RE: Kdo tady ví, jak v reálu funguje MoMA nebo Centre Pompidou?

Četl jsem pozorně rozhovor Kdo tady ví, jak v reálu funguje MoMA nebo Centre Pompidou? vedený Janem Kratochvílem s Vítem Havránkem, Michalem Škodou a Michalem Mánkem. Předem raději říkám, že si osobně účastníků za jejich práci vážím a cením. Samotný rozhovor je v  mnohém zajímavý, i když ne zcela překvapivý ve svých tezích, promluvách. Jeho zásadním problémem však je jakýsi „institut“ zapomínaní, zamlčování, či mnohé ahistorické úhly intepretace sebevnímání. Pokusím se toto své tvrzení doložit na několika příkladech z tohoto rozhovoru.

Když například Vítek Havránek charakterizuje postavení současného umění z Čech vůči mezinárodnímu, či internacionálnímu jako nepochopení vlastních sebe identifikačních fenoménů, jež se již v 90. letech potlačovaly asimilací západního jazyka umění, pak ale taky musí jedním dechem dodat, že i rozjezdu Tranzitu o několik let později, stal víceméně na straně popření těchto specifických fenoménů, respektive jejich zamlčování. Zajímavé rovněž je, že je Havránek skeptický, rozčarovaný onou asimilací západním jazykem umění  v 90. letech a zároveň obhajuje  postoje kurátorů, kteří o cca deset let později přijížděli do Tranzitu ze „Západu“(Dokumenta, Manifesta, Monumenta apod.) a „neomylně“, pro Vítka prý překvapivě (?!), sahali na to, čemu sami skrze svou historickou paměť rozuměli a tím mohli snadněji začlenit do svých (našich?) dějin umění.

Co je na tom překvapivého? Nikdo z nich nikdy neměl „čas“ se opravdu hlouběji zabývat zdejší vizuální scénou. Vždy tak dva tři dny a sbohem! Předpřipravenost jejich často instantních „názorů“ na několika předchozích sympoziálních setkání apod. v zahraničí, s dobře jazykově vybavenými teoretiky, kurátory od nás, se pak zpětně instantně prezentovala i dovnitř naší scény, jako doklad jedině správné cesty, jak „vyvážet“, ale i vytvářet progresivní české umění. Vítek tuto další, možná sofistikovanější (rafinovanější?!) podprahovou asimilaci, vítá dnes jako dialog: "…dialog má dějiny etnologické, uměleckohistorické i čistě estetické… a měl by být dnes veden sebevědomě jako dialog dvou o vzájemnou rovnost usilujících subjektů, který je pro obě strany zajímavý." Náhle jsou tím i důvody k této „zajímavosti“ legitimně k rukám? Toto tvrzení Vítek Havránek zkresleně (klasicky vytrženě z kontextu) obhajuje příkladem na mé osobě (necítím to opravdu osobně!), kdy prý tvrdím: "…je proto omyl, že ho například Jirka David vysvětluje, jako neustálý mocenský boj, protěžování…" V tom samém rozhovoru na to opatrně, neboť našlapuje v minovém poli nevole, upozorňuje Michal Škoda, když říká: "...tohle je problém celé mezinárodní scény, kde je nepřeberné množství umění postavené na politických a sociálních přesazích a umění jak si ho představuji já se vytrácí pod mírou politické angažovanosti. Myslím, že už tenhle trend funguje až příliš dlouho a nedivím se množství lidí, kteří se vyjadřují vůči současnému umění negativně…. to souvisí i s tím, že Vítek chce udělat změnu s Tranzitem."

Mimochodem poznámka M. Mánka, že on ve Svitu šel jinou cestou, když zval k jejich činnosti M. Serranovou, E. Jeřábkovou, či Z. Blochovou, je v tomto kontextu vědomý nesmysl. Vždy bylo a je evidentní s kým a jak a proč zde na české scéně kdo spolupracuje. To je v pořádku, ale proč to pak manipulativně překrývat a dokladovat navíc třeba Gunnarem Kvaranem: "jež by rád neformálně propojoval kulturní Evropu mimo byrokratické struktury", jak říká Michal Mánek a i on (Gunnar), opět neomylně, sáhne v Čechách do stejných (formálních?) vod (P. Sterec, P. Sceránková, R. Loskot)? Jestliže dále  Vítek v rozhovoru dnes,  pro mne ahistoricky, kritizuje , že skupina Irwin v 90.letech vytvořila pro "Západ" , jaksi na objednávku neexistující příběh Východu ve své East Art Map, na níž podobně navazovali jak Groys, tak Žižek a několik dalších, pak ale musí dodat, že Tranzit i v jeho osobě a několika dalších lidí kolem, tyto příběhy  strategicky plně a logicky přesně využil k pušování "svého okruhu umělců a je zcela irelevantní, že někomu ukazovali v jejich mentálních intencích, ještě případně nějaké další umělce. Nehovoře již o tom, že lidé, které sem kontextuálně zvali „z venku“, byli touto strategii "podvázání", včetně S. Žižka v Tranzitu a mnozí další. Na jiném prostoru rozhovoru říká Vítek, celkem jasnou věc: "…v Čechách existuje přežívající tužba integrovat se do západního systému. Tedy model úspěšnosti českého umělce je poměřen mírou integrace mezi hvězdy západního umění…" To, co však Tranzit "nabízel (nabízí)" ven jako jedinou, možnou kvalitní prezentaci z našeho umění, se přeci zcela jasně podobalo (triviálně formou i obsahem) tomu, čemu onen "Západ" chtěl rozumět a tím si potvrzoval svou hegemonií (kulturní, ekonomickou i politickou). Dnes na to úspěšně navazuje jak Svit, tak Hunt Kastner a možná už i Drdova galerie.

Vít, a není zde sám, samozřejmě dobře ví co a proč říká, když se v rozhovoru pozastavuje: "Zatímco tady je dominance angloamerického prostoru jednoznačná a to i na teoretické úrovni… jako by se nevědělo, že existuje teorie mimo západoevropský kánon…bez ohledu na to se principiálně vytváří sebepotvrzující dominance systému, jehož ty jsi apriori minoritní součástí. Takže se stavíš do téhle utlačené sebekolonizované pozice podřízené velkým kulturám a zároveň s tím se pak nezajímáš o nic jiného, než právě o tento prostor, přestože je mnoho jiných sfér." Rád bych tedy opět připomenul strategii Tranzitdisplay v době jejich nástupu. Koho preferovali a proč (nemluvě za jaké finance). Pokud si dobře vzpomínám, tak právě argumenty, které dnes Vítek považuje za relevantní, jsem právě Tranzitu kriticky a veřejně říkal již před několika léty, což přinášelo nevoli a nedorozumění, jak vidím, tak dodnes.

Například už ve svém textu z roku 1999 Už po čase představ, v čase relativní skepse, kdy Tranzit v dnešní podobě, pravda, ještě ani neexistoval (V. Havránek ale ano), jsem poukazoval na onu nerovnost a nechuť „Západu“ vnímat jinou interpretaci dějin umění, než svou: "Jak stále tedy i dnes chápat účelovost formy onoho mezinárodního jazyka v její nadnárodní platnosti, v její nepřehlédnutelné expanzi? Je stále nutná ve své srozumitelnosti i pro lokální vizuální jazyk?... Nemá se skutečně  případně jednotlivá kulturní "jednotka" obranně uzavírat, díky oné zmíněné nadnárodní, doložitelné expanzi, do svých sebestředných zvláštností i s vědomím nemožnosti vnější  komunikace?... Lze tedy vůbec smysluplně pracovat s tímto mezinárodním stylem mimo jeho centra, kde se zřetelně koncentruje esence kulturně-politicko-ekonomické moci?... Má však samotný lokální jazyk co nabídnout, mimo svůj "folklór"? Ale lze dnes navíc skutečně v této souvislosti mluvit o jedinečném, ryzím , nezasaženém duchovním potenciálu každé takové minoritní kulturní společnosti?... Neexistuje potom ona obecněji deklarovaná srozumitelnost mocensky "dotovaných" symbolů, znaků, systémů, jen pro tuto svou silnější kapitálovou podporu a nebo je jejich srozumitelnost dána  v čase vyselektovanou (přirozenou volbou nejlepších či nejvýhodnějších, nebo nejagresivnějších forem)podobou? Ale není pak souhrn těchto selektovaných podob oním nezbytným předpokladem pro ty,  posléze mocensky autoritativní pozice?... Je tedy na místě otázka, zda-li je ono silnější prostředí, jež je dáno onou kulturně-politicko-ekonomickou sítí, strukturou, schopno a vlastně spíše ochotno,  bez úmyslu krátkodobého využití (zneužití) do sebe nasát onen šíře nereflektovaný, universálně nevyselektovaný i mocensky nepodporovaný, tedy méně srozumitelný , v podstatě minoritní jazyk? A zda-li je v této souvislosti toto silné prostředí ochotno přijmout jiný, obsahově i formálně odlišný klíč, než  ten s kterým se naučilo otevírat například svou vlastní paměť?!"

Záměrně jsem použil „delší“ citace z tohoto, více jak 15 let starého textu, který navazoval a i předznamenával další podobné diskuse, abych doložil, jak snadné je pak v rozhovorech paušálně vulgarizovat, zjednodušovat (ne-li manipulovat) názory, viz poznámka V. H. o tom jak prý vnímám současné strategie umění. S čím lze v rozhovoru mimo jiné určitě souhlasit je vize malých institucí, jež budou vytvářet kontra-kulturní diskurz vůči státním institucím, vůči, snad už i do budoucna mezinárodně fungující NG, třeba ale i vůči Rudolfinu, je bohužel jen částečně naplňováno (spíše stále diskutováno). Zároveň ale věřím, že pokud bude existovat silná a mezinárodně kvalitně obrozující se NG (zejména institut současného umění), měla by se vize kontra-kulturního diskurzu spíše transformovat do vzájemného pozitivně- kritického diskurzu. Který přinese pro umění z našeho území na ven vícero relevantních, kvalitních pohledů, než dosud. Protože, kdyby tomu tak nebylo, zvýraznila by se obava nejen Tranzitu, že se kontra vůči institucím vymezuje jen proto, že už se například se silnou, internacionálně, interkontinentálně emancipovanou NG, muže ztrácet na svém zdejším hegemonickém vlivu.

To by byla nešťastná situace pro všechny. Současné, legitimní volání pro transpersonálním přesahu v umění, by se opět zkumulovala do bojů, které nikomu neprospívají (jistě někomu ano) a mocensky upřednostňují  své pojetí vnímání světa, nejen v  umění. Zde proto zcela jednoznačně souhlasím s V. Havránkem, když říká: "Kdyby to tak bylo, celý svět umění by byl jen jednou velkou taktickou hrou, zápasem o vliv, peníze a slávu, což tak možná někdo vidí, ale mně osobně taková redukce a rezignace na roli symbolického v umění nezajímá." Rozhovor přináší ještě jeden důležitý fakt, který tlumočí Michal Škoda, a tím je koncentrace hvězd na různých mezinárodních přehlídkách a zároveň, jak málo českých galerií se prezentuje v zahraniční. To, že Michal Mánek proklamativně kontruje, že záměrně nešel na berlínskou výstavu Aj Wej-weje (hvězda!), nic v tomto kontextu neznamená, neboť dnes nechodit na Aj-Wej-weje, není tak nesnadné, spíše je to trend (asi i zasloužený). Pokud jsem se před časem v Číně setkal i s tím, že tento umělec pro ně znamená jen západní kánon a tudíž je nezajímá, jen dokládá složitost vnímání jedinců, kteří se se svou energii, schopnostmi dostanou k proporcím hvězd. Nešel by snad kdokoliv z nás na výstavu například Louis Bourgeoise, Marlen Dumas, nebo, abych nechodil příliš daleko, na hvězdu jako Francis Alÿse, nebo Pierre Huyghe atd.?

Ano kult hvězd, celebrit, jak podýká Michal Škoda, je protivný a stereotypní, ale snadno se využívá i u nás. Může snad za to ale J. Kovanda, J.Mančuška, či jednu dobu i Jan Merta a dnes E.Koťátkova, či K.Šedá?! I u nich je přeci přesně použit model, který kriticky vnímá Havránek, když říká: "model úspěšnosti českého umělce je poměřen mírou integrace mezi hvězdy západního umění." Jak se tedy zdá, záleží asi spíše vždy na úhlu pohledu a osobní sympatie i empatie (zájmu i účelu) a samozřejmě na tlaku galerii, které z toho těží a často spíše  existenčně přežívají. Ostatně  Michal Škoda nyní vystavuje začínajícího fotografa V. Kopeckého, který je “domovsky” spjat s Drdovou galerii, či-li také pravděpodobně spoluvytváří zrod budoucích hvězd, které galerie potřebují na své sebepotvrzení, například v rámci trhu s uměním. Je snad jiná role Hunt Kastner, Svitu a dnes s k nim přidává i program ostravského Plata? Ale přeci samotný  zmiňovaný rozhovor vytváří silové pole, vliv (ovlivňuje). Kdo a proč je k němu vybrán, jaké se nastolují otázky atd. Stačí se podívat na předchozí Kulaté stoly. Není na tom asi nic zlého, jen je fajn si to otevřeně říci a neskrývat se za něco “bohulibějšího”, duchovně podstatnějšího. Když tedy na závěr zve M. Mánek ředitele Rudolfina P. Nedomu do Svitu na jejich výstavy, byl bych na něj zvědav, stejně tak na V. Havránka, či M. Škodu, jestli byli na mezinárodní výstavě, kterou kurátorovala N. Smolik ve Špálově galerii a zahajoval ji mezinárodně uznávaný teoretik (na jehož pražské přednášce, jsem mimochodem nezahlédl jediného člověka z Tranzitu, Svitu, z Budějovic je to přeci jen dál!) a kromě jedné mezinárodní hvězdy A. Hopa, tam byl začínající zajimavý německý autor a má osoba. Silně pochybuji, neboť osobní selektivní výběr kam a proč chodíme, preferujeme, je profilován a plným právem na provázanou strukturu osobních vazeb v kontextu výše popsaného, jen si to přiznat.