Re: Konkurz jako mechanismus kontroly

Prázdniny skočily, zpátky do školy. Jiří David reaguje v následujícím příspěvku na text kolektivu Ateliér bez vedoucího věnovaný problematice výběrových řízení na vysokých uměleckých školách. Paralelně zveřejňujeme rovněž vyjádření studentů Ateliéru intermediální konfrontace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (vedeného právě Jiřím Davidem), Andrew Jana Haunera a Vojtěcha Nováka.

© Jiří David

Úvaha sdružení (iniciativy) pod názvem Ateliér bez vedoucího, jež byla prezentována na Artalku 11. 7. 2016 pod názvem Konkurz jako mechanismus kontroly, vybízí k zamyšlení z mnoha důvodů.

Text vznikl na základě proběhlého výběrového řízení (květen 2016) na Umprum, a to pro Ateliér intermediální konfrontace dosavadních pedagogů Jiřího Davida a Milan Saláka. K samotnému mechanismu výběrového řízení by se mělo spíše vyjadřovat vedení institucí, neboť vnitřní řády jednotlivých vysokých uměleckých škol jsou specifické, takže například jednoznačné tvrzení v textu o ustanovení jednotných pevných pravidelných tříletých konkurzů, a to i v kontextu se zákoníkem práce, stojí tak trochu na vodě. Ostatně k tématu konkursů jsem se již obecněji vyjadřoval. Vnitřní řády se mimochodem týkají i ustanovení výběrových komisí. V našem případě byla komise sestavena (vedením Umprum) výhradně z řad teoretiků umění, což jsem v samotném průběhu konkurzu označil za přinejmenším podivné, neboť v komisi chyběl jediný samostatně činný umělec. Stačí tuto nerovnováhu porovnat třeba s pražskou AVU apod. K samotnému průběhu výběrového řízení se zmíněný text vyjadřuje následovně: „Současné vedení ateliéru obhajovalo svou stávající pozici prostřednictvím monologu, jemuž chyběla věcnost a který neustále odbíhal od jasného sdělení. Projev postrádal hlubší sebereflexi a zhodnocení dosavadní pedagogické činnosti na škole. Vize toho, jak by měla výuka v ateliéru vypadat v budoucnu, absentovala zcela.“

Rád bych postupně a věcně reagoval na toto jejich sugestivní tvrzení. Volání po dialogu je většinou obyčejným klišé, neboť konkurs vždycky znamená kontrolu instituce nad jejím personálním složením, takže funkcí konkursu není dialog, ale naopak prezentace, na základě které probíhá výběr. Dlouhodobou a přesto v čase poměrně reflektovanou koncepci našeho ateliéru jsme tak prezentovali zcela vědomě ve vzájemném „monologickém“ dialogu (a to i formou reflektovaných protimluvů) mezi mou osobou a kolegou (chcete-li asistentem) Milanem Salákem. Zároveň byla souběžně, na projekci za (nad) tímto vzájemně zrcadlovým dialogem, prezentována námi definovaná případná předešlá selhání při vedení našeho ateliéru. Neznám v novodobé historii vysokých uměleckých škol doposud jediný konkurs (sám jsem byl již v sedmi!), kdy by samotní uchazeči přinesli podobnou sebereflexi (hraničící s flagelantstvím), kterou by následně a opět, nikoliv v monologu, kontextuálně interpretovali (abychom dosáhli zhodnocení vlastního pedagogického působení). A to i s vědomím, že obecné volání po sebereflexi v sobě samozřejmě skrývá z minulosti dobře známé volání po "sebekritice", což je nástroj všech dogmatiků a fanatiků. Jaké hloubky tato naše sebereflexe dosáhla, není už jistě na našem zhodnocení. Samozřejmě nejsme ani nekritizovatelní, a to celou vahou sebe, jako umělce-pedagoga, jasně a vždy veřejně zdůrazňuji. Těžko je nám tak možné například předhazovat a vyčítat, že naše pojetí není postavené na výuce skrze participaci na konkrétních projektech či na upřednostňování pouhých individuálních konzultací, že dlouhodobě nevedeme dialog s vedením Umprum o různých kvótách v počtu studentů (pro mne by byl ideální počet studentů max. do deseti lidí, což je má podstatná, ale permanentně utopická vize budoucnosti). Nebo že neproblematizujeme nadměrnost významu Registru uměleckých výstupů (RUV), kde Milan Salák dlouhodobě a aktivně zastupuje i v tomto kontextu Umprum atd. Nebo že aktivně, úspěšně a doložitelně nerozpouštíme zažité modely uměleckého vzdělávání, které centralizují rozhodovací a autoritativní moc v osobě vedoucího ateliéru, tím, že cíleně zdůrazňujeme vzájemnost (pokud jde o vztah pedagoga a studenta, ale mnohdy i laické či odborné veřejnosti), prostupnost, ale samozřejmě nedílně i náročnost našeho sdílení vědomostí, zkušeností. Ocením, když si tuto naši doložitelnou zkušenost (vědomě a cíleně pěstovanou aktivitu, mimochodem už i za mého působení na AVU, tedy již před dvaceti lety) nebudou nyní lacině přisvojovat různá sdružení a pak nám ji navíc vracet jako své přednostní výhrady, nota bene i jednotlivci, kteří prošli touto námi definovanou situací.

Nyní k výtce o našem nejasném sdělení. Pokud Ateliér bez vedoucího upřednostňuje hierarchickou arborescentní strukturu myšlení, tak se všem samozřejmě mohlo zdát (či jevit) naše myšlení nejasné, neboť osobně i s Milanem Salákem upřednostňuji myšlení rhizomatické. Vzhledem k tomu, že se Ateliér bez vedoucího prezentuje jako vzdělanostní entita, jistě si každý z nich dokáže dodatečně dohledat tyto rozdíly a zdejší prostředí českého uměleckého provozu s častými odkazy na Gillesa Deleuze se mu tak bude konečně hodit. Ostatně stále jsem přesvědčen, že smysl se nám vyjevuje jen tehdy a pouze tehdy, když ve své plnosti uniká, neboť smysl jakékoliv změny v umění (v kontextu vizí) není v jejím vyřčeném pojmenování… Pokud by tomu tak bylo, stal by se tento kvazi-smysl pouhým, lépe či hůře deklamujícím funkcionářem, hercem rolí s instinktem napodobování. Nestačí mu na to ani seberadikálnější, seberafinovanější politicko-sociálně kulturní rétorická pódia. Zásadní změny jsou většinou neviditelné. Proto nepřijímají (nemohou) žádné veřejně-společenské role. Hodnota je za změnou, nikoliv změna sama o sobě.

Dále k našim vizím budoucí výuky, jež údajně zcela chyběly. Stačilo se přeci, bez apriorních předsudků a ideologických výpůjček, zaposlouchat a umět někdy číst mezi řádky (a slovy). Ano, nevydali jsme v procesu výběrového řízení žádné zásadní ideologické prohlášení ani přelomové poselství. Snažili jsme se spíše dokladovat to, co a jak konkrétně činíme nejen na každém našem ateliérovém sezení.

Například rozrušování obecných definicí či zrušení naivního rozčlenění světa na to, co je vnější a co je vnitřní, na to, co je podstatné a co je nahodilé. Tyto a další naše vize jsou, myslím, dlouhodobě a dokonce již v provozu zdejšího umění (a často i vně) dosti zřejmé, a to i ve své flexibilní problematičnosti a nejasnosti. Ostatně nejasnost je naší silnou motivací, na rozdíl od mnohých předefinovaných či často i přivlastněných tezí. Možná by Ateliéru bez vedoucího nevadilo (a možná i někomu z jury výběrového řízení) začíst se (neexistuje, i když s plným respektem, pouze A2, Distance nebo Solidarita apod.) do posledního sborníku o vzdělanosti na vysokých školách, jenž vyšel v roce 2016 v nakladatelství Host na podkladě mezinárodní konference O umění s rozumem z roku 2015. Zde jsem veřejně a, myslím, srozumitelně přednesl jak reflexi mého dosavadního působení jako pedagoga, tak i mou představu fungování umění v kontextu vysoké umělecké školy. Vše pod názvem Umělecké vzdělávání jako nezbytná marnost pro smysl života. Pro názornost předkládám pouze dvě ukázky: "V našem prostředí jsme proto, spolu s mými kolegy, vždy usilovali o vytváření prostoru pro kritické myšlení, které generuje kulturní hodnoty. Nesnažíme se však z těchto hodnot dělat apriorní zboží, ale ani jsme se nikdy nesnažili „prodávat“ (artikulovat) pouze dým (Fumum vendere). Snažíme se tak například kontinuálně dešifrovat skutečnost, že současné myšlení se především snaží ukázat, že tradičně chápaná normalita, ale i pravda jako taková, nemá žádný přirozený základ, nýbrž že jde vždy o strategii moci. V tomto ohledu se i tážeme, zdali jen tragikomicky neprosíme o pravdu, jako by pravda měla pokaždé přicházet skrze nadčasové sdělení, a mohli jsme ji tak obdržet darem. Přitom se však pravdy od nepaměti zmocňujeme pouze násilným potlačením vlastní přirozené náklonnosti ke lži. A dál se můžeme ptát, jestli moc je přirozeností."

Jinými slovy jsem se jako pedagog vždy snažil, aby se naši studenti stali umělci (v celistvosti rozporu tohoto pojmu) a ne pouhými kulturními pracovníky (tedy pracovníky, jež svou neschopnost sdělovat světu své vzájemně sdílené vize skrze vlastní proces umění proklamativně transformují/kamuflují do administrativně sociálně politicko kulturního produktu, vlivové komodity. Historie zná nespočet podobných případů).

Druhá ukázka ze sborníku snad pro někoho lépe ukazuje, kam směřujeme a co jsou to ty naše vzývané (chybějící?) vize budoucnosti: "Sebeidentitu nemíníme potvrzovat jistotami, které se nám vnucují. Nejtěžší však je, jak tyto jistoty včas rozpoznávat, identifikovat, dekódovat. Pokud se obsahem artefaktu stane sám jazyk, je třeba jiného jazyka na to, aby nesl obsah ve společnosti, která svou vyspělost dokáže svobodně a nezaujatě dokumentovat právě na své vnitřní ostré kritičnosti – kritičnosti ve smyslu neustálé 'kontroly i boření' vznikajících autoritativních pozic. Jacques Derrida kdysi prohlásil: 'Instituce nesnese, aby někdo manipuloval s jazykem. Instituce je ochotnější přijmout i zjevně revolučně ideologické formy obsahu, jen když se obsah nedotkne hranic jazyka a veškerých právně-politických dohod, jež jazyk garantuje.' Což jinými slovy znamená, že neporozumění jazyku je naopak intenzivní a zásadní pro neustálé narušování institucionálních navyklostí a schémat. Spolu sdílíme situace, jak lidem nabízet (nikoliv se podbízet) polemický obraz o nás samých, a doufáme, že mu lidé skrze nabízené prožitky porozumí jako svému obrazu. Hledáme i rozpor mezi modernitou a kapitalismem, kdy touha není (nesmí být) politickou kategorií, kterou lze jednoduše svázat ideologií, idejemi či sociálními vizemi, pokud je ovšem touha skutečnou 'animální' přirozeností člověka, jejíž úlohu na vyšší intelektuální úrovni přebírá kreativita spolu s ambicemi. Což jistě vede rovněž i k různým formám politických i jiných mocenských manipulací…"

A mohl bych pokračovat například trefnými a přesnými citacemi (i silnými, podnětnými metaforami) o fungování vzdělávání na vysokých uměleckých školách Milana Saláka z katalogu, který jsme před časem vydali v rámci našeho desetiletého působení na Umprum. Co mne v textu Konkurz jako mechanismus kontroly snad ještě zaujalo, byly tyto věty: "Perspektiva studenta, který hledá prostor ke studiu nutný pro rozvoj jeho vlastní praxe, ztrácí na důležitosti a subjekt vzdělávání se zdá být v tomto střetu (dvou) kandidátů nejméně důležitým. Ne každý student současně považuje tuto atmosféru strachu za efektivní při hledání dobrého pedagoga." 

Odhlédnu raději opět od stylu a obsahu jazyka, který mne neodvratně navrátil do Žertu Milana Kundery („zdravý vzduch páchne blbostí“), a přemýšlím o oné deklarované atmosféře strachu (Gesellschaft der Angst?!). To už není jen instantní rétorická figura, to je přímý útok na instituci. Vlastně proč ne, pokud by z něho nečišelo pokrytectví. Neboť diskuse o kritice institucí, která se stala v předešlé době důležitou (i když byla v našem prostředí opět zpozdile přejatá), u nás skončila v okamžiku, kdy mnozí její hlavní aktéři hromadně do těchto institucí naskočili (či chtějí naskočit a je zcela lhostejné, jaké důvody či role si k tomu přimyslí) a ještě chvíli demonstrativně bušili do vrat (už zevnitř, jsouc v pasti?) s tím, že ji změní zevnitř. I v kontextu mé osoby, marně. O jaké atmosféře strachu se tedy v textu hovoří? Jak podbízivé v době, kdy se fenomém strachu stal ve svém zneužívání tak výnosnou komoditou. Kdo ze studentů z Ateliéru bez vedoucího si neefektivně (děsivé označení) vybral „svého“ dobrého pedagoga? Zapomněli snad všichni, že byli vybráni (v regulérním, dobrovolném přijímacím řízení) pedagogy (dobrými, špatnými)? Zapomněli na vztah, že smysl následných potkávání je pak o vzájemné důvěře, o vzájemně propojené kvalitě. Kdy i špatný student (lenivý, nekreativní, nechápavý jedinec), který často tuto svou pasivitu navíc rád a někdy i hlasitě připisuje strnulosti vzdělávacího prostředí. Nikdo však nepochybuje, že ani toto prostředí nebude nikdy ideální a musí tak umět přijímat podstatné transformační podněty jak zvenčí, tak i zevnitř. (Jak známo, neustále a od počátku volám(e) po vyšší myšlenkové aktivitě studentů, experimentu, dlouhodobě očekávám(e) a vybízím(e) k jejich vlastní kreativní iniciativě, ke generování jejich fundovaných kritických, avšak ne apriorně invektivních názorových postojů i vůči provozu umění, institucím i mé (naší) práci umělce a pedagoga. Bohužel většinou marně. Čest výjimkám.)

Na závěr bych jen připomněl skutečnost, že kromě „odvážného“ uchazeče Filipa Turka, který šel s námi do konkurzu, za což mu mohu jen poděkovat, se mi před konkurzem osobně ozvalo dalších pět potenciálních uchazečů. Chtěli vědět, zdali do těchto konkurzů také jdu (jdeme). Když jsem jim sdělil, že ano, rozhodli se nepřihlásit (mé či naše institucionální provinění?).

V každém případě děkuji i tomuto sdružení za onu tak trochu polemickou výzvu (jde opravdu doslova o polemiku - od polemos, boj - nikoliv o skutečný dialog, jenž předpokládá vstřícné naslouchání. Jde jim tudíž spíše o snahu odlišné názory reaktivně, pod pláštíkem frustrace „vyvrátit“ než jim porozumět). Pokud se však časem dokáží zbavit alibismu anonymity (v kontextu deficitu identity) či i onoho levně arogantně "hater" ideologického odéru, snahy po nadřazeném univerzalistickém jazyku (emočně potlačená individualizace), o kterém jsou přesvědčeni (dosti schematicky), že má co do činění s novou levicovou argumentací, pak by se mohly jejich myšlenky stát možná inspirativními i mimo škamny vysokých škol. Ostatně tam by měly směřovat. „Chápu“ však, že na jiném poli bude sdružení těžko ufinancovatelné, udržitelné pouze ze spřízněných grantů apod., a je tak pro něj výhodnější koexistovat v rámci státně dotovaných institucí (škol, muzeí atd.). Logicky je tak doposud na poli vysokých uměleckých škol značně „autisticky“ neautentické (s veškerou, podle Freireho metody přejatou snahou být taktický uvnitř a strategický mimo), i když se už nechává rádo plácat po zádech některými vysokoškolskými pedagogy.

P. S.

V rozhovorech s právníkem a sociologem, profesorem Jiřím Přibáněm, se skoro pokaždé dostáváme k jednomu: za umění nelze považovat jakýkoli názor na společnost nebo libovolný systém idejí či nápadů. Umění není ani pouhé médium (malba, socha, video atd.), ale zrovna tak to není jen „koncept“. Umělec není filozof, ale dobrý umělec se bez filozofie neobejde.

Často se tedy mýlí ti, jež myslí, že jejich "duchovně-politický" vhled spočívá v tom, že skrze vizuální médium sdělí divákům zásadní "pravdy o všem". Zajímavý je tak v tomto kontextu spíše an-estetický přístup, který sice zpochybňuje estetické kategorie, avšak bez toho, aby zpochybnil vizuální funkci uměleckého média…