukavic. Co se tedy vlastně stalo?

Pohlídat si svého kupce

Bylo by namístě, ale současně i laciné, lamentovat na slabé PR Společnosti CJCH spojené s propagací její aukce. Rozvádět motivaci a relevanci celého projektu, ptát se kde byli donátoři ze skupiny J&T, podobně jako zkoumat motiv, proč si „Chalupáři“ neudělali aukci výhradně vlastní. To, co se mi jeví jako mnohem podstatnější, je zkoumání zrcadla, které si obě aukce nastavili sobě vzájemně.

Zatímco u Rybářovy aukce bylo zjevné, že si její organizátor a jeho spolupracovníci „své sběratele pohlídali“ od začátku až do konce, Společnost CJCH nic podobného neudělala, a to už jenom z toho důvodu, že není komerčně působícím subjektem. Srovnávat Rybářův finální obrat ve výši necelých 9  mil. Kč s utrženými prostředky na straně Společnosti CJCH (156 000,- Kč celkem) by proto bylo velmi zavádějící. Z průběhu první aukce šlo vyčíst , že například práce Jiřího Davida, Jiřího Dokoupila, Vladimíra Skrepla, Michaela Rittsteina, Františka Matouška či nejmladších zastoupených jako Ladislavy Gažiové, Adama Štecha či Ondřeje Basjuka, měli své kupce předjednané. Jak jinak si vysvětlit bezmezně trapnou situaci, kdy po ukončení jedné aukce  proběhne hromadný exodus nakupujících, kteří nejeví zájem o díla autorů jako je Pavel Kopřiva, Radim Labuda, Kateřina Šedá nebo dokonce ani o ty, které sami dražili jen před pár minutami? V rovině čistých spekulací je současně i představa, nakolik svou roli sehrály strategie a možnosti vybraných galeristů, kteří měli mezi draženými autory své svěřence. Veřejné nakupování vlastních umělců či vlastních děl prostřednictvím zplnomocněných osob je totiž mezi některými galeristy a umělci trik stejně starý jako obchod s uměním samotný.

Zajímavým faktem každopádně zůstává, že na obou aukcích chyběli s výjimkou Jiřího Kovandy a Josefa Bolfa finalisté a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého zastupováni čtveřicí aktuálně nejvýznamnějších galerií v Praze - Drdova Gallery, Hunt Kastner Artworks, Polansky Gallery a SVIT Praha. Autorských důvodů pro neúčast na té či oné aukci může být mnoho. Od přesvědčení, že se umění prodávat nemá, až po očekávání aukčního fiaska. Obecně ovšem platí především druhé stanovisko a tvrdí se, že domácí aukce „kazí ceny“, přičemž galeristé toto moudro vědí hned dvojnásobně dobře. Z galerií, které se naopak rozhodly s aukcemi v různé míře spolupracovat, lze jmenovat především Třeštíkovu Prinz Prager Gallery, Galerii Petr Novotný, nově vzniklou Nevan Contempo či slovenskou SODA Gallery. Zatímco první dva subjekty jsou obecně známy svou obchodní obratností až ochotou „nechodit pro ránu daleko“, rozhodnutí Nevan Contempo se v prvním měsíci chodu galerie z existenčního hlediska není příliš co divit. A pro SODA Gallery je Praha přece jenom cestou směrem na západ k opravdovým aukčním mekám.

Optimálním příkladem problematičnosti uměleckých dražeb mohou být zejména aukce benefiční. Jako autor investujete do dobročinných aktivit vkladem vlastního díla ve snaze podpořit dobrou věc a v podstatě dobrovolně tak vstupujete do prostoru očistce. Nad celou akcí nemáte reálně příliš kontroly a navíc se od vašeho vkladu očekává i dotování jeho vyvolávací ceny v obvyklém rozsahu 50 % z původní hodnoty. Výsledkem je situace, kdy druhé straně poskytujete dílo za absurdní cenu a několik následujících týdnů čekáte ve značně porouchaném domácím tržním prostředí, že se alespoň za ni vydraží. Pokud se tak nestane, máte sice položku „charita“ v daném roce alespoň symbolicky odpracovánu, ale v tom příštím vám docela reálně hrozí, že vás bude držet další kupec jednou rukou pod krkem, zatímco v té druhé bude svírat jakousi užmoulanou aukční brožuru, na které bude červeně napsáno NEPRODÁNO! Rozumný galerista podobného zážitku svého umělce ochrání, ale co potom s tou zatracenou charitou?!

Suma sumárum

Ještě než zítra ráno vyjdou titulky o tom, že se obraz žijícího malíře Jiřího Dokoupila, kterého v ČR „nikdo“ z adresátů očekávaných PR článků nezná, vydražil za 1 400 000,- Kč, bylo by dobře podotknout, že hodnotu umění netvoří výhradně jeho tržní cena. Ta odráží pouze ochotu jednoho člověka prodat v konkrétním okamžiku tomu druhému něco za společně domluvenou částku a připravenost druhé strany tuto nabídku akceptovat.

Když jsem z Topičova salónu odcházel, zeptal se mne ve dveřích Martin Dostál, zda-li se moje dílo vydražilo. Poté, co jsem mu odpověděl, že ne, zasmál se a řekl: „Asi budeš muset dělat lepší věci...“ Jen co spatřil výraz mé tváře, obratem dodal: „Pochopitelně tím myslím prodejnější!“ V daný moment jsem nedovedl odpovědět, ale zpětně bych mu touto cestou rád poděkoval za iniciaci mého příspěvku.

Jiřímu Rybářovi s premiérovými 74 % vydražených položek pak nelze závěrem než pogratulovat a nad výsledkem aukce Společnosti CJCH je nutno se zamýšlet v širším kontextu. První aukce vysílá dobrou zprávu pro malbu, zatímco ta druhá špatný signál pro současné umění. O tom, že se u nás za pár let obě platformy potkají ve vzájemné rovnováze, osobně velmi pochybuji.

______________________________________________________________

Poznámky: Zmiňované částky jsou uváděny bez aukčních poplatků. Dílo Evžena Šimery s názvem 99% monochrom bylo prodáno po ukončení aukce v poaukčním prodeji.

Odkazy: http://www.acb.cz http://issuu.com/anrew/docs/aukce_contemporary_evening_sale_net/1?e=7968832/9982866 http://www.acb.cz/News/ES09/aukce_katalog_A5_TISK.pdf

______________________________________________________________

foto: Jan Skřivánek