Z muzea do terénu a zpátky

Umělecké i teoretické dílo Jiřího Valocha přirozeně tvoří důležitý středobod výzkumných a výstavních aktivit Moravské galerie v Brně. Nynější výstava Valoch & Valoch. Archeologie a konceptuální umění vychází z jedinečného osobního Valochova vztahu k archeologii prostřednictvím jeho otce a ukazuje, jak souvisel s jeho konceptuální uměleckou praxí.

Z muzea do terénu a zpátky

Karel Valoch (1920–2013) byl významným československým archeologem. Jeho nejslavnějším objevem a vědeckým výsledkem celoevropského dosahu bylo prokázání neandertálského osídlení jeskyně Kůlna v Moravském krasu z doby staršího paleolitu, tj. přibližně před 120 000 let. Patnáctiletý výzkum zde realizoval v době dospívání a mládí svého syna Jiřího, který v té době studoval gymnázium a poté bohemistiku, germanistiku a estetiku na brněnské univerzitě, a zároveň začínal jak s kurátorskými, tak s vlastními uměleckými aktivitami. Jak to je v rodinách archeologů obvyklé, s otcem na místě výzkumu trávil každoročně v létě dlouhé týdny. Pomáhal mu nejen při archeologických činnostech, ale také s fotografickou dokumentací. Autoři a autorky výstavy se tedy soustředili na otázku, jaký by mohl být vztah aktivit Valocha mladšího jednak se specifickým prožitkem archeologického terénního výzkumu, jednak s hlubokým časem pravěkého umění. Průsečík jednotlivých linií zájmu rozpoznali v té části československého konceptuálního umění od sedmdesátých let minulého století do současnosti, která je lokalizovaná v přírodním prostředí.

Mezi vitrínou a regálem

Výsledky průzkumu předvádí výstava, bohužel (zatím?) není k dispozici jejich odborná textová podoba. Mimořádně zdařilá výstava tudíž recenzentské interpretaci ponechává maximální volnost. Expozičními prostředky se tu především podařilo velmi výstižně vyjádřit propojení archeologické odborné expozice s konceptuálním uměleckým myšlením. Na vysokých policích, které balancují na hraně mezi muzejní vitrínou a regály depozitáře, jsou naskládány archeologické vykopávky a dokumentace společně s drobnými objekty a dokumenty konceptuální tvorby od řady českých, slovenských i zahraničních umělců a umělkyň druhé poloviny 20. století. Fotografickou dokumentaci akcí realizovaných Valochem a jeho přáteli v sedmdesátých a osmdesátých letech v Moravském krasu doplňují ve dvou případech videa jejich „dotažení“ v současnosti; vícekanálová projekce zpřítomňuje jeskynní projekt Miloše Šejna. Celou místnost zabírají dokumentární snímky Valocha mladšího k vědeckým akcím Valocha staršího, zda ale mají nějaký „umělecký“ význam, to by bylo třeba teprve dokázat interpretačním textem, pouhé ukázání k tomu nestačí.

Výstava začíná hernou s pískovištěm, tedy s připomínkou základní archeologické praktiky hrabání v zemi, kterou si prošli snad úplně všichni. Z určitého hlediska se opravdu dá říci, že stát se profesionálem archeologie umožní celý život pokračovat v některých dětských aktivitách – vedle vykopávek je to třeba dlouhodobý pobyt v přírodě, vytváření malých rekonstrukčních modelů nebo kreslení místních map. Je to samozřejmě přitom zcela vážná věda. Osobně se domnívám, že zkušenosti, jež se otiskly do konceptuálního land artu Jiřího Valocha, by se daly nejspíš vidět právě v protnutí vědecké vážnosti s nahodilostí herní performance v přírodním prostředí.

Lidsky a hmotně autentické

Možná proto nepůsobí úplně přesvědčivě druhá a poslední místnost výstavy, které černou výmalbou naznačují temnotu jeskyň nebo snad hloubky minulosti a chtějí nám sdělit, že přímou souvislost s paleolitickými malbami může mít i ne-konceptuální současné umění. Text v jedné z nich připomíná nedávný návrh, že velmi časté jeskynní malby s otisky dlaní realizovaly podle jejich přeměření ženy. Monumentální haptická kresba Margity Titlové-Ylovsky a prořezávané papíry Adrieny Šimotové sugerují, že právě umělkyně mají nějak blízko k „prapůvodu umění“. Nejslabší je sdělení poslední místnosti, kde jsou ze sbírek Moravského zemského muzea vypůjčené kopie několika monumentálních paleolitických obrazů z jeskyň jihozápadní Evropy. Rozumím tomu, že pro Brňáky jsou dětské zážitky z Pavilonu Anthropos důležitou součástí formování jejich vizuality i vztahu k minulosti a k umění, bez takového imprintingu ale vystupuje spíš muzejní zastaralost kašírovaných objektů.

Hned vedle přitom Šejnova imerzivní projekce naznačuje, jaké jsou možnosti technologicky pokročilejších zpřítomnění jeskynních obrazů. Fejková estetika nepříjemně kontrastuje s důrazem zbytku výstavy na lidskou i materiální autenticitu, jež ke konceptuálním performancím v přírodě nedílně patřila v podobě nečistoty a fyzického nepohodlí. Právě v důrazu na pravost – vztahu syna k otci, samotných objektů i vědeckého obsahu – se podle mého mínění výstava příznivě odlišuje od symbolických operací s archeologickým muzeem, jež bylo vloni náplní výstavy Zbyňka Baladrána, Alexeje Klyuykova a Ladi Gažiové Muzeum přízraků.

Skutečně československé umění

Konceptuální umění sedmdesátých a osmdesátých let ovšem není a nechtělo být skutečnou vědou. Termín Jiřího Valocha „individuální výzkum“ jasně ukazuje, že navzdory nonkonformitě vůči kulturně-politickému systému československého státního socialismu zůstávalo bezpečně usazeno v kategorii „moderního umění“, kde je primárně individuálním gestem autora. V terénu se odehrávalo proto, že dotyční nebyli připouštěni do výstavních síní.

Výstavě Valoch & Valoch – a doufejme i budoucí publikaci – se mimořádně dobře daří spojit aktuální prožitek obecenstva s přínosem k uměleckohistorickému studiu československého umění pozdního socialismu. Vyznačuje v něm kapitolu, která v dosavadních zpracováních jako taková nebyla rozpoznána, když sleduje specifický průnik minimalistického land artu, konceptuálního a akčního umění. Zkoumá přitom skutečnou slovensko-českou spolupráci, jejíž lokalizace na jižní Moravu není nahodilá, nýbrž zeměpisně i komunikačně logická. Je možné, že to byl jeden z velmi ojedinělých reálných případů, kdy cosi jako „československé umění“ skutečně existovalo. Patří k nejlepším tuzemským výstavám loňska a zatím i letoška: pracuje s dlouhým časovým trváním, tudíž trvá celý rok. Takže ji do konce srpna ještě stihnete navštívit.

Valoch & Valoch. Archeologie a konceptuální umění / kurátorský tým: Ondřej Chrobák, Petr Ingerle, Miroslav Maixner, Jana Písaříková / Moravská galerie v Brně – Pražákův palác / Brno / 30. 9. 2022 – 27. 8. 2023

Foto: Archiv MG