AVU special: Konkurzy

Jak se smysluplně a věcně vyjádřit ke konkurzům na vysokých uměleckých školách a nebýt osobní a přitom zasvěcený? Je to vůbec možné? Je to možné na tak malém prostoru, například vizuální kultury Čech? Není, tak prostá je odpověď a není to lež.

Struktura výběrových řízení není nikdy universální obecností. Jak by taky mohla? Nikdy není „spravedlivá“, objektivní a vždy je zaujatá. Spletitost lidských vztahů, charakterových vlastností jedinců na tomto poli je silně individualizovaná, tedy takříkajíc „stranická“. V českém prostředí v posledních desetiletích, nebo řekněme po roce 1989, platí či se uplatňují specifická pravidla pro konkurzní řízení a každá z elitních uměleckých škol se snaží najít svou cestu, která jí vyhovuje. Což není nelegitimní či protizákonné a nepříčí se nadřazeným vysokoškolským zákonům.

Konkursy na místa vysokoškolských pedagogů jsou tak zdejší běžnou praxí. Nejsme bohatou zemí jako Německo, kde se podobné konkursy na profesorská místa nedělají, protože jsou zde na místo toho vypisovány profesury. Když jsem se na tento proces podrobněji ptal mého kolegy, umělce Petra Zubka (z dnes již bývalé umělecké skupiny Pondělí, která fungovala v 90. letech a jejímž členy byli i M. Dopitová, P. Pisařík, P. Humhal, P. Lysáček a M. Nesázal), který dlouhodobě žije v Německu a absolvoval düsseldorfskou Kunstakademii, sdělil mi tyto reálie: "První a zásadní rozdíl je ten, že místo, na které je profesura vypsaná, je volné. To znamená, že dosavadní profesor z místa odchází do penze, nebo z jiných důvodů. Díky tomu nedochází k trapné situaci, kdy by se dosavadní profesor musel potvrzovat a obhajovat před komisí a dalšími konkurenty (v českém prostředí jsou to někdy navíc ještě jeho přátelé), ani k situaci ještě nechutnější, kdy jsou ponižováni profesoři v pokročilejším věku (ne ještě penzijním), aby uvolnili místo mladším, bez ohledu na jejich zásluhy pro školu.

Pouze u profesur na zkušební období se po vypršení lhůty svolá komise z interních pedagogů, která se víceméně jen dohodne, jestli jsou s dotyčným kolegou pedagogem spokojeni a udělí mu celoživotní místo, nebo jej propustí a na místo se vypíše konkurz. K tomu však dochází pouze tehdy, pokud profesor odvedl výrazně špatnou práci. Pedagog během zkušebního období jasně předvedl, jakým způsobem pracuje, a proto neexistuje smysluplný důvod se před komisí opětovně obhajovat a už vůbec ne konfrontovat s dalšími uchazeči. V tomto ohledu vnímám české konkurzy jako necivilizované. Pokud je někdo na školu přijat a svou práci dělá dobře a zodpovědně, je nehorázné vypisovat na jeho místo konkurs, za kterým se v podstatě vždy logicky skrývá záměr jeho práci zpochybnit. Vzít mu pocit jistoty a pevné půdy pod nohama.

Tak se přece s lidmi v těchto pozicích nedá zacházet a tak se nedá ani pracovat. Pravidelně zkoušet, jestli se už třeba nenajde někdo lepší? Ten se dá najít skoro vždycky, ale takhle to přece nejde dělat. Takové pohazování s lidmi a znevažování jejich práce. Na vysoké škole nechceme přece zavádět nechutná praktika reklamních agentur. Samozřejmě, že i v Německu existují na školách interní konflikty, boje a problematické vztahy apod., jako se to děje všude na světě, ale všeobecně není pravidlem zpochybňovat stávající pedagogy, profesory, ať jsou jakéhokoliv věku či momentální „výkonnosti“.

Naopak, čím déle někdo na škole je, tím větší zásluhy a proto i pevnější pozici má. Mluvím ale pouze o zkušenosti z uměleckých škol. V podstatě neexistuje nic, co by platilo jednotně pro celé Německo, protože v každé z těch 16 zemí je to trošku jinak. Elitní školy vypisují ale většinou celoživotní profesury, protože to automaticky zaručuje vyšší kvalitu uchazečů, kteří se pak mimo jiné logicky pro školu nesrovnatelně více angažují než ti, kteří neví, jestli už za pět let nepůjdou zase jinam. Taky je nutno podotknout, že alespoň na uměleckých školách neexistují habilitace, nýbrž přijetí na místo vedoucího ateliéru na vysokou uměleckou školu se vždy rovná udělení profesury."

Jinými slovy, tím je těmto lidem dáno nejen najevo, že se nemusí obávat různých konkursních řízení v různých časových periodách, ale hlavně je jim jasně řečeno, že si jejich práce a zkušeností váží. Důstojné, civilizované jednání pro vyspělou společnost. Pravdou však zároveň také je, že tito profesoři-pedagogové odchází do důchodu v 65 letech (které mohou mimořádně o tři roky překročit s plnou definitivou - odtud má připomínka o bohatém Německu). Jistě by se dalo namítnout, že i tento systém má své nedostatky, zejména v podobě jistého ustrnutí v progresu myšlení, který však nemusí být v umění podmíněn jenom věkem. Ostatně nevyprodukoval tento systém německých uměleckých universit většinu nezpochybnitelných veličin světového umění?

Velká Británie má zase jiný civilizovaný model, USA také jiný atd. My jsme však stále v Čechách, nyní v Praze a konkrétně na AVU a samozřejmě nejde jen o AVU. Trochu znám tuto instituci, kde jsem jako vedoucí pedagog působil 6 let. Znám tudíž osobně stávající pedagogický sbor, včetně změn, které nastaly i po mém odchodu v roce 2001. Prodělal jsem si i konkursy, za šest let mého působení jsem na AVU absolvoval tři, respektive čtyři, neboť ten třetí byl administrativně zopakován (eufemismus pro slovo zmanipulován). Je to moc, nebo málo?! Proč se o tom ale zmiňuji nejen v duchu úvodních slov, je ta skutečnost, že současný „pláč“ Milana Knížáka demonstrativně přenášený do „vzdoru“ jeho studentů (navenek šikovně prezentováno jako vzdor, protest i mnoha jiných studentů dalších ateliéru, ne-li celé školy!), je smutnou inscenací, kterou ale chápu.

Milan Knížák se cítí být podveden, dle jeho mínění, neregulérní výběrovou komisí. Hmm, podobné komise jako rektor sám přeci mnohokrát sestavoval a věděl proč. Proč se tedy nyní sám diví, když je nyní sestavena komise, kterou si legitimně sestavil jiný rektor, jeho nadřízený. M. Knížák podsouvá této komisi předem jasný účel, že jej z „jeho“ i když státní, nikoliv soukromé školy, kterou pomohl v čase jejího porevolučního chaosu formovat, vyhazují. Čemu se tak náhle diví, když se tak mohli z jeho komisí a často právoplatně cítit mnozí vyhození čeští umělci? K čemu tedy to okázalé divadlo, do kterého trapně vmanipulovává své děti (studenty)? Je to dáno jeho krátkou nebo účelovou paměti? Těžko, M. Knížák si dobře pamatuje a neodpouští. Nebyl jsem u jeho současných konkurzů, nemohu se tedy pouštět do hodnocení, kdo byl „lepší“ či „horší“. Pouze odezírám znaje zdejší kolorit a několik generací zdejších umělců a teoretiků.

Jsem si tak jist, že argumenty mířící k věku pedagoga nemusely M. Knížáka nikterak znevýhodňovat. Je ctí každé výběrové komise, aby dostála svého poslání a renomé a nebyla jen účelovou skupinou pro jakékoliv apriorní zadání. Konkursním komisím sestavených M. Knižákem se to často nedařilo, čest výjimkám. Jestli sklízí i on teď to, co v minulosti akceptoval, či sám s veškerou svou vehemencí inicioval, inscenoval, nemohu odpovědně říci. Odborná způsobilost vysokoškolských pedagogů není tedy dána žádným optimálním věkem. Je nesmysl a jen zdejší hloupý kulturní kolorit si myslet, že stáří (od kdy do kdy?) či mládí (od kdy do kdy?) jsou jakoukoliv zárukou kvalitního přístupu k výuce. Není ale dána ani letitými zásluhami a nevytváří se automaticky s novými tvářemi. Není dána ani pouhým vysokým intelektem. Není dána ani mimoškolní, kvalitní uměleckou aktivitou. To vše jsou a měly by být vhodné předpoklady, které se většinou zohledňují velmi individuálně. Na jedno takové místo se tak snadno vejdou dva, tři lidé. Lidé, jež splňují výše zmíněné požadavky. Jaká další kritéria pak ale v těchto „shodách“ přichází pro výběr? Je to jistě charisma, nehraná empatie, vůle po sdílení, nearogance, sociální intelekt apod., tedy vědomá chuť být stmelující součástí a ne destruktivním fenoménem. Tuším, že se v těchto oblastech komise na AVU pohybovala a že je i citlivě hodnotila. Takže s odchodem M. Knížáka po 25 letech z AVU se tato instituce nezhroutí, prostě půjde s jiným druhem komunikace, s jinými lidmi a neříkám, že zásadně kvalitnějšími, dál. Co se skutečně hroutí, je jenom Knížákovo arogantní impérium moci, a to jistě bolí. I když M. Knížák není jediný, jenž by měl tuto školu s pokorou silných osobností opustit. Odborný potencionál zdejší země je dán její velikostí a to platí i pro AVU a další umělecké školy.

______________________________________________________________

K protestu studentů a absolventů ateliéru Milana Knížáka více zde Komentář k personálním změnám na AVU zde

______________________________________________________________

foto: archiv Kunstakademie Düsseldorf