Re: Manifest radikálního realismu

Svůj komentář k Manifestu radikálního realismu zaslal do redakce také umělec Jiří David.

Re: Manifest radikálního realismu

Provokace je v umění důležitá, ale ne každá provokace je důležitá.

Manifest radikálního realismu by tak chtěl být důležitý (snad i extrémní?), ale není.

Proč? Protože nejen, že frázovitě opakuje teze mnohokrát v umění vyřčené (vyčerpané, znovu nastolované a znovu cyklicky odváté), ale předem jim přikládá vážnost, čímž se paradoxně vůči svým proklamacím uzavírá do sebe.

Vznikají tak jen efektní floskule (učené, bezobsažné, prázdné řeči) nebo sentimentální gesta.

Pojďme si tedy některé zjevné floskule ozřejmit:

„Umění se již  dlouho nachází v agonii. Tato agonie se projevuje vyprázdněností, bezbřehostí a nesrozumitelností jeho formy. Ztratilo zbytky společenského vlivu, neboť nedokáže zprostředkovat svoje myšlenky. Jeho dosah se omezuje pouze na ‚zasvěcené‘, kteří jsou na jeho existenci z různých důvodů závislí.“

Dovolím si poprvé citovat Zdeňka Nejedlého, někdejšího ministra školství: „Nasycená a od lidu odvrácená buržoazie ztratila tvořivou sílu a nemá ani zájmu na tvoření něčeho co by přetvářelo svět […] i její kultura se proto mění. Je mělká, nehluboká, protože se bojí zabrat hloub. A je hravá, vyhýbající se žhavým otázkám dne. Je to maska kultury, ale pod maskou je pusto, prázdno […] ne proto cesta mezinárodního eklektismu, ale cesta hluboké národnosti […] musíme budovat novou kulturu, zdravou, nezachvácenou žádnými slabostmi dekadence […]“ (Za lidovou a národní kulturou, 1948).

„Úhelným kamenem současného umění je kontextualita. Současná díla nelze číst bez textů, ale texty lze číst bez děl. Texty jsou tak významnější než díla samotná. Ta plní přinejlepším funkci ilustrací. Umění, jehož význam závisí na textech, je zbytečné a není důvod, aby vůbec existovalo. Kontextualita je vlastností ryze postmoderní.“

Kontextualita byla vždy v umění nedílnou součástí formy a obsahu. Postmoderní umění ji pouze v jistém čase zvýraznilo na dílčí fenomén (vědomě prožívaný „objekt“). Ano, závislost umění pouze na textech je faktem v několika etapách historie umění. V současnosti víceméně v akademickém postkonceptualismu.

„Ilustracím textů nejlépe slouží intermedialita. Médium jakožto primární nositel uměleckého díla je jako údajný projev konzervativismu odsouzeno k bezvýznamnosti. Malby, sochy, videa, objekty jsou pouhými kostkami ve skládačkách umělců-manažerů nebo umělců-kurátorů. Kontext těchto skládaček nese veškerý význam, samotné dílo je na posledním místě.“

Zde je třeba konkrétně hledat v jednotlivých privátních, případně (ojediněle) státních zájmech galerií a institucí. Pokud vím, tak umělci-manažeři (kurátoři), kteří poslední desetiletí nesou onen kritizovaný prapor intermediální významnosti, jistě rádi (pro jistotu) slova manifestu podepíší (olajkují, opublikují atd.) a budou brzy hrdě prezentovat jeho autory, cca na několika zdejších a poté i několika zahraničních výstavách a přednáškách, ne-li workshopech.

„Štít estetiky dnes naneštěstí pozvedají umělci-egoisté, kteří, přesvědčeni o výjimečnosti svého ducha, zahlcují nás individualistickými uměleckými výpověďmi často za hranou kýče a nedokážou formovat nic, co by mělo univerzální a nadčasový charakter.“

Zde musím podruhé citovat Z. Nejedlého: „Ale protože se naši malíři naučili za buržoasie malovat smutně, malují smutně namnoze i dnes, ano i zvířata tam byla takto smutná (vzpomínám na ty smutné krávy v černých konturách, bezradostně hledící i na svou píci!)“ (1955).

Nemohu ani domyslet, kolik umělců-egoistů, za to zaplatilo svou existencí a životem v celých generacích.

„popření individuality ve prospěch díla a společného cíle“

„obnovení definičních znaků umění“

„navázání na komunistické momenty, které se v dějinném vývoji umění objevují od prvních fází umění až do 20. století, tím, že budeme opakovat gesto uměleckého znovuvytvoření člověka, tvaru, perspektivy právě v přízračném prázdnu dnešního umění“

„rehabilitace sovětského uměleckého projektu a dalších komunistických uměleckých proudů jako umění reálně humanistického, společenského a odpovědného“

Kdybych zrovna nedočetl Svědectví Dmitrije Šostakoviče nebo i rozhovory s Josifem Brodským od S. Volkova, musel bych se výše uvedeným formulacím smutně vysmát. Takto mne spíše uvádí v úžas svou „troufalou naivitou“ bez historických, dějinných souvislostí. Zřízení, která popřela individualitu umělce ve prospěch společných cílů, jsou mi a budou nadále odporná. Účelovost společných cílů (jakýkoliv!) je jen načančaná, lesklá kvazi-vize (utopie) pro skrytí nízkých tužeb po moci. „Umělecké znovuvytvoření člověka [...] v prázdnu dnešního umění“, hmm, nic prázdnějšího snad v manifestu už není. Chce snad někdo, komu tento „sexy“ komunismus (a nepatřím mezi hurá komunistobijce, nejsem ani hurá stoupencem neoliberálního postkapitalismu) připadá příjemně vzrušivý, zároveň popírat, že tento experiment vytvořil nejegoističtější (sovětskou) společnost a člověka v moderních dějinách? Navíc uvěřitelnost vzájemných individuálních sdílení (nesobeckých sdělení), transpersonalita, není naštěstí rovna ideologickému či metodologickému kolektivismu.

„rehabilitace média jakožto nositele autonomní formy“

Je mi líto, ale opět jen bezpečně opakovaná mantra v celých dějinách umění, neboť médium není nutné jakkoliv rehabilitovat, ono je, bylo a bude vždy nositelem nezávislé formy, a nepotřebuje k tomu proto nikdy a od nikoho žádná oprávnění, doporučení, svolení.

„zaujmutí jasného jednotného postoje“

Proč mi toto vyslovení tak připomíná umělce-manažery, umělce-kurátory nebo Foglara či Timura? Nebo i toto: „Při verbovce mu bylo poskytnuto menší občerstvení (salám, pivo, káva) vše v hodnotě 35 Kčs, roční odměna 500 Kčs, poslední honorář obdržel 1. 12. 1989.“

„Snažíme se avantgardu dialekticky překonat, a tak prorazit mrtvý bod s vidinou pokroku. Co se dnes jeví jako progresivní, je ve skutečnosti vůči kapitalismu servilní, naopak to, co se může zdát konzervativním krokem zpět, vykřesává radikální perspektivu budoucnosti!“

Nevím, kdo z umělců (teoretiků) se ještě k tomuto „radikálnímu“ manifestu přidá. Myslím, že už jich jsou dávno a všude, jak na Východ, tak i na Západ (Sever a Jih nevyjímaje), tisíce (zneuznaných, frustrovaných, natěšených), kteří svou bolest (ambice) transformují do podobných siláckých vět.

Ale co je zajímavější, je srovnání s 10 Items of the Covenant, které bylo Laibachem zveřejněno už v roce 1982, tudíž jistě ve zcela jiném dobovém kontextu (byl tak nejen odvážnější, ale i přesnější). Ale o to více je pak nedůvěryhodný současný, zdejší manifest.

Znám samozřejmě práci (obrazy) dvou podepsaných, Vasila Artamanova a Alexeje Klyuykova, a mám ji v mnohém rád či ji prostě respektuji. Znám i práci a osud ruského umělce Avděje Ter-Oganjana. Rozumím i snaze o srozumitelnost, ale proč takový „smělý“ humbuk pro běžně intelektuálně reflektované kuborealistické malování, pro dobře namalované zátiší, krajiny, figury atd.? Pro koho? Samozřejmě si uvědomuji, jaké rezonance vyvolávají slova manifestu ve spřízněných kruzích. Vnímám onen postpubertálně přitažlivě vzdorovitý sex-appeal, zvláště v našich nudných postkomunistických krajinách, kdy už není moc co jiného kamkoliv vyvážet. A také slyším i potutelný smích, jenž se dere autorům do hraně kamenných tváří při pomyšlení, jak bude zdejší malo-provoz umění reagovat.

Jedno ale musím přeci jen závěrem připomenout: okázalostí, arogancí a pohrdáním nedokážou zamaskovat akademickou průměrnost, vlastně už spíše očekávatelnou konvenčnost svých tvrzení, přestože stav současného umění je, jako vždy, diskutabilní. Naštěstí.

Což podtrhuje i má poslední citace významné performerky 70. let, Katalin Ladik: „Pozitivních cílů v zájmu společnosti lze dosáhnout pouze příkladným osobním životem a tvůrčí aktivitou, avšak nikoliv na globální úrovni, ale pouze v nejbližším okolí. Jeden člověk je málo k dosažení míru, ale dobré osobní příklady mnoha umělců mohou ovlivnit lidi, kteří se o umění zajímají. Nečekejme od umělců spasení světa či ovlivnění globální politiky. Jejich vliv však nepodceňujme, protože umění má pozitivní účinky na zvídavé lidi, které nesmíme nechat v domnění, že neexistuje naděje.“

Jiří David, samostatně (egoisticky?!) tvořící umělec, občansko-celospolečensky angažovaný

P. S. Už se mi ani nechce komentovat onen podivuhodný mix-triumvirát, jenž podpořil platformu manifestu: tranzitdisplay (západní kapitál) – Ministerstvo kultury (státní moc) – ruská ambasáda (ideologie). Navíc ruská ambasáda je raději (?) deklarovaná už jen v anglické verzi.

Rozhovor s Vasilem Artamonovem, Dominikem Formanem a Alexeyem Klyuykovem Anny Remešové

Komentář k manifestu od Martiny Vrby

Komentář k manifestu od Petra Duba