Lorem ipsum dolor

#apokalypsa

20. 11. 2023Milena BartlováRecenze

O naději a zklamání se rozepisuje v recenzi na výstavu „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ Apokalypsa a umění v českých zemích v Plzni Milena Bartlová.

Výstavou věnovanou ohlasům Zjevení sv. Jana neboli Apokalypsy v umění českých zemí od 11. století po rok 2017 pokračuje Západočeská galerie v tradici realizace výstav, jejichž koncepci a obsah připravili vědci a vědkyně z Ústavu dějin umění Akademie věd anebo z pražské či brněnské univerzity. Taková spolupráce je všestranně přínosná a mnohdy nabízí západočeské kulturní veřejnosti kvalitnější počiny nežli pražské výstavní instituce. Nynější výstava představuje vzácný případ programového propojení všech období dějin umění, od středověku po současnost, a navíc ji uvádí odkaz na nejistotu, kterou vyvolala zkušenost pandemie covidu a obnovení žhavé války v Evropě. Pokusím se ji proto zhodnotit ze tří hledisek – jako vědecký výklad v knize, jako výstavní realizaci a jako aktivní vstup do české veřejné debaty o aktuálních společenských otázkách.

Zjevení sv. Jana je jediný text apokalyptického žánru z prvních století křesťanského letopočtu, který zůstal živý proto, že byl zařazen do kánonu Nového zákona a stal se poslední biblickou knihou. Řecké slovo „apokalypsis“ znamená zjevení ve smyslu odhalení skutečnosti. Text o sobě říká, že je zápisem vizí, kterých se dostalo jeho spisovateli – ve středověku byl ztotožňován s apoštolem Janem i s evangelistou stejného jména. Kniha v barvitých obrazech, intertextově provázaných s jinými biblickými spisy, popisuje konec světa. Ten není jednorázovou událostí, ale procesem, jejž vyznačují opakující se katastrofy, epidemie, války, hladomory a pronásledování věřících. Protože lidstvo na tato znamení opět nedbá a neobrací se k jedinému pravému Bohu, následuje univerzální poslední soud nad lidstvem a kosmické kataklyzma. Tím však Apokalypsa nekončí. V posledních dvou kapitolách se odhaluje, že Bůh stvoří nové nebe a novou zemi. Ty budou obdobné ráji, z nějž člověka vyhnala jeho vlastní neposlušnost. Lidstvo dostane novou šanci, podobně jako po potopě, ale radikálněji. To vše je rámováno jako budoucnost, která nastane brzy, vlastně už začíná.

Kniha o konci a novém začátku

Pro věřící křesťanstvo je i nadále živé sdělení Apokalypsy, přes kvalitní nové překlady však zůstávají jazyk a obsah textu dva tisíce let staré. V úvodu doprovodné publikace k výstavě nás se zákruty a smyslem odborné teologické interpretace seznámí podrobný a srozumitelný výklad hlavní autorky knihy Kateřiny Kubínové, která se opírá o recentní publikace katolické i protestantské biblické exegeze a věnuje pozornost i velmi aktuální otázce transmediálních posunů od vize přes text k obrazu. Zhruba polovina knihy se věnuje mnoha různým způsobům, jimiž významy knihy Zjevení vyjadřovalo křesťanské výtvarné umění během sedmi století středověku a baroka, pouze kapitola o ilustracích tištěných Biblí sahá až do 19. století a výklad o významech Dürerových dřevořezů zahrnuje i nacistické Německo. Souhrnný text hlavní autorky doplňují výrazně graficky vyznačené vložené články v rozsahu od tří do dvaceti stran, které se věnují detailněji konkrétním českým výtvarným realizacím – např. Velislavova bible, nástěnné malby na Karlštejně, Jenský kodex – nebo typům, jako je tzv. Panna ve slunci, Assumpta či Immaculata.

Druhá polovina se věnuje už jen přibližně třem stoletím, působí však mnohem variabilněji. Setkáváme se tu nejen s ilustracemi, ale i s jinými, mnohdy nepřímými a náznakovými způsoby vyjádření inspirace Apokalypsou. Ty sahají od transhistorického obrazu Nového či Nebeského Jeruzaléma jako imaginace fundamentálně transformovaného světa po konci toho starého až po literární a hudební vyjádření apokalyptických nálad v českém undergroundu v letech tzv. normalizace, což je sice nesystémová, ale působivá volba. Výrazněji než středověká část se také pohybuje na škále od individuálního prožitku a uměleckého výrazu jednotlivce po sdílené hrůzy atomové a environmentální smrti. Autorky, které psaly výklad o moderním a současném umění, měly náročnější roli, protože umění této doby se obracelo ke společnosti, jejíž vzdělané elity už nechápaly Bibli jako spolehlivý popis dějin i budoucnosti. Vybíraly proto převážně taková zobrazení, jimž jejich autoři přímo dali název odkazující k Apokalypse.

Jak vystavit hrůzu

Náročnost výkladu, který zpřístupní apokalyptickou inspiraci výtvarného umění v tolika různých obdobích, stylech a modech, se v knize podařilo zvládnout, i když místy text počítá s širšími znalostmi, než jsou dnes obvyklé. Transformace do výstavy v nepříliš rozsáhlém výstavním prostoru však dopadla méně šťastně, a to navzdory obdivuhodnému úspěchu při vypůjčování množství vysoce kvalitních uměleckých děl. Boční lodě plzeňských Masných krámů prakticky vynucují lineární řazení. Výstava je proto sledem oddílů, které jsou uvozeny biblickými citáty, a vyzdvihuje narativní linku na úkor košaté obraznosti a komplikované anachronické struktury Zjevení. Viditelně inscenuje závěrečný nadějný obraz: světelná režie, malby Václava Boštíka a na zemi nakreslený diagram přivádějí návštěvníky ke vstupu do duchovní vize „nového nebe a nové země“. Právě tady se však ukazuje, jak se uměleckohistorický pohled může míjet s konvencemi současné vizuality: zobrazení Nového Jeruzaléma jako utopické Christianopolis je v kresbě na zemi podáno jako labyrint, jímž lze procházet, aniž by si patrně tvůrci výstavy připustili aktuální konotace tohoto schématu v New Age spiritualitě. Podobně duha, jež v centru ústředního Boštíkova plátna připomíná novou smlouvu Boha s lidstvem po potopě, dnes signalizuje respekt k LGBTQ+ lidem, což na tomto místě vede k nedorozumění.

Začlenění poetických, ba i beletristických textů jako exponátů do výstavy zavěšením v prostoru je zajímavé. V českém undergroundu jde většinou o písňové texty, a ty si lze i poslechnout, bohužel dva ze tří případů jsou puštěné jen úplně potichoučku, aby nerušily. Jenže jenom extatický výraz jejich hlasité hudební realizace by mohl návštěvnictvu zpřítomnit naléhavost apokalyptických vizí, o něž autorům šlo. Sejdou-li se v úzkém prostoru naproti sobě doklady barokní zbožné úcty k nanebevzaté Panně Marii s drastickými vizemi pláten Zbyška Siona, může být pro diváky obtížné se orientovat v tom, co v tomto místě chce výstava sdělit. Až rozpačitě pak působí závěrečná část, kde se mezi Posledním soudem a Nebeským Jeruzalémem zpřítomňují hrůzy války. Alegorické malby Bartholomea Sprangera a Františka Tkadlíka je navzdory svým kvalitám sdělují dnešnímu obecenstvu málo vstřícně. Nepochopitelná pak je inscenace jednoho z nejintenzivnějších a nejkvalitnějších děl celé výstavy, cyklu surrealistických kreseb Toyen Schovej se, válko, jako méně viditelné paralely k postmoderní juvenilii od architekta výstavy.

Toyen, Schovej se válko!, cyklus devíti kreseb, 1944–1947.

Kdo to tu má v rukou?

Výstava i kniha se úvodními slovy hlásí k tomu, že chtějí vstoupit do debat světa znejistěného válečnými a zdravotními katastrofami dneška a přinést do něj obraz naděje. To je skvělá ambice a už jen za tento přínos celá věc určitě zaslouží vysoké hodnocení. Není snadné překročit mezeru, která bohužel odděluje aktuální českou veřejnou debatu a její mediální rozměr od poctivého odborného poznání. Přesto i v tomto směru vyvstává několik otázek.

Mezi hrozbami, jež nás připravují o pocit základního bezpečí ve světě, se jen v jediné letmé zmínce v knize objevuje to hlavní: klimatický rozvrat a destrukce biosféry. Přesněji řečeno – oddíl věnovaný „apokalyptické krajině“ o nich fakticky pojednává, nepojmenovává je ale aktuálně, nýbrž je vztahuje ke zkušenostem umělců padesátých až osmdesátých let minulého století s realitou a hrozbou atomové války a metaforicky k prožitkům zakázaných zpěváků v policejním režimu. Volba obrazu Věry Novákové Po konci (1952) jako propagačního vizuálu trefně vystihuje, že právě zde spočívá emocionální jádro výstavy. Jenže nedaleko visí rozměrná malba Jana Vytisky Čerti Apokalypsy (2017), která ukazuje, že nás nestraší pravý ďábel, ale jen směšní čerti z pohádek, nebo snad masopustní masky. Nemůže nakonec působit předvedení hlubokých dějin apokalyptické obraznosti jako uklidňující gesto ve smyslu: není se čeho bát, jak vidíte, konec světa byl vždycky jenom metafora?

Smyslem psaní žánru apokalyps v prvních stoletích křesťanství bylo ujistit věřící, že vše hrozivé a kruté, co se jim při pronásledování děje, je součást Božího plánu, který je vede k „novému nebi i nové zemi“, nyní již v plném souznění s Bohem. Naděje, již nabízí tento obraz, je podmíněná důvěrou v Boží vedení a moc: bez takové důvěry tu máme soubor zajímavých a většinou krásných či působivých uměleckých děl, jež ale s naší aktuální polykrizí souvisí jen nepřímo. Mezi exponáty přitom bez upozornění najdeme i několik děl, která jsou výslovně nenáboženská: surrealistické kresby Štyrského a Toyen či agresivní politická karikatura Zdeňka Kratochvíla Tři jezdci Apokalypsy: Vilém II., Hitler a Truman (1949), která zcela vybočuje z konceptu výstavy. Především je to ale fragment textu z knihy Invalidní sourozenci Egona Bondyho (1974), silná, působivá a prorocká vize nové, ekologické apokalypsy, jež žádné nadějné vyústění nemá.

 

„… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ Apokalypsa a umění v českých zemích / kurátorka: Petra Kočová, výstavní design: Tomáš Svoboda / Západočeská galerie v Plzni – Masné krámy / Plzeň / 4. 10. 2023 – 3. 3. 2024

Publikace: Kateřina Kubínová – Pavla Machalíková – Tomáš Winter (eds.), ÚDU AV ČR Praha – ZČG Plzeň 2023, 319 stran. Grafický design Adéla Svobodová – Tereza Hejmová.

Foto: archiv Západočeské galerie v Plzni

Milena Bartlová | Profesorka dějin umění, působí na UMPRUM v Praze. Věnuje se dějinám umění středověku zejména ve střední Evropě, dějinám a metodologii oboru dějiny umění, vizuálním studiím a muzeologii.