Trenýrky versus Srdce nad Hradem

Přinášíme text o akci Ztohoven od Jiřího Davida, který byl původně publikován v Lidových novinách dne 22. 9. 2015. Jedním z důvodů, proč jej přetiskujeme v elektronické podobě, je i fakt, že jsme se performanci skupiny na Pražském hradě věnovali v komentářích (zde a zde), které (respektive hlavně druhý z nich) Davidův příspěvek zmiňují.

Požádali mne v Lidových novinách o reakci na poslední akci Ztohoven, tedy na jejich vlající rudé trenýrky nad pražským Hradem. Navíc ve spojení s mým Srdcem nad tímto panoramatem z roku 2002. Hned jsem si uvědomil, jak moc tenká linie leží pro rozdílnost výkladu a smyslu, nejen u těchto dvou situací, k vysvětlení pro většinovou, laickou veřejnost. Je už sice poměrně obecně přijímané, že umění by mělo umět také provokovat. Ano může, ale nikdy ne prvoplánově.

Když jsem v roce 2002 instaloval Srdce nad panoramatem Prahy, tedy nad doposud nedotknutelným, historickým sídlem českých králů i současných českých prezidentů, trochu jsem naivně věřil, že se stane na chvíli nejen sugestivním a pozitivním symbolem té doby, ale zároveň bude vnímáno s veškerou svou labilní uměleckou a politickou ambivalencí. Nešlo tudíž o pouhý politický akt. Šlo o instalaci, jež dokáže sama ve své autonomnosti parafrázovat, interpretovat a současně vyvolávat nestabilitu ve své vnitřní struktuře. To je důležitý moment pro mé vnímaní rozdílu mezi uměním a pouhým politickým gestem, ať už služebně podbízivým, nebo - chcete-li - agresivně provokativním.

Umění je, se slovy prof. Jiřího Přibáně, samozřejmě také současně sociálním konfliktem a sporem o to, kdo a jak má způsobilost konkrétní artefakt interpretovat a tím zprostředkovávat jeho sociální porozumění. Jakou úlohu by tedy měl plnit umělec v dnešní společnosti? Úloha umělce by rozhodně nikdy neměla podléhat společenské poptávce ať už politické, sociální či estetické. Což mimo jiné znamená, že autentičnost v umění je rovno svědomí jednotlivých umělců, není jen hrou na svědectví. Což zároveň neznamená nic jiného, než že síla umění (umělce) nespočívá pouze v identifikaci s náměty, ale ve svobodě, se kterou s námětem zachází. Pojmem svoboda však nelze zvyšovat ani limitovat samou kvalitu jeho práce.

A právě v souvislosti s poslední akcí Ztohoven je nezbytné se opět ptát, co znamenají v umění morální a etická gesta. Neboť je již taky v oblasti umění snadno doložitelné, proč umění v blízkosti eticky nabitého pole chřadne a nemůže přežít jinak než jako jeho karikatura. Rudé trenýrky jsou právě touto karikaturou, ostatně stejně jako Černého „fakáč“ na Vltavě nebo i objekt Rekonstrukce skupiny Podebal v Bruselu apod. Podobnou pop karikaturou je samozřejmě i okřídlený lev na Klárově nebo československá vlajka tamtéž atd. I zde se snadno a okázale zneužívá síla morálního soucitu (rozhořčení) vůči estetickému účinku uměleckého díla. Pak je již nabíledni se ptát, zda-li umělec, který předem likviduje estetický rozměr díla, se už jen nespoléhá na prodejnost etického poselství ve spojení s vlastní popularitou. Pokud ano, dá se už jednoznačně říci a doložit, že si ze své činnosti udělal politicky kapitál, který účelově používá. Lze tedy přijímat či soudit umělecké etické gesto z estetického hlediska? I proto je nutné se stále ptát, proč umění hyne, když se umělec stylizuje do role morálního kazatele, i když v principu nelze zpochybnit, že morálka, respektive morální soucit či rozhořčení do umění patří, ale mělo by se s tímto fenoménem pracovat živě, jako s tekoucí (neabsolutní) hodnotou, která se nutně proměňuje s realitou, jež nás obklopuje.

I proto lze Srdci na Hradě porozumět jako jedné ze zkoušek o snesitelnosti umění, o jeho krajních ambicích na ostré hraně, balancující na hranici nadšení a rizikové reflexe, neboť vylučovalo svou vnitřní determinací zdánlivou mentální snadnost. Jsem přesvědčen, že umění by mělo umět hovořit jazykem, na který politický prostor neumí reagovat a neví si s ním rady. To je vlastně větší potencionální nebezpečí, riziko. Neboť na účinnost aktivistických činů (a osobně je ale v mnohém ctím a respektuji) je už politický prostor, diskurs předem připraven, vlastně ho paradoxně nejen potřebuje pro své jednání, ale sám je konstruuje a hlavně mu, na rozdíl od jazyka umění, rozumí! Je tedy předem nejen připraven, ale dokáže se na něm vnitřně etablovat a veřejně zvýrazňovat, ať už pozitivně, nebo negativně. Navíc se tyto konstrukce, vytvořené samotným politickým diskursem, zdánlivě chovají jako obecněji nerozpoznané provokace. Pokud si to umělci nejsou schopni včas uvědomit, stanou se pouze součástí konformismu, tedy praktické, ale i teoretické konvence v rámci kulturního establishmentu. Což jistě vede rovněž i k různým formám politických i jiných mocenských manipulací. Je jisté, že umělec nevlastní pravdu, že nestojí nad ničím, a nemá se dokonce dojímat nad sebou jako revolučním spasitelem, zvláště když kritériem kvality umění, a to i angažovaného, není rozhodně míra společenského rizika, třeba i vědomě reflektovaného. Mnohdy to může být totiž jen pouhé alibi pro vlastní nedostatečnost.

Přesto jsem za takovou společnost, která svou vyspělost dokáže svobodně, nezaujatě dokumentovat právě na své vnitřní ostré kritičnosti i ve smyslu neustálé „kontroly i boření“ tvořících se autoritativní pozic. Je tedy holý nesmysl a tupost Ztohoven jakkoliv trestně pranýřovat či je nazývat fašisty apod. J. Derrida kdysi prohlásil: „Instituce nesnese, aby někdo manipuloval s jazykem. Instituce je ochotnější přijmout i zjevně revolučně ideologické formy obsahu, jen když se obsah nedotkne hranic jazyka a veškerých právně-politických dohod, jež jazyk garantuje." Což jinými slovy znamená, že neporozumění jazyka je naopak intenzivní a zásadní pro udržení rozbíjení institucionálních navyklostí a schémat. Spolu tak, jako umělci, sdílíme situace, jak nabízet, nikoliv podbízet se (což výše zmíněné karikatury bezostyšně činí), lidem polemický obraz o nás samých a doufáme, že mu lidé skrze nabízené prožitky porozumí jako svému obrazu. Závěrem je nutno dodat, že umění není pro všechny, což nesouvisí se zdánlivým elitářstvím, ale je pro všechny, co jej chtějí. Respektive každá vrstva společnosti jej přijímá skrze hledisko, fokus svého intelektuálního, tak jako ekonomicko-společenského vybavení.