Polemika s kritikami Národní galerie

Jiří David zaslal do redakce komentář k nedávným kritikám současného fungování Národní galerie v Praze. První z nich, text kurátorky Terezy Stejskalové, byl na Artalku publikován v závěru loňského roku, na začátku ledna pak na něj reagoval ředitel Národní galerie Jiří Fajt. O něco později se ve Veletržním paláci uskutečnila veřejná diskuse na téma spolupráce mezi Národní galerií a externími kurátory, vystavujícími a dalšími partnery. Nejčerstvějším příspěvkem do debaty byly pak texty publikované na serveru Aktuálně.cz (rozhovor s ředitelkou Společnosti Jindřicha Chalupeckého, Karinou Kottovou) a na webu Hospodářských novin (článek Magdaleny Čechlovské).

Grand Openening 2017 v Národní galerii, foto: Tereza Křenová, archiv NG

Každá instituce si z povahy své funkce koleduje o kritiku, Národní galerii nevyjímaje. V současnosti skutečně naráží na zřejmou nekompetenci na nižších provozních úrovních (produkce, technické složky apod.) při realizaci místních, dílčích výstav, z čehož logicky plynou i mnohé nedostatky a omyly. Tyto nedostatky by se tak měly opravdu co nejdříve systémově řešit, na což se snaží oprávněně upozornit někteří kurátoři, jež v NG realizovali své projekty. Tuto  neblahou situaci chce Jiří  Fajt, jak uvedl ve veřejné diskusi na toto téma, v kolosu své instituce napravit co nejdříve. Věřím mu a odmítám tak apriorní soudy, že tomu tak není. Všichni (relevantní většina) víme, že si NG prošla velkými úskalími a dramaturgicky se evidentně vzpamatovává. I proto bych se přimlouval za to, aby káravě zdvihnuté prsty kurátorů, nejen na sociálních sítích, byly v procesu změn, které stále v NG probíhají, ne snad shovívavé, ale kontextuálně věcné, bez nádechu lákavých a v komunitních bublinách vděčných permanentních „revolucí“. V minulé době politicko-mocenského vedení NG se jen málokdo takto veřejně ozýval, aby shnilou, nefunkční instituci kriticky odsoudil. Dnes je snadné být soudcem, ačkoliv věřím, že nikomu z oprávněných kritiků nejde o případný odhadnutelný generační vzdor, či o pozice, funkce, kariéru a moc. Jistě nikdo z nich nevolá ani po autoritativní „silné ruce“ z minulosti. Chuť vést ostatně není totéž jako to umět. Současnou NG zřejmě čekají i personální změny na kurátorských postech, jež si výše zmíněný transformační proces náprav vynucuje. Ne všechno se napoprvé mohlo povést na sto procent. Mimochodem, kdo ze zdejších mladých progresivních kurátorů byl ochoten do NG vstoupit a zkusil ji od počátku, po dekádách destrukcí, pomoci Jiřímu Fajtovi reformovat zevnitř? Jistě i za nepříznivých a asi nelukrativních podmínek.

Měl jsem s NG také smutnou zkušenost, když jsem připravoval svou instalaci v československém pavilonu na Benátském bienále. Šlo tehdy především o boj s novou ekonomickou ředitelkou NG, jež byla Fajtem později odvolána, s nadřízeným NG, tedy Ministerstvem kultury, a s pomalou, nevstřícnou, nechápající administrativou. Nevyjasněné kompetence a pár dalších problémů mi ničily zdraví do posledních dnů před otevřením bienále. Mohl jsem samozřejmě vše zastavit a křičet do médií o provozu umění, avšak zprostředkovat situaci a vysvětlit tyto neblahé důvody směrem k mezinárodnímu publiku bylo v podstatě nemožné. Mohu rovněž dodnes „plakat“ a kritizovat NG, že si ode mne (a jistě nejen ode mne) za posledních 28 let do svých sbírek nic nepořídila. Je však má osobní zkušenost srovnatelná se dvěma, třemi provozními technikáliemi, na dvou třech dnešních výstavách v NG?

Jak již bylo řečeno, nijak nezastírám a nezpochybňuji, že má NG své přetrvávající vnitřní problémy, které je nutné řešit, tak říkajíc za pochodu! Ale domnívám se, že se tyto problémy nemají řešit jako vnější politický střet. A budu opět věřit, že nejde jen o snahu zvýraznit současné politické statementy jedné, dvou komunikačních bublin, které strhávají další snadno ovlivnitelné jedince v domnění, že jde o „boj“ za funkčnost instituce. Budu věřit, že jde stále o úsilí zlepšit podmínky pro provoz současného umění a ne o osobní ataky, projevy momentální zhrzenosti či sexy vášnivé chutě být revolucionářem, něco jako Che Guevara na „firemním“ tričku. Jsem tedy proti řízeně pasivně agresivním (ne)kampaním a obecně se mi odedávna hnusí podpásové údery, pranýřování i černobílé soudy, a to i ve jménu spravedlnosti. Jsem však jednoznačně i pro veřejné ostré polemicko-kritické diskuse(ne však likvidace), jež jsou podloženy jasnými, relevantními argumenty. Rád bych tak zdůraznil, že rozdíl mezi veřejnou ostrou polemickou diskusí a politickým střetem vidím v tom, že polemická diskuse připouští protiargumenty, naslouchá souvislostem, vyvozuje, připouští a hledá řešení, zaímco politicky střet tyto situace zásadně nepřipouští a odmítá i skrze svou sebestřednou mocenskou ideologii. Tento politický háv často jen překrývá osobní ambice, ješitnost apod.