Bod zlomu: Svět jako balíček karet

V atypickej rubrike Bod zlomu sme predstavili už niekoľko zaujímavých fascinácií s presahmi do umenia a budeme v nich pokračovať aj naďalej. Aktuálny príspevok sa venuje tarotu a jeho autorkou je renomovaná kunsthistorička Milena Bartlová, ktorá v roku 2014 robila výklad aj pre Galeriu TIC. Grafici zo štúdia DIP vtedy prišli s návrhom celoročnej identity založenej na veštení a výkladoch. Je dôležité, keď vedci pristupujú k iným postupom vedenia bez predsudkov. Ani numerológia a podobné disciplíny nie sú až také ezo, ako sa zdajú. Je len veľmi málo pravdepodobné, že to, čo robíme, kedy, kde a ako premýšľame, sa nikde neodráža a nemá na niečo vplyv. Že existujú rôzne druhy poznania aj nepoznania. To, ako si čokoľvek vykladáme, nie je len vec našej interpretácie, ale aj konštelácie. Milena Bartlová sa vo svojom texte dotýka dejín tarotu, rôznej podobe kariet, predsudkom a faktom, akými sú napríklad zneužívanie výkladov za účelom obohacovania či koloniálne výklady toho, kto sa týmto aktivitám venoval a venuje. Na záver ponúka ukážku jednej konkrétnej predikcie. Ako všade, tak aj tu je dôležité správne položiť otázku a tá znie: Čo sa dnes s nami deje a kam to speje?

Tarot Rider-Waite, zdroj: Wikimedia

Svět jako balíček karet

Redaktorky rubriky, která rozšiřuje pohledy na umění skrz ne úplně konvenční zájmy lidí z česko-slovenského uměleckého prostředí, zaujalo, že vedle astrologie a výkladu snů se věnuju i tarotu, a objednaly si o tom článek. Spoléhám na to, že v této bublině bude existovat jakési předporozumění tomu, že svět se nevyčerpává tím, co je vědecky popsatelné, pokud možno změřitelné a co vyhoví požadavkům konvenčního spotřebitelského a mocenského přístupu ke světu. Pod názvem tarot dnes rozumíme výklad obrazových symbolů na speciální sadě karet, tedy zvláštní variantu karetní hry, v níž stejně jako v jiných hrách hraje stejnou roli náhoda jako dovednost či umění. Na rozdíl od karetních her, které čtenářstvo běžně zná z vlastní zkušenosti, však v tarotu nejde o vítězství nad druhými, či dokonce o získání vsazených peněz, ale o sebepoznání. Nejdřív zcela racionálně vysvětlím, jak za sebe chápu něco tak podezřelého, jaké to má místo v dnešním světě a jak to souvisí s výtvarným uměním a praxí jeho výkladu, která je náplní mé celoživotní profese. Poté přiblížím charakter, dějiny a podobu tarotových karet. A nakonec podám zprávu o jednom konkrétním výkladu k otázce, kterou si v dnešní době nelze neklást: WTF? (pro starší: kam ten svět spěje?)

Tarot patří k technikám divinace, tedy nahlížení pod běžný povrch dění ve světě, přičemž nebere ohled na formality tzv. vědeckého světonázoru ani na přesvědčení, že svět je racionálně kontrolovatelný (i když to zatím ještě tak úplně nedokážeme) mechanismus včetně toho, že čas je spočitatelná jednosměrná linie. Proto lze tarot také považovat za techniku odhalování budoucnosti, tedy věštění. To je moment, který vždy byl nestravitelný pro křesťanství: budoucnost má v rukou pouze Hospodin, jehož záměry nedokážeme prohlédnout, a jedinou legitimní verzí pohledu do budoucnosti je text biblického kánonu Zjevení Janovo neboli Apokalypsa. V návaznosti na jungiánskou hlubinnou psychologii lze však právem zdůrazňovat nikoli věštecké využití tarotu, ale jeho potenciál jako sebepoznávací intelektuální techniky. Pěkně o tom česky psal katolický věřící, přírodovědec, filosof, mág, šibal a disident Zdeněk Neubauer.

Moderní podoba tarotu má nejblíž k čínské divinační technice i-ťing, a tak jsem také k tarotu před lety přišla. Připadalo mi totiž lepší se zabývat něčím, co má původ v kultuře, ke které patřím, nežli v kultuře velmi vzdálené, jejíž obrazy a symboly se musím rozumově přiučit a vždy pro mne budou vnější. Stejně jako u i-ťingu spočívá výklad tarotu ve dvou krocích. Prvním je provedení nahodilé fyzické akce, v níž se ztělesní energie konkrétní osoby na konkrétním místě v konkrétním okamžiku, v i-ťingu je to rozhození stonků či tyčinek, v tarotu zamíchání karetního balíčku a slepé vyjmutí určitého počtu karet; v obou případech je důležité, v jakém pořadí se karty či tyčinky seřadí. Podle daných pravidel pak vznikne vzorec a druhý krok spočívá v jeho interpretaci. Ta vychází z určitého myšlenkového konceptu (v čínském případě neváháme jej označit jako filosofický) a má dlouhou a rozsáhlou tradici. Interpretační proces patří mezi to, čemu říkáme „umění“: je k němu nutná znalost tradice, dovednost v jejím korektním používání, jež zabraňuje úletu do pouhé nahodilé subjektivity, ale neméně závažná je také schopnost zapojení imaginace, vnímání tvaru a obrazu bez prostřednictví slov a rozumového popisu, empatie a v neposlední řadě i schopnost vyjadřovat výsledek přesvědčivou promluvou.

Desítka holí, tarot Rider-Waite, zdroj: Wikimedia

Sociální, kulturní a politický kontext

Připodobnění k i-ťingu a v širším smyslu i k astrologii zahrnuje také to, že tarot je krajně podezřelá záležitost o dvou tvářích – jedna je filosoficky a umělecky relevantní, jak jsem se právě pokusila naznačit, kdežto druhá patří pouličním věštkyním a bulvárním médiím. Odkouzlení industrializovaného světa od první poloviny 19. století více či méně proměnilo povahu tradičních náboženství, jako je křesťanství či islám; vedle toho ale také vedlo k touze po oklikách, zarostlých cestičkách a zadních vrátkách, které by především nižším třídám s menším rozsahem vzdělání a životních možností vrátily pocit kontroly nad vlastním životem. Stejně jako jiné divinační techniky po celém světě se v moderní době průmyslového kapitalismu stal tarot – jako technika snadno využitelná ke klamání – také předmětem výdělku na obskurních okrajích, kde nejen splynul se zbytky čarodějnictví (tak vznikl obraz kartářky, mnohdy spojený s marginalizačním a koloniálním stereotypem „cikánky“), ale zároveň se banalizoval ve vyprázdněném komerčním využití.

Tarot patří k praktikám označovaným souhrnně jako okultismus nebo esoterika, jež svou legitimitu odvozují ze skrytých, tajných komplexů vědění, které údajně sahají zpravidla k starověkému Egyptu nebo Mezopotámii, tedy k místům, kde vznikla klíčová kulturní technika písma. Termín esoterní označuje tu část tradičního vědění, která není určena všem, ale jen zasvěceným, a to proto, že bez důkladného poznání by bylo jeho rozšíření nebezpečné. Paradox levné a snadné přístupnosti tajemného a exkluzívního vědění je trhlinou, skrze niž rozpoznáme moderní banalizaci esoteriky jako klasický mocenský vzorec.

Navzdory tomu, co vládnoucí vrstvy tvrdí, nelze nevidět, že zjevně chybí přímá souvislost úspěchu s mravností, zbožností a v neoliberálním financializovaném kapitalismu i asketickým pracovním úsilím jednotlivce či jeho rodiny – nemluvě samozřejmě o nejistotách války, klimatických zvratů, hladomoru či epidemie, které znejišťovaly lidstvo již dlouhá tisíciletí. Co když právě znalost tajných nauk je tím, co těm úspěšným zajistilo jejich úspěch? V posledních dvou stoletích se ukázalo, že naučí-li se masy číst a psát, stanou se efektivnějšími vojáky a producenty, avšak zároveň před nimi nepůjde uchránit esoterní oblasti vědění. Esoterismus byl od konce 19. století vítanou oblastí pro umělce a lze dokonce říci, že to byl projev uchýlení se do nově vymezených oblastí, kam většina, příslušnou terminologií řečeno „materiální dav“, nemůže umělce následovat. Počáteční apel surrealismu na zpřístupnění esoterismu všem podlehl nátlaku mocenských institucí, které se obávaly přílišné ztráty kontroly nad masami. Práce se sny totiž je nejdemokratičtější intelektuální technikou, protože sny nelze regulovat a ovládat.

V poslední třetině 20. století už komercionalizovaná a banalizovaná verze divinačních technik spolu s novým objevem hodnoty „orientálních“ náboženství vyhověla touze hippie a New Age subkultur, které toužily překročit kapitalistický horizont zisku jako jediného smyslu, a přitom se vyhnout riziku sociální a politické revoluce. Do jisté míry se jim skutečně podařilo otevřít horizonty západní kultury do té míry, že to časem vyvolalo konzervativní obrat, který bohužel stále úspěšněji vyvrací výsledky emancipačních hnutí všeho druhu. S tím také nepřímo souvisí poněkud bizarní vynoření esoterních technik v oficiálním systému pozdního socialismu (pozoruhodně s tímto momentem pracuje Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky, laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého 2020). Moderní vědecký provoz se o ohraničení výlučného vědění úspěšně pokusil demokratičtější cestou, než jsou prosté zákazy. Jak jsme ale názorně viděli ve dvou letech pandemie covidu-19, rozšíření internetu otevřelo další možnost, jak se mohou nejen nepoučení „prostí“ lidé, ale i záměrní manipulátoři dostat k vědění, které je bez náležitého vyškolení a používání omezujících protokolů opravdu značně nebezpečné.

Blázen, Vergnano tarot, 1827 a 1830, Zdroj: Wikimedia

Jak to funguje

Ústřední pochybný moment tarotu můžeme popsat jako otázku, jak by se mohla v nahodilosti míchání a snímání karetního balíčku obtisknout energie, která charakterizuje stav světa konkrétního jednotlivce na určitém místě a v danou chvíli. To ostatní, tedy jak ze vzorce karet odvodit smysluplné významy, je už věc důvěry v dlouhou intelektuální tradici. Zavání to kouzly, a ta sice údajně z principu nemohou fungovat, přesto jsou však ostře potírána, a pokud by to šlo, nejraději bychom je zakázali – protože: Co kdyby snad náhodou fungovala? (O paradoxu „moderní mysli“ si přečtěte první slavnou knihu Bruno Latoura Nikdy jsme nebyli moderní).

Jenže výtvarné umění je také místem, které svůj smysl odvozuje od toho, že se tu děje totéž: Někdy od Leonarda a Michelangela se má za to, že prostřednictvím (božského?) nadání či talentu a díky speciálnímu školení jsou umělci schopni v jedinečném tělesném gestu vtělit obecně platné ideje a významy do materiální konstelace neboli uměleckého díla. To se pak stává cennou stopou a ti, kdo jsou poučeni intelektuální tradicí – v tomto případě historici, teoretici a kritici umění – dokáží oněm zásvětním či nadsvětským významům nejen porozumět, ale mluvit a psát o nich (proto bylo tak těžké v patriarchální společnosti prosadit, že stejné kompetence mohou mít i ženy, umělkyně a teoretičky). Umění je prostor, kde moderní společnost průmyslového kapitalismu povolila fungování intuice a nekontrolované způsoby vztahování ke světu – za podmínky jejich co nejrozsáhlejšího podřízení trhu finančního i symbolického kapitálu. Moderní kapitalismus se pokoušel je krotit požadavkem na to, že umění má svým „realismem“ odpovídat vnímání vnějšího světa; právě proto vznik moderního tarotu patřil k hnutí uměleckého symbolismu kolem roku 1900 a největší zájem o něj stejně jako o sny a astrologii měli a mají umělci a umělkyně v prostředí surrealismu.

Jak jsem již zmínila, je tarot jako divinační technika plně evropského původu. Jeho dnešní podoba vznikla spojením běžných karetních sad s dvaadvaceti kartami specifických obrazových symbolů, tzv. velké arkány. Karetní hry patřily k vůbec prvním produktům nově vzniklých tiskařských technik 15. století, což znamená, že poptávka po nich patřila k důvodům technických inovací tisku. Nejstarší sady se dochovaly z Itálie a Nizozemí, tedy z obou v té době nejpokročilejších zemí. Hry byly obvykle rozděleny na číselné řady od jedné do deseti ve čtyřech tzv. barvách, které dnes známe jako srdce, kule, hole a meče. Jiná varianta byly řady sociálních vrstev, od nuzáka po císaře, z nichž dnes zůstaly figury spodka a svrška (v tarotu pážete a rytíře), královny a krále. Velké arkány naproti tomu navazují na italské karetní sady tarocchi, jež měly didaktický cíl nelineárně vizuálně systemizovat učení o celku světa a vycházely patrně z textů katalánského filosofa a přírodovědného systematika konce 12. století Ramona Lulla. Reinterpretace do komplexního výkladového celku navazujícího na jiné esoterní nauky, a především vtělení těchto významů do obrazových kompozic je ovšem až dílem pokročilého 19. století. Klasický tarot je nazvaný podle svých tvůrců Rider-Waite. Jeho obrázky vytvořila britská malířka Pamela Colman Smith a poprvé vyšly v roce 1910. Tvůrci počítali s velmi detailní obrazovou symbolikou kompozic na jednotlivých kartách. Nahrazování tohoto tarotu nově vytvořenými obrazy je dnes běžné a opírá se často o jiné výkladové systémy moderní esoteriky, například tzv. angelologie. Osobně se domnívám, že podobně jako například moderní keltství nebo čarodějnické kulty se tím takové taroty pouští příliš daleko na moře individuální nahodilosti významů a opouštějí bezpečnostní pojistku intelektuální (filosofické) tradice. Nejslavnější je důkladně revidovaný okultní Thovtův tarot spisovatele, libertariánského náboženského proroka a černého mága Aleisteria Crowleyho a malířky Friedy Harris, odrážející temnotu let druhé světové války.

Symbolické obrazy

Dvaadvacet velkých arkán je ústřední součástí tarotu. Konstruuje rámec světa způsobem, který by opět bylo možné aspoň částečně přirovnat k i-ťingu, tedy k východní myšlenkové podvojnosti, která ale má vlastní tradici i v evropském myšlení již od antiky: Vše má na světě svůj funkční protiklad a jedině v dynamice – či dialektice – jejich interakcí může svět harmonicky fungovat. Arkány netvoří řadu, ale kruh, v němž se Mág_I spojuje se Světem_XXI prostřednictvím karty Blázen_0. Ten označuje svobodu nevázanou na poslušnost logice fungování světa, náhodu, která není nahodilá, možnost vykročení do nového, která ovšem je současně rizikem pádu do propasti. Je to zároveň figura Šibala či Šaška, který hlubokou pravdu vyjadřuje vtipem, hádankou, banalitou, persifláží i podvodem. Díky tomuto pojetí mají svou zásadní roli v tarotu ženské figury. V úvodní čtveřici Velekněžka _II a Císařovna_III předcházejí Císaře_IV a Velekněze_V; ve variaci, kde se používá označení Papež_V, je dvojka dokonce Papežkou. Další čtveřice označuje vnitřní síly: Milenci_VI, (válečný) Vůz_VII, Síla_VIII a Poustevník_IX. Desítka je nahodilé Kolo štěstěny/osudu, po němž následuje nemilosrdná logika Spravedlnosti_XI. Pak se objevují karty vnějších sil: bezmocný Viselec_XII, nevyhnutelná Smrt_XIII, Umírněnost_XIV, Ďábel_XV a (padající) Věž_XVI. Nebesa zastupují šťastná Hvězda_XVII, nebezpečná i mateřská noční Luna_XVIII a jasný rozum Slunce_XIX. Po něm už následují (poslední) Soud_XX a závěrečné završení Svět_XXI. Zajímavý výklad Blázna i některých dalších obrazů velkých arkán se dočtete ve výše zmíněných textech Zdeňka Neubauera.

Kolo štěstěny/osudu X, tarot Visconti-Sforza

Malé arkány, tedy po čtrnácti kartách každé barvy, mají menší sílu, zato postihují široké spektrum prožitků a zkušeností. Namísto mariášových srdcí jsou tu poháry označující emocionální sféru, kule jsou mince neboli pentakly a signují praktický svět, hole (aktivita) a meče (racionalita) zůstávají z karetních sad používaných ke hře. Blázen_0 je samozřejmě Joker/Žolík. Pokud byste se chtěli sami do praxe tarotu pustit, počítejte jako učedníci (Trojka mincí) s nezbytností dlouhodobé trpělivosti (Osmička mincí) a ochoty otevřít se nejistým, iracionálním vizím (Sedmička pohárů). Kromě toho budete potřebovat hlavně dobrou příručku. Po dlouhém hledání včetně anglických a německých publikací, které se ke mně dostaly, se mi nejvíc osvědčil Tarot – hra osudu na každý den (anonymní autorka skrytá za jménem Anima Noira ji vydala v roce 2016 vlastním nákladem), kterou ovšem v duchu Blázna_0 nelze brát ani doslova, ani příliš vážně. Po modernizovaných edicích nejstarších částečně dochovaných tarotových karet z 15. století – jednak dřevořezy Marseilleského tarotu, jednak malovaný renesanční tarot Visconti-Sforza – jsem se vrátila ke klasickým kartám Rider-Waite, jejich symbolika mi v průběhu let připadala někdy více, někdy méně důležitá.

Neděle 8. května 2022 v 10 hodin ráno; dotazovaný subjekt je spekulativní „my všichni“. Foto: Milena Bartlová

Co se dnes s námi děje a kam to spěje?

1. karta: Co to je? Spravedlnost_XI.

Dnešní stav světa, ve kterém žijeme, je spravedlivým, i když krutým výsledkem toho, co jsme jako lidstvo dělali v uplynulých letech, desetiletích, posledních stoletích. Chladný součet. Padni komu padni.

2. karta: Co to není? Královna pohárů.

Není to emocionální pohnutí, strach nebo iluze. Není to nic, co by nás těšilo. Láska a laskavost nám nepomůžou.

3. karta: Co je na povrchu? Páže pentaklů.

Důležité je věnovat se problémům na hmotné rovině. Ideály, myšlenky a plány nestačí. Je nutné začít jinak, než se s hmotným světem zacházelo dosud.

4. karta: Co je vespod? Osmička pentaklů.

Na této hmotné rovině nás čeká dlouhá, nudná, trpělivá práce. Musíme ji odvést, nikdo to za nás neudělá. Žádné jednoduché a rychlé recepty neexistují.

5. karta: Jaká je budoucnost? Císař_IV.

Budoucnost je patriarchální v tom dobrém (!) smyslu: vláda a řád jako opora a základ, jako moudré řízení, solidní organizace. (Tady je vidět, že ve výkladu mohou vycházet i věci, které jsme předem neočekávali, a že jsem si to nepřizpůsobila svým vlastním představám. Omlouvám se všem libertariánům i anarchistkám, ale vyšlo, že budoucnost patří pevné formě společenského zřízení. Karta upozorňuje, že moudrá moc je funkční oporou, nikoli násilím, nespravedlností a útlakem. Možná taková v reálu ještě nikdy nebyla…?)