Index důvěry v budoucnost (do vlastních řad)

Současný nekritický postoj z prostoru postkonceptuální scény vůči projevům českých umělců vřazovaných do této scény se přeneseně podobá situaci, kdy nebylo možné z hlediska morálně-etického kritizovat nikoho, tedy ani některé evidentně špatné umělce v disentu. Neboť ani vůči některým těmto projevům (pod)průměrného disidentského uměleckého projevu nešlo kriticky vystupovat, jelikož by se: za prvé kritik lidsky znemožnil v očích druhé, neoficiální (pravé) kultury a v tomto smyslu by se jenom přiřadil k oficiálnímu, prorežimnímu balastu. Za druhé by tak zřejmě ještě více ohrozil, navíc „zevnitř“, samotnou existenciální situaci kritizovaného umělce. Vznikalo tudíž jakési nedotknutelné, chráněné území nekritické pozitivní předpojatosti, jež mělo sice svou logiku a nutně pochopitelné, lidské oprávnění, ale bohužel nezaručovalo uměleckou kvalitu, která se vyvažovala (možná spíše nahrazovala) morálním ručením.

Dnes, jako kdykoliv jindy, je však nutné umět rozlišit skutečnou kritiku od nepochopení, které vyplývá často z nedorozumění, z nevzdělání, či apriorních nenávistných soudů! Přesto onu vnitřní nekritizovatelnou roli (progrese?) evidentně přijímá postkonceptuální scéna a roli (konvenčně-konzervativní?) většinového oficiálního názoru, dostává scéna klasických médii. Záměrně nyní opomíjím výklad, že tomu může být docela snadno i naopak. Je tak na každém citlivém jedinci (ať už umělci, teoretikovi, kritikovi, kurátorovi, galeristovi atd.) jestli dokáže rozlišit, vnímat změnu. V této souvislosti lze připomenout například slova nejen Gillesse Deleuzeho, který říká: "umění je vždy kritika klišé", ale i slova Setha Siegelauba, který logicky tato slova doplňuje: "to co je dnes kritikou, bude zítra klišé" a dodává: "umění je změna toho, co od umění očekáváte." Což lze dobře dovršit i jednou z vět, jež jsme jako skupina Reality, použili na výstavě Chaplin Residents Fighter (galerie Futura 2006): "Pokud se obsahem artefaktu stane jazyk sám, je třeba jiného jazyka na to, aby nesl obsah."

Je tedy pozoruhodné, jak moc chybí fundovaná kritika „zevnitř“, jež by se následně nechápala jen jako ubohý útok na podstatu dnešního progresivního, nezávislého, nekomerčního, nekonvenčního, neinstitucializovaného umění apod. Erudice potencionálních kritiků zevnitř je totiž, z většiny, v samotném počátku zároveň limitována blízkým osobním propojením s aktivními umělci na naší scéně. Vše je pak umocněné, podpořené splývání jejich kritických rolí s častou rolí kurátorů. Nutně jim tak chybí patřičný odstup. Nikdo si to s nikým nechce tzv. rozházet. Uměle se tak vytváří patologicky neprostupná bariéra mocenských vztahů a tím se hromadí celé vrstvy nevyřčených, zamlčovaných problémů. Jinými slovy, zdejší umělecká postkonceptuální komunita (a o ní je stále řeč) se paradoxně nedokáže sebevědomě respektovat.

Mimo jiné jí tak ochromuje strach, obava, skrývaná úzkost, že to, co sděluje, nemusí být to, co se domnívá, že chce sdělovat. Vytváří se tak netransparentní, incestní sítě, které si určují vlastní uzavřená pravidla a na základě takto vytvořených pravidel staví obranu na ven. Vzniká, utváří se tak amorfní struktura, síť, jež začíná pohlcovat a tím předefinovávat, doporučovat nejen názory a postoje, ale začíná mocensky zahrnovat dostupná informační média, školství, pozice v institucích, v grantových, konkursních, soutěžních komisí atd. Vše „dotované“ vybranými, názorově blízkými odborníky mimo naše geografické území, jež mají úlohu stvrzovat tuto skutečnost a zároveň se pro ní stavět mosty, tunely i za naše hranice. Proto není s podivem, kolik teoretiků-kritiků není ochotno tato území opustit.

Bohužel pak tato skutečnost přináší jen dlouhodobé, účelové zkreslování, nekorektní, sobecké vztahy, které jsou navíc vydávány za autentické. Kruh mezi kritiky, teoretiky, kurátory, umělci se uzavírá a zároveň se sebedefinuje, jako jedině možný, jedině přínosný v kontextu světového umění dneška. Nabývá tím až jakési inkviziční postkonceptuální formy. Tudíž lze souhlasit se slovy S. Žižeka, který také říká: "zkušenosti o našich životech zevnitř, který si vyprávíme o sobě samých , abychom si vyložili, co děláme, je lež. Pravda je spíše někde venku- v tom co děláme." Je pak pochopitelně mnohem těžší najít odvahu definovat současné klišé v široké postkonceptuální scéně, než v tradičních, klasických médiích, kde je to snadněji zřetelné, ať už je to malba, socha, fotografie atd., ale je to povinnost od lidí, kteří mají schopnost ostře vnímat, vidět.

Ostré vidění však nechápu jen jako schopnost povrchního spektakulárního, sítnicové odrazu (a to ani v Duchampově odkazu o tom být pouze retinální), ale být prostě navýsost s uměním. Být umělcem a ne kulturním pracovníkem. Což je poslední pojistka mezi našim světem a temnotou. Tedy mezi pojmy, kdy tento svět je chápan jako nepřetržité poznání, respektive je touhou, zvědavostí po nepřetržitém pochopení tázání skrze jeho smysl, o kterém však předem ví, že sám o sobě není jeho jsoucnem. Je tak povinnost nejen dobře slyšet, ale mít i schopnost předvídat, riskovat a nejen „archivovat“, vydávat „pravdivá“ svědectví. Jistě takových jedinců-osobností na naší scéně není mnoho, řekl bych, že spíše tak dva, tři, úměrně k počtu umělců, kteří ve své práci činí obdobně. Věk není kritériem ani podmínkou, ani závazkem a už vůbec ne zásluhou. Rovněž obligátně ohleduplné kritické mlčení není na místě. Není nedotknutelných umělců, není nedotknutelných galerií, institucí, ani ne samotných kritiků. Jsem toho vědomou součástí. Vědomě se podílím na situacích, jež jsou z venku (mimo aktivní postkonceptuální scénu) bohužel chápany jednolitě, nerozdílně, paušálně a černobíle.

Autor je vizuální umělec, přednáší na UMPRUM v Praze