Co zmůže přehlídka umění?

Dvanáctý ročník Fotograf Festivalu, tentokrát připravený uměleckou ředitelkou přehlídky Terezou Rudolf ve spolupráci s kurátorkami Markétou Mansfieldovou a Elisabeth Pichler, zkoumá roli současného umění v konfrontaci se vzrůstajícími konzervativními a nacionalistickými tendencemi ve střední a východní Evropě. Daří se však přehlídce vystoupit mimo rámec prezentovaných autorských přístupů? Na to se ptá ve své recenzi Martin Netočný.

Jiří Žák, DeepReal Havel, 2020, videoinstalace ve Veletržním paláci. Foto: Jan Kolský

Co zmůže přehlídka umění?

Na nízkém bílém podstavci stojí socha Motocyklisty. Dívám se na ni a všechny významy jsou zde jasně přítomny: rychlost, uvědomělé vedení stroje, důraz na každodennost. Bronzový odlitek, který v roce 1924 vytvořil Otakar Švec, nejspíš není nutné dále analyzovat. Všichni známe dobové reálie. Ne náhodou je muž na motocyklu umístěn pod velkým nápisem První republika. 28. září, v Den české státnosti, jsem však kolem něj pouze prošel a vzal to doprava na ochoz Veletržního paláce.

Znovu zdůrazním, že Motocyklistu ani to, co reprezentuje ve výtvarném umění, či proč se jeví jako vhodná metafora první republiky, zde není nutné příliš rozebírat nebo doslova analyzovat. Všechno je v něm pro každého, kdo někdy jen letmo zavadil o dějiny umění, přítomno jaksi samo o sobě. Patrně jde o jasný a autonomní znak ve skládačce dalších, které nám mohou přiblížit kontext dobového veřejného prostoru. Pokud jej budeme chtít zkoumat jiným, současnějším pohledem, je možné jej přemístit do blízkosti novějších děl, nebo chlápka na motorce postavit na hlavu. Jde přece pouze o těžký odlitek ve sbírkové expozici, můžeme s ním šíbovat, jak je libo.

Je to však s podobně ustálenými symboly tak jednoduché? Nesápe se po nás domýšlivá tenze modernity? Netočí se nám v hlavách racionální setrvačník poháněný skutečností, že všichni mluvíme stejně odborným jazykem? Původně jasné pokusy o analýzu při tomto zjištění kolabují. Kus bronzu postavený na hlavu bude vždy pouze tím, čím je. Výsledky takovýchto konfrontací k nám pravidelně promlouvají ve stejných kódech, jakými jsou tvořeny zkoumané fenomény.

Poslední dvě staletí jsou interpretačně unášena mnohem silnějšími znaky nežli sochařskými metaforami euforie z motocyklové jízdy. Tvářit se, že vyjmenované hodnoty prezentované Švecovou sochou, neutvářejí kořen, na jehož konci raší nacionalistické symboly, potažmo jejich reinkarnace v současném veřejném prostoru, by bylo pokrytecké. Právě kvůli celkové provázanosti toho, co považujeme za legitimní projevy dobové modernity s jejich toxickými a extrémními verzemi, ale dokonce i s jazykem, kterým o nich uvažujeme, je nutné přehodnotit základní podmínky takové analýzy. Letošní ročník Fotograf Festivalu si na výstavě Nikdo sem nepatří víc než vy, kterou je do 8. ledna možné vidět ve Veletržním paláci, klade jasný cíl: „Představit umělecké strategie, které zpochybňují nacionalistické narativy i jejich utváření a manipulaci pro kulturní a politické účely.“

Pohled do výstavy Nikdo sem nepatří víc než vy ve Veletržním paláci. Foto: Jan Kolský

Rozebrat, či aktualizovat?

Stejnou větu obsahuje i text nalepený na skleněné stěně oddělující ochoz výstavy od Švecovy sochy. Letmým pohledem dál po směru zábradlí, kolem ochozu třetího patra, je možné vidět bílé sokly, několik obrazovek, a především svébytnou výstavní architekturu, která jako by náhodou dávala na odiv žebroví vlastních konstrukcí. Společně s videoinstalací Rekapitulieren, jejíž autorkou je Juliane Jaschnow, se velmi rychle vracím k myšlenkám o tom, jakými způsoby lze přistupovat k extrémně položeným symbolům modernity a nepoužívat k tomu metody, které přispěly k jejich postupnému zformování.

Další text, tentokrát ten ve festivalové brožuře, však aktivně užívá pojem dekonstrukce. Napadne mě, že nacionalistické konstrukce, které v dnešních dnech zažívají svůj zombie comeback a které výstava akcentuje především, k této činnosti doslova vybízejí. Konstruování, jakožto výrobní proces, je neodmyslitelně spjato s tovární výrobou a také stavem společnosti, který přímo vedl k nástupu moderního nacionalismu. Co však získáme tím, že tyto zrezivělé produkty industriálního boomu začneme rozebírat?

Projdu kolem kašírované drapérie vlajky a zahlédnu, jak Sergej Šojgu v moskevské Dumě prohlašuje, že jeho ministerstvo staví Říšský sněm. O několik záběrů později se v Parku Patriot Kubinka na okraji ruské metropole jeho slova naplňují. Mohutný kovový skelet obalený banerovinou s potiskem fasády Německého spolkového sněmu, rychlý útok Rudé armády, vztyčení praporu se srpem a kladivem či zajaté jednotky zbídačeného Wehrmachtu. Jiné části filmové koláže konfrontují tuto bizarní ilustraci ruského fašismu s německými nacionalisty, kteří u Bundestagu křičí, že události května 1945 nebyly osvobozením.

Pohled do výstavy Nikdo sem nepatří víc než vy ve Veletržním paláci. Foto: Jan Kolský

Video začíná hrát ve smyčce podruhé. Zvedám se z lavičky a pokračuji po ochozu dál. V tu chvíli už mám za sebou také fragmentární instalaci Christiny Werner apropriující materiál spojený se sjezdy a kampaněmi současných ultrapravicových stran i noviny v rámu (formální klasifikace uvedená i ve festivalovém průvodci) Normana Behrendta zaměřené na žurnalistickou manipulaci veřejnosti během hlasování o Brexitu. Tři separátní společenské fenomény současné Evropy jsou přede mnou dekonstruovány a výsledkem není nic jiného než heterogenní změť významů, spojená umělým rámcem výstavy. Filmová koláž, noviny v rámu a zase koláž.

Chvíli si připadám trochu jako poučený dospělý, který listuje učebnicí dějepisu. Chápu rámec i parametry základního příběhu, ale cosi důležitého mi chybí. V úvodu jsem citoval větu kurátorského textu, která říká, že výstava představuje výběr určitých uměleckých strategií. Stejně tak i učebnice nás staví před události, které v obecně známém sledu prezentuje za sebou. Je však otázkou, zda by nás ve světě značně poznamenaném radikálně racionálními definicemi mělo podobné představování uspokojovat.

Bronzový Motocyklista představuje hodnoty spojené s ozvuky modernity v období první republiky. Pokud bychom se jej pokusili tematizovat z pozice současného umění, pravděpodobně bychom očekávali víc než jen pouhé zjištění, že rychlost, uvědomělé vedení stroje a důraz na každodennost jsou žargonovými nálepkami, díky kterým zapomínáme na řadu sociálních a ekonomických problémů 20. a 30. let. Ty nejlépe pochopíme v komparaci s aktuální společenskou situací, která však už nikdy nemůže být definována pouze v intencích národních narativů, ale leží na poli dnešního globálně-multipolárního prostoru.

Dějinná zkušenost předchozích dvou staletí je zkušeností neutuchající expanze moderního státu, korporací a permanentní průmyslové mobilizace. Samozřejmě, že je v umělecké praxi možné všechny inkriminované toxické symboly i narativy rozebrat stejným způsobem, jakým jsme je za harašení výrobních linek postavili. Nevytváříme však takovou dekonstrukcí ztěžklých společenských fenoménů pouze jejich pokřivenou a nic neříkající ozvěnu? Nestane se z pokusu o podobnou výstavu vždy ona kolážovitá a obecně představující přehlídka fungující tak trochu na učebnicovém principu? Nemohou k nám zdánlivě ustálené symboly promlouvat ještě jiným jazykem a akcentovat svou vlastní toxičnost prostřednictvím aktuálních společenských otázek?

Pohled do výstavy Nikdo sem nepatří víc než vy ve Veletržním paláci. Foto: Jan Kolský

Do souboru děl ve Veletržním paláci je zahrnuta také videoinstalace DeepReal Havel Jiřího Žáka, s níž se mohli diváci před dvěma lety setkat v etc. gallerii. Prostředí hlavní výstavy letošního Fotograf Festivalu klade svou všudypřítomnou dekonstrukcí nechtěný důraz na stěžejní významovou rovinu tohoto díla. V koženkovém křesílku mi při pozorování deepfake verze prvního porevolučního prezidenta a jeho aktualizovaného projevu, který pronesl při přebírání ceny Indiry Ghándiové v roce 1994, znovu došlo, jak zásadní by pro nás měla být vnitřní emancipace všech aspektů dějinných narativů.

Právě tento přístup může efektivně transformovat důsledky radikální racionality, které dosud straší v našem polorozpadlém veřejném prostoru, zbavit je historické zátěže a rozhýbat jejich rigidní konstituci nebo, chcete-li, konstrukci. Havel – či jakákoliv jiná figura moderních dějin – tak není příznačně analyzován a překomponováván do nové, ale stejně zatěžující formy. Stává se plastickým a pružným prvkem intelektuálního experimentu. Funkce nosiče významu je nahrazena významovou polemikou. Zpochybněním doposud neměnné podoby lze odhlédnout od důležitosti evropanského ega a zasadit onen do sebe zahleděný a ohraný příběh, o kterém je ve Veletržním paláci především řeč, do skutečně platného rámce globalizovaného a postkoloniálního světa.

Společně s tímto rozšířeným prizmatem je nutné vyhodnotit, nakolik jsou naše dosavadní analytické strategie, hluboko zakořeněné v kontinentální průmyslové modernitě, ještě stále platné. Výstava Nikdo sem nepatří víc než vy se do takovéhoto experimentu nijak vehementně nehrne, ba naopak, charakterem většiny vystavených děl i kurátorskou koncepcí je zacyklena v principech, které si sama klade za cíl rozkrývat.

Patří sem tato výstava?

Ačkoliv letošní ročník Fotograf Festivalu vstupuje na důležité a v tuzemském uměleckém provozu nepříliš akcentované pole, je nutné klást si otázku, nakolik může být s ohledem na svůj rámec skutečně úspěšný. Zmíněná emancipace je vnitřně složitý a pomalý proces bez zaručeného a definitivního výsledku. Přehlídka aktuálních uměleckých přístupů ale vždy spíše ilustruje nebo představuje. Tendence dlouhodobě transformovat není z podstaty formátu tolik přítomná. I přes veškeré kurátorské snahy to v našem prostoru stále vypadá na zmocňování se a následné odkládání témat tak, jak jdou jednotlivé ročníky přehlídek za sebou. Málokdo z organizátorů uvažuje dál, za rámec své akce i hranic prostoru, kterému říkáme umělecká scéna. Dlužno poznamenat, že ani státní grantová politika není soustavnější a soustředěnější činnosti příliš nakloněna. Vydatnou část těchto skutečností však v případě letošní přehlídky vyvažuje výstava Sdílená základna v ústecké Galerii Hraničář, skrze níž se Fotograf Festival poprvé vydal mimo území pražských institucí.

Prezentace projektu Corso pro nás kolektivu Spolka v Galerii Hraničář. Foto: Tomáš Lumpe

Ta je ve spodním patře výstavního prostoru ukotvena prezentací lokálního a participativního projektu slovenského kolektivu Spolka, který v rámci projektu Corso pro nás inicioval vznik platformy pro formulování potřeb místních obyvatel ve vztahu k plánované rekonstrukci stejnojmenného komplexu nacházejícího se v ústecké městské části Krásné Březno. Skupina urbanistek a socioložek koncipovala příspěvek k výstavě především jako prezentační nástroj dosavadních aktivit. Tvorbu instalace však definovala také jako impulz k důsledné archivaci dokumentačního materiálu. To, co se ve Veletržním paláci úplně nezdařilo v případě představení platformy Archiwum Protestów Publiznych, která je zaměřena na dokumentaci protivládních a lidskoprávních protestů, zafungovalo díky ryze užitým a konkrétním aspektům právě zde.

O několik pater výš, v jedné z menších podkrovních místností Hraničáře, je ke stropu přišroubována obrazovka s videem Feminism is a Browser od Charlotte Eifler. Během téměř čtvrthodinové stopáže dochází k náhlému oživnutí virtuální kybernetické jednotky Yevy vytvořené mezinárodní feministickou skupinou FACES, která od 90. let reviduje designové parametry internetu. Yeva, která byla až dosud nehmotným svědkem virtuální konverzace zakladatelek mezinárodního feministického hnutí, vstupuje se znalostmi všech probíraných témat do skutečného veřejného prostoru a metaforicky tak propojuje fenomény, které jsou v obecném povědomí široké veřejnosti ještě stále rozděleny.

Vztah virtuality a fyzičnosti sdílené základny je pravděpodobně nejdůležitějším formativním aspektem dneška. Lze v něm nalézt odpověď na většinu aktuálních společenských posunů. Jeden ze shrnujících článků vydaných k letošnímu Fotograf Festivalu doslova zmiňuje, že jeho program reaguje na rostoucí vliv neliberálních tendencí. Ty se však, i přes svou neoddiskutovatelnou spřízněnost, přímo nerodí z toxického dozvuku radikální racionality 20. století, jak by se po návštěvě výstavy ve Veletržním paláci mohlo mylně zdát. Utvářejí se ve webovém inkubátoru, v němž menšiny mohou snadno znamenat více než demokratické většiny, přičemž s sebou nesou silnou pachuť antiglobalismu, tedy neschopnosti akceptovat hyperobjektovou podstatu současného světa. Z virtuálního veřejného prostoru pak prosakují přímo do toho reálného, který jsme v zemích bývalého východního bloku umrtvili nezřízenou privatizací devadesátých let, a dávají mu novou, stále dominantnější náplň.

Charlotte Eifler, Feminism is a Browser, 2019, záběr z videa

Paradoxní rovinou celé problematiky je fakt, že jak za skomírajícím veřejným prostorem, tak i za klokotajícími virtuálními sférami stojí nezřízená neoliberální ideologie akcelerovaná koncem bipolárního rozdělení světa. Právě ona devadesátá léta jsou obdobím, kdy byla sídliště, v nichž žije většina tuzemské společnosti, bezohledně parcelována. Stejná doba je rovněž synonymem pro internetový klondajk. Pokud tedy hledáme přímý zárodek atomizované společnosti, nalezneme jej právě zde. Zřejmým katalyzátorem zmíněných neliberálních tendencí se tak stal právě nezřízený neoliberalismus. Jednotlivé zájmové skupiny stmelené banalitou abstraktních sfér dnes uplatňují konkrétní požadavky na místa, která obýváme všichni.

Ústí nad Labem, ale i Karviná nebo třeba Cheb jsou toho dobrými příklady. Stačí nám však i zde pouze představovat umělecké strategie a autory, kteří problematiku reflektují? Výstava v Galerii Hraničář má díky trefně zvolené kurátorské koncepci nakročeno kamsi dál. Přidává vystaveným dílům novou hodnotu a s trochou představivosti z nich činí klíč možné lokální emancipace. Nápadem opustit hranice Prahy, za nimiž se festival dosud skrýval, a vstoupit tam, kde jsou symptomy letošního tématu nejpalčivější, se do jisté míry snaží překročit vlastní stín. K tomu, aby byl pokus úspěšný, však nelze pouze uspořádat přehlídku. Je nutné aktivně vstoupit do lokálního dění a stát se jeho přímým účastníkem.

Jiný scénář znamená ilustrativní výstavu přenesenou z centra na periferii. V takovém gestu je slyšet dozvuky vnějšího plánování a vštěpování modelových vzorců tam, kam nepatří. Ale kdo patří sem – do Galerie Hraničář? Podobnou otázku si v úvodu jednoho ze svých textů kladou kurátorky letošního ročníku. Letmým pohledem do výstavního prostoru při vernisáži vidím spíše lidi z vlastní sociální bubliny. Výčet vystavujících autorů neobsahuje rovněž ani jedno lokální jméno, a i přes nespornou kvalitu jiných zahrnutých děl se nemohu zbavit dojmu, že některé z nich jsou ve výběru jaksi navíc. Původně trefně vytyčený rámec svou přítomností spíše rozmělňují. A to je, koneckonců, symptomatický aspekt celého letošního ročníku Fotograf Festivalu, jehož téma není definováno špatně. Jakožto přehlídka současných uměleckých strategií jej však ve finálním důsledku nemá šanci postihnout.

Pohled do výstavy Sdílená základna v Galerii Hraničář. Foto: Tomáš Lumpe

Norman Behrendt, Eiko Grimberg, Barbara Gryka & Filip Kijowski, Juliane Jaschnow, Szabolcs KissPál, Dóri Lazár, Rafal Milach, Michaela Nagyidaiová, Emília Rigová, Anike Joyce Sadiq, Christina Werner, Jiří Žák / NIKDO SEM NEPATŘÍ VÍC NEŽ VY / Fotograf Festival / kurátorky: Markéta Mansfieldová, Elisabeth Pichler, Tereza Rudolf / Národní galerie Praha – Veletržní palác / Praha / 23. 9. 2022 – 8. 1. 2023

Alžběta Bačíková, Charlotte Eifler, Susanne Keichel, Marie Lukáčová, Randa Maroufi, Michaela Nagyidaiová, Spolka, Karolina Wojtas / Sdílená Základna / Fotograf Festival / kurátorky: Markéta Mansfieldová, Elisabeth Pichler, Tereza Rudolf / Galerie Hraničář / Ústí nad Labem / 1. 10. 2022 – 18. 1. 2023