Dělnictvo mezi ztrátou a utopií

Milena Bartlová se společně s výstavou Muzeum přízraků v Displayi ptá, „kam zmizel proletariát? Nebo tato třída již neexistuje a jsou jen různé skupiny utlačovaných bez společného jmenovatele?“ V recenzi zmiňuje autorka také další projekty, které v nedávné době otevřely téma třídy, a propojuje je s uměleckým výzkumem Zbyňka Baladrána, Ladi Gažiové a Alexeje Klyuykova pro galerii Display.

Dělnictvo mezi ztrátou a utopií

Na podzim 2019, kdy jsme ještě nevěděli, že právě končí jedna epocha, uspořádal Display performativně-diskusní projekt o společenských a třídních vztazích v dnešní české společnosti Třídní boj? ve třech kapitolách (nahrávky debat lze vyslechnout na webu mujrozhlas.cz, sama jsem se zúčastnila třetí z nich o transformaci v devadesátých letech). S odstupem dvou let poznamenaných pandemií se nyní realizuje výstava Muzeum přízraků, pod níž jsou podepsáni Zbyněk Baladrán, Laďa Gažiová a Alexej Klyuykov. Jejím tématem je muzejní expozice zaniklé kultury proletariátu: to on je tím strašidlem, které spolu s komunismem dnes obchází nejen Evropou. Vystavující jsou si vědomi, jak píší na úvodním panelu, že muzeum přízraků v třídním boji nepomůže, chtějí je ale vnímat jako „bod obratu, jako myšlenkovou operaci, kde zárodky nového třídního vědomí jsou přítomny mezi střepy toho minulého. K čemu jinému by pak byla muzea?“

Nejprve za pomoci expertů prozkoumat své téma a pak vytvořit uměleckou realizaci, to je postup příznačný pro tzv. umělecký výzkum. Ten se tak projevuje jako životaschopný přístup i mimo skleníkové prostředí vysokého uměleckého školství, kde se provozuje ve formě uměleckých doktorátů i grantových schémat a je stále ještě vnímán jako umělý konstrukt. Po rozluce od Tranzitu si sdružení Display stanovilo právě výzkum jako své poslání. Vedle navzájem propojených témat dekolonizace, uznání menšinových identit a problému přirozenosti se Display hned na začátku přihlásil i k průzkumu práce a její důstojnosti v konfliktu s kapitálem a elitami. Že je to téma mimořádně aktuální, o tom není pochyb. Nástup nových forem práce spojený s radikálním oslabováním práv pracujících, nová hospodářská krize na obzoru, krach tradičních levicových stran v naší politice, slabost těch nově vznikajících i právě nastoupivší vláda s neoliberálně-konzervativním profilem, vítaná nejen ekonomickými elitami, ale i většinou těch kulturních: to jsou jen ty hlavní důvody, proč je potřeba věnovat práci a dělnictvu novou pozornost.

Oprávněně proto na podzim zaujal dvanáctidílný televizní dokumentární seriál Industrie režiséra Ivo Bystřičana, který sleduje dějiny českého a moravského průmyslu nejen z perspektivy podnikatelů, ale také dělnictva a státu jako trojice rovnocenných aktérů (lze zhlédnout na iVysílání ČT, doporučuji rovněž velmi dobré rozhovory s režisérem zde a zejména zde od 17. minuty). K výstavě vydal Display knižně práci o výzkumu „dělnictví“ od Kateřiny Nedbálkové, docentky sociologie na Masarykově univerzitě (rozhovor s autorkou zde). Přístup obou je důsledně neideologický. Uzlovým termínem je „třída“, tedy termín, který byl spolu se slovem „kapitalismus“ u nás tři desetiletí bezmála tabuizovaný. Nedbálková ukazuje v úvodních kapitolách své knihy, že již není nutné „třídu“ definovat marxisticky, tj. podle vztahu k výrobním prostředkům a kapitálu; preferuje pojetí podle Pierra Bourdieua, který, jak známo, vedle finančního kapitálu investovaného do výroby rozpoznává také kapitál kulturní, sociální a symbolický. Nedbálková i Bystřičan usilují o takové uchopení kategorie dělnické třídy, které by otevíralo nové možnosti také v praxi. Dělnická třída 19. a 20. století je totiž ne-mrtvým zombie. Starý typ dělnictva, jemuž samotný systém průmyslové výroby vnucoval jako výchozí podmínky organizovanost a spolupráci, se totiž podařilo kapitálu od poslední třetiny 20. století díky novým technologiím zrušit. Dnes se proto politickému hnutí samotného dělnictva staví do cesty praktické překážky, zejména nedostatek vzájemného kontaktu, které dříve oslabovaly dělníky a dělnice v zemědělství, a ještě více pracující-sloužící (z nichž 99 % tvořily ženy).

Na výstavě v Displayi se termín „třída“ objevuje jen na vstupní tabuli. Pro autorskou trojici recenzované výstavy zůstala východiskem ideologická charakteristika dělnictva jako proletariátu: terminologie přízraku či strašidla pochází přímo z Komunistického manifestu (1848, česky 1893). V Muzeu přízraků je slovo přeneseno na proletariát, tedy třídu nemajetných, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu. Proletariát je zde popisován jako zaniklý a sebe-nevědomý, jako ten, kdo historicky prohrál, aniž by si toho byl jasně vědom. Kam se poděl příslib, že proletariát bude nositelem revoluční proměny ve skutečně spravedlivou společnost, která bude vstřícným prostředím pro rozvoj každého člověka podle jeho vlastní míry?

Výstava má formu muzejní instalace dokumentů zaniklé kultury. Baladránova účast samozřejmě zajišťuje, že jde o instalaci vysoce kvalitní, ba vytříbenou, jakou by nejedno muzeum mohlo jen tiše závidět. Za skly vitrín sledujeme zarezlé fragmenty strojů a nástrojů, tabule cti z let reálného socialismu, sbírku vlaječek podnikové propagace, olejomalby dělníků v exotických zemích a ušpiněnou modrákovou halenu. Vedle takových dokumentů, které by mohly být i ve skutečném muzeu a které tu a tam sklouzávají (nechtěně?) k ironické prezentaci „socíku“, najdeme i předměty bez zřejmé funkce, obrazy přeznačené jako doklady údajné vzpoury ovládaných dělníků prostřednictvím subverzivního rozkrádání i součástky nejasného určení pod nadpisem „Práce umění“. Na doprovodných didaktických panelech jsou kresby ve stylu starověkých mezopotamských vlysů (nebo jsou to překreslené originály?) s bojovníky a otroky, pomocí přípisků vyložené jako popis prekérních pracovních vztahů v neoliberálním kapitalismu.

Nejpříhodnější termín pro charakteristiku toho, co umělecká výstavní inscenace se svým tématem dělá, je „vychýlení“. Mezera mezi předměty či obrazy a „muzejními“ popiskami je citlivá i zábavná, na této rovině expozice funguje skvěle a zkušená návštěvnice výstav soudobého umění si ji dobře užije. V měřítku celku už je to problematičtější. Mezera mezi „skutečným“ muzeem a jeho uměleckou re-imaginací je tu proto, aby vyjevovala to, co by se normálně skrývalo, ať už samo svou povahou, anebo by nám to mocní chtěli upřít. Výsledný dojem z Muzea přízraků je performance žalu za ztracenou velkou ideou, která zklamala.

Ambicí uměleckého výzkumu je vedle kvalitního umění vyprodukovat také poznání. Jaké nové poznání v Muzeu přízraků vzniklo? Kromě truchlení nad ztrátou jej mnoho nevidím. Osvětlovat nové typy pracovně-právních vztahů paralelou s otroctvím je možné jen na rovině metafory – pamatuje si ji ještě někdo z Písně práce (1868)? – v realitě je ale zavádějící. I jiná imaginativní rozšíření obvyklé reality jsou v Muzeu přízraků často jen diskurzívní operace bez opory v realitě. To platí i pro zařazení umělců mezi dělníky, byť se jim staví na roveň truchlením nad mizením realistické malby. Obávám se, že tím, jak zůstali u ideologického východiska a neuvažovali o jiných možnostech pojetí třídy, autoři zamířili do slepé uličky. Exponáty muzea ukazují, že zanikla nejen ideologická kategorie proletariátu, ale i dělnictvo samotné, jeho identita a životní styl. To je ovšem neoliberální finta, zvlášť důkladně zakořeněná v Česku s jeho postkomunistickým dědictvím. Jedním z důvodů přetrvávání antikomunismu je podle mého mínění to, že umožňuje paušálně odmítnout a delegitimovat všechny vzpomínky na čtyři desetiletí, ve kterých byly – s různou mírou upřímnosti a účinnosti – hodnoty třídy pracujících nadřazovány nad tradice elit, a to dokonce i ve vzdělání a umění.

Proletariát zklamal a zanikl, ale průmyslové i zemědělské dělnictvo a pracující v oblasti péče jsou zcela živí a přítomní. Jen se z diskurzu ne-dělníků vytratila jejich důstojnost, právo na plnohodnotné uznání a z toho plynoucí zajištění slušných životních a pracovních podmínek. Je požadavek na jejich restituci příliš velká, nerealistická vize? Jak ale konstatoval v nedávném rozhovoru polský teoretik umění a kultury Jan Sowa, „lidé nechtějí být jen oběti, chtějí mít význam. Chtějí patřit k něčemu důležitému“. Pokud by mezi střepy muzea mělo vyvstávat nové vědomí, mělo by zřejmě jít o schopnost nabídnout skutečnému dělnictvu dneška důvěryhodnou vizi, která nás přesahuje. A třeba i utopickou.

Muzeum přízraků / autoři projektu: Alexej Klyuykov, Laďa Gažiová, Zbyněk Baladrán (Display – Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi) / Display / Praha / 15. 12. 2021 – 20. 2. 2022

Foto: Radek Brousil