Aqua et panis est vita canis

V následujícím textu reaguje Jiří David na článek Terezy Stejskalové, publikovaný v A2larmu, který se týkal sponzorování akcí spojených s výtvarným uměním. Na základě příkladu výstavy realizované v Bernu v roce 1969 se David snaží ukázat, že přijímat peníze od nadnárodních společností může být užitečné i za okolností, že se tyto společnosti nechovají ve všech ohledech zcela morálně. Text vznikl na základě emailové konverzace Davida se Stejskalovou a Milanem Kohoutem, jehož roli v celé záležitosti Jiří David v komentáři vysvětluje.

Hannah McKay, krásná květinářka a zároveň masová vražedkyně v kultovním seriálu Dexter, v jedné epizodě smutně a zároveň naléhavě sděluje vyšetřujícímu poručíkovi: „Má babička mi říkala, věř lidem, kteří pravdu hledají, ale nevěř lidem, kteří tvrdí, že ji našli.“

Následujícími řádky nebudu nikoho obhajovat ani ostrakizovat, pokusím se jen nečernobíle, věcně argumentovat. Na letošním benátském Bienále se asi nejvíce diskutovalo o projektu (autoři: Germano Celant, Thomas Demand, Rem Koolhaas), který se do prostoru Fondazione Prada pokusil přenést jednu z nejprogresivnějších výstav své doby na světě. Výstava When Attitude Become Form v Bernu (1969), kurátorsky připravená neméně slovutným Haraldem Szeemannem, byla už ve své době (a dodnes je) chápána a charakterizována jako zlomová. Nebudu však v následných řádcích hodnotit její význam, jde mi o něco jiného, a to především v návaznosti na text Terezy Stejskalové Mecenášství, za jakou cenu? publikovaný v A2larmu 30. 1. 2014.

Dle slov samotného Szeemanna v rozhovoru s Hansem Ulrichem Obristem přijeli v roce 1968 do Bernu lidé z firmy Philip Morris a PR firmy Rudder a Finn a nabídli mu peníze a úplnou svobodu pro jeho budoucí výstavu. Szeemann to osobně potvrzuje: „Samozřejmě jsem souhlasil, neboť do té doby se mi takováto příležitost nenaskytla.“ Jak dále tvrdí, většinou prý neměl peníze ani na zaplacení přepravy umění, jak po Evropě, natož pak do USA. „Takže to, že jsem získal pro Attitudes finanční zabezpečení, bylo velmi osvobozující.“ Od té doby Szeemann deklaroval svou nezávislost! Získal tak nemalé finanční prostředky od světové tabákové firmy, přičemž o dopadech jejích výrobků nejen na lidské zdraví by se dalo napsat množství  kritických statí, a tudíž tlačit tehdejší umělce, aby tuto firmu, tedy potažmo i Szeemannovu výstavu, náležitě veřejně bojkotovali. To v dnešní dikci znamená nestát se rukojmími eticky nepřijatelných peněz od problematických finančních hráčů. Ani jeden z 69, dnes už velmi, ale už i tehdy podstatných i veřejně známých umělců, nic podobného neučinil. Zde jsou někteří z nich připomenuti: Carl Andre, Giovanni Anselmo, Richard Artschwager, Joseph Beuys, Alighiero Boetti, Hanne Darboven, Walter de Maria, Jan Dibbets, Barry Flanagan, Hans Haacke, Eva Hesse, Stephen Kaltenbach, Edward Kienholz, Yves Klein, Joseph Kosuth, Jannis Kounellis, Sol LeWitt, Richard Long, Mario Merz, Robert Morris, Bruce Nauman, Claes Oldenburg, Dennis Oppenheim, Panamarenko, Michelangelo Pistoletto, Alan Saret, Richard Serra, Robert Smithson, Richard Tuttle, Lawrence Weiner, Gilberto Zorio. Zaplatil si tak koncern Philip Moris jen své odpustky? Jistě ano! Má se tedy umět přesně rozlišovat mezi sponzoringem a donátorstvím, tedy mezi jistým druhem pragmatického účelu a osobní, soukromou empatii? Stále se domnívám, i přes své hříchy, že umění apriori musí umět ignorovat obě cesty, aby skrze takto svou zachovanou svobodu nemuselo nadbíhat účelu, ale i přání, a dalo veškerou sílu empatii a sdílení. Hlediska etiky a morálky jsou pak úměrná jejímu významu. Dejme tomu, že Szeemann měl peníze od Philip Morris  na výstavu  odmítnout a ta by se tudíž asi nikdy, v její dnes známé podobě, nekonala. Bylo by to dobře, nebo špatně? V této souvislosti připomínám i zásadní nástěnné dílo Marka Rothka, tedy práci umělce vysoce kontemplativního, dle mnohých výsostně duchovního, pro The Seagram Company Ltd a jejich Seagram Building (Four Seasons Restaurant) v NY od architektů Ludwiga Miese van der Rohe a Philipa Johnsona. Tedy pro velkou potravinářskou  firmu, jejíž kapitál byl mnohokrát spojován i s trestnou činností jejich zakladatelů. Mohl bych pak v historii umění dokládat desítky, stovky podobných příkladů. Od „čistých“ peněz Vatikánu, který umožnil geniální práci Michelangelovi, až do dnešních dní. Přes veškerou intimitu v tomto kontextu a svědomí, či různě silného žaludku každého z nás, se pouštím do následného jednoduchého popisu.

Představme si tedy naší současnou modelovou situaci: Za českým, již prestižním a progresivní scénou respektovaným kurátorem, přichází P. Kellner, Z. Bakala, P. Tykač, J. Světlík, P. Tkáč, K. Komárek nebo A. Babiš a nabízí mu několik desítek milionů a k tomu úplnou svobodu pro jeho výstavu.

Za prvé: Kurátor to odmítne, neboť by byl zcela určitě nařčen (oprávněně, neoprávněně), že neeticky pere nečisté peníze a napomáhá tak divokému českému kapitalismu, tunelářům apod. Odmítne, protože nebude riskovat, že se na něj celá naše  společnost (nejen umělečtí aktivisté a kulturní pracovníci) bezprecedentně vrhnou a budou žádat, aby se tyto peníze lépe a prospěšněji využily například ve zdravotnictví, sociální politice, školství, ke zvýšení životní úrovně i životního prostředí atd. Prostě ví, že by to byla ukázková, morálně-společenská sebevražda na dlouhé roky. Jak nekompromisně argumentuje například český (levicový?) performer Milan Kohout v Britských listech: „V době, kdy hrstka lidí vlastní polovinu bohatství na zeměkouli a stále se ony nůžky rozevírají, by měli umělci splynout s aktivismem (životem a politikou) a prostě od těch sobeckejch, diktátorskejch sviní nebrat žádné almužny, neb jim pak umožňují  protahovat dobu, po kterou přežije tento neudržitelný stav.“ Kohoutovo stanovisko je akceptovatelné, ale co s umělci, kteří prostě nejsou fyzicky ani psychicky ustrojeni splynout s aktivismem?

Navíc se tím významově neodlišuje, ale opět známým slovníkem, rétorickými epištolskými figurami jen strategicky reprezentativně selektuje, jak říká V. Bělohradský: „Reprezentace je vždy pokusem připsat jednomu ze způsobů, jímž se prezentuje, reprezentativní funkci… Reprezentativní funkce může být připsána čemukoli.“ M. Kohout není sám na české umělecké scéně, kdo říká, co by se mělo považovat na jedné straně (té správné, často bohužel s povrchní nálepkou populární levice) za pokrokově-progresivní, angažované a na druhé straně (té nesprávné, často bohužel s povrchní nálepkou kořistnického imperialismu) za reakční, buržoazní, nefunkční, konvenční. Rád bych dal těmto lidem za pravdu, je vždy ozdravné jít s kritickým diskursem tzv. do vlastních řad! Není už tudíž jejich úkolem, či lépe dobrovolným posláním, rozhodnutím, nikoliv pouze svou aktivitou na poli umění  upozorňovat na neudržitelné stavy společnosti, ale jít to do života opravdu a konkrétně napravovat? Což by nutně a nezbytně asi i logicky znamenalo opustit i doposud jejich ochranné pole umění, kde se může vše a které pro jeho uzavřenost vůči životu kritizují. Znamenalo by to ale i vědomé opuštění kulturních finančních dotací. Státních grantů z veřejných peněz, rozdělovaných skrze (jak říká M. Kohout) diktátorské svině (kam jistě počítá západní politický systém současnosti i jejich politiky), na platformy kulturních časopisů, sympozií, přednášek, opuštění stejně tak i dotovaného pole školství, kulturních institucí atd. Tedy míst, z kterých se doposud se zajištěnou existencí (hůře, nebo lépe) lehce proklamují společenské změny. Nebo pak už jen paradoxně zbývá žadonit ony soukromé peníze od divokého kapitalismu? Je to nesmysl? Je to věčná iluze? Čím více jste sví, tím více jste jejich? Lze snad jinak uvěřit slovům? Nebo lze jít v umění respektovaně paralelně, vedle sebe, ve všech rozdílných osudech lidí, kteří tomu zasvěcují  celý svůj život? Což samozřejmě předpokládá i empatii, kdy si opravdu nelze podléhat anomii, či si nechat vnucovat lhostejnost k situacím druhých, ale například i při vší možné  intimitě umění se zároveň chovat i cítit transpersonálně.

Za druhé: Náš kurátor to neodmítne a vybere pro tuto výstavu ty nejpodstatnější umělce, z nichž ani jeden také neodmítne a udělá skvělou, přelomovou výstavu, která se stane i po 50 letech nejpodstatnější výstavou v našich zemích. Kurátor se tedy stane „nesmrtelným“ a tato výstava bude navždy nezpochybnitelná v učebnicích, v análech historie umění, tedy v tomto modelovém případě aspoň toho českého. Zde by problém nastal jen v případě, že by výstava byla mainstreamová, akademická, tendenční, ačkoliv by si to nikdo ze zúčastněných nechtěl, neuměl přiznat.

Za třetí: Kellner, Světlík, Tykač, Tkáč, Komárek, Babiš a spol. nikdy nikomu takovému schopnému kurátorovi desítky miliónů nenabídnou. Žádná výstava se nikdy neuskuteční. Nikdo nebude moci protestovat.

Milióny jdou samozřejmě jinam: sport, pop zábava, pop politika, ojediněle na soukromé školství, občas na mediálně viditelnou charitu či ryze soukromé sběratelství atd.