Epos o Šuřce

Publikace-objekt

Prvním ze dvou výsledných výstupů je několik kilogramů vážící publikace, která chronologicky vypráví historii školy od prapočátků sahajících do poloviny 19. století až po současnost. Obsáhlá, ale nikoliv vyčerpávající kniha sice splňuje parametry odborné publikace, ale daří se jí to velmi sympatickým způsobem, který umožňuje knihu číst každému, kdo projeví o dané téma zájem.

Tým víc než dvou desítek autorek a autorů kolem editorky Lady Hubatové-Vackové si rozdělil a pojmenoval jednotlivá témata, která zachycují vývoj brněnské umělecké školy v podmínkách 20. a první čtvrtiny 21. století. Publikace je rozdělena do šesti kapitol, které kromě nezbytných historických údajů neopomíjejí ani významné události, osobnosti a také politické a společenské souvislosti. Právě tyto exkurzy nahlédnuté s nutným kritickým odstupem, spolu s rozhovory v druhé části knihy, jsou tím, co jí dodává na dynamice a výjimečnosti.

Čtivá historie školy

O Šuřce – jak se této umělecké vzdělávací instituci běžně říká – se dá uvažovat jako o škole, která sice často mění jméno, ale přesto je celých sto let své existence až nečekaně stabilní a konzistentní. Politické, ideologické nebo třeba komerční tlaky ustála díky (vždy alespoň několika) výrazným osobnostem v pedagogickém sboru nebo vnitřní silou studentské komunity.

V úvodním textu se Tomáš Zapletal věnuje období před samotným založením školy, zmiňuje vznik obdobných průmyslových škol v 19. století na území Rakousko-uherské monarchie a samozřejmě přihlíží ke specifické situaci v Brně. To bylo městem dvou národností, ale také textilním „moravským Manchesterem“, kde se silně rozvíjel průmysl a s tím rostla poptávka po vzdělávacích institucích dodávajících kvalifikované odborníky.

„V 19. století společně s industrializací a vývojem uměleckého průmyslu vznikly v uměleckém vzdělávání i reformní proudy, které současně reagovaly na odpor vůči praktickým činnostem ze strany akademické a umělecké sféry,“ objasňuje v následujícím textu Alexandra Panzert princip vzniku průmyslových škol a také důvody jejich výrazné obliby.

Realita města se mění s nastupující válkou, a především vznikem Československa. Ještě dlouho po roce 1918 je v Brně nepoměrně více německých škol oproti těm českým. V novém státě se ale vše rychle změní a pragmatičtí rodiče hlásí děti na nově vznikající české školy. Ve školním roce 1924/1925 tak otevírá své pomyslné dveře škola s krkolomným názvem Soukromá odborná škola uměleckých řemesel Obchodní a živnostenské komory v Brně. Podle svých zakladatelů se má stát „moderní alternativou vůči dalším (většinou německojazyčným) institucím podobného typu ve střední Evropě“. Škola sídlila v horním patře Moravského uměleckoprůmyslového muzea, které spravovala živnostenská komora. Do prvního ročníku nastoupilo 21 žáků, z nichž bylo 9 dívek, a mezi studujícími byli Češi, Němci i Slováci.

Fenoménu studujících dívek se ve svém textu věnuje Kateřina Kuthanová, která objasňuje počátky ženského průmyslového vzdělávání v 19. století a zmiňuje výrazné osobnosti mezi učitelkami i budoucími výtvarnicemi. Objasňuje také skutečnost, proč se od roku 1926 stal právě „ženský“ ateliér pro kreslení šatů, prádla, výšivek a krajek nejnavštěvovanějším na celé škole.

Obdobně zaměřené školy ve střední Evropě prochází ve 20. letech významnými změnami, které nejvýrazněji reprezentuje slavný Bauhaus. Ačkoliv „Bauhaus nebyl vůdčí, ale pouze jednou z mnoha podobných vzdělávacích institucí ve střední Evropě“, jak ve svém textu připomíná Panzert. Představuje také další reformy a inovace, které měly dopad na ostatní uměleckoprůmyslové školy v tomto období. Právě snaha připomenout skutečnost, že ve stejné době jako výmarský Bauhaus, existovaly i další průmyslové školy (v Berlíně, Vídni či Bratislavě), je jedním z cílů tohoto výzkumného projektu.

Pragmatická avantgarda mezi válkami

Lada Hubatová-Vacková se ve své studii na úvod druhé kapitoly zaměřuje na období mezi válkami. Všímá si specifičnosti těchto škol, které v sobě kombinují pragmatismus funkce s avantgardními myšlenkami a postupy. Pro tuto kombinaci je nejcharakterističtější období 20. a 30. let. Už skutečnost, že škola byla od počátku spojena s místní obchodní a živnostenskou komorou, ji přiváděla ke komerčním aktivitám a do jisté míry ji zavazovala k určité loajalitě. Studenti Šuřky se v této době běžně účastní obchodních veletrhů, věnují se oboru aranžérství i rozvíjejícímu se oboru reklamy. „Pedagogický sbor se cíleně zaměřoval na kultivaci moderní lokální kulturní identity a produkce, která by byla svorníkem mezi internacionální modernitou a moravskými regionálními tradicemi.“

Na začátku 30. let začíná být situace úspěšné a stále se rozrůstající školy neudržitelná. Nevyhovující prostory bez dílenského zařízení a také zmíněná provázanost s živnostenskou komorou jsou často kritizované skutečnosti a směřují k reformě školy. „Reformy jsou nutny (vzorem může být dessavský Bauhaus), má-li se tato škola státi školou dneška a zítřka,“ cituje autorka architekta (a pedagoga) Zdenka Rossmana. Tomuto řešení přikyvuje také Karel Teige: „Bylo by škoda nechopiti se, dokud je čas, vzácné příležitosti, která se dnes v Brně naskýtá,“ píše ve svém textu Pokus o český Bauhaus věnovanému dění na Šuřce v roce 1928. Ke stavbě „nového Bauhausu“ však z řady důvodů a ke smutku nejen tehdejší levicové avantgardy nikdy nedojde.

V dalších textech věnovaných dění na škole ve 30. letech se Vacková-Hubatová věnuje tématu progresivně se rozvíjejícího fotografického ateliéru a osobnostem s ním spojených nebo příběhu výjimečné umělkyně Ludmily Sekené (mimochodem babičky současné umělkyně Evy Koťátkové). Iva Knobloch zpracovává téma osobnosti grafika Petra Dillingera a ateliéru knižní a užité grafiky. Ženské osobnosti spojené s ateliérem módy a textilií (Rosová Vokálková, Rothmayerová Horneková, Františka Šerá) zachycuje Andrea Březinová.

Období školy v protektorátu a během druhé světové války v rozsáhlé studii zachycuje Valéria Bláha. Ta objasňuje pozici školy v rámci nově vytvářených struktur a také snahu o její germanizaci. Upozorňuje na skutečnost, že tento typ škol zažíval v tomto období všeobecný rozvoj a také finanční podporu „z dôvodu poskytovania kvalifikovanej pracovnej sily pre potreby vojnovej ekonomiky a priemyslu“. Další texty (Marta Sylvestrová, Jindřich Chatrný) představují osobnosti pedagogů školy Zdeňka Rossmana (za války vězněného nacisty), Josefa Vydry a Františka Kalivody. Andrea Březinová si všímá osobnosti studentky (a pozdější legendární kostýmní výtvarnice) Ester Krumbachové, která školu navštěvovala právě v období protektorátu.

Škola v ideologickém oparu

Tématem ideologizace výchovy po roce 1948, kdy je škola přejmenována na Školu uměleckého průmyslu, se zaobírá společná studie Lady Hubatové-Vackové a Terezie Petiškové. Z textu vyplývá, že situace ve škole, ale stejně tak i v celém Brně, odpovídá represivnímu a ideologicky zabarvenému dění v celé zemi a nijak zvlášť se od něj neliší. O podmínkách na škole vypovídají reprodukce Stalinových portrétů, jejichž autory jsou tehdejší studenti, plátna s motivy dělníků či vázy s reliéfem traktoru. „Mám pocit, že později už to nikdo nedokáže pochopit – možná popsat ano, ale ne pochopit – jak tehdy existovalo zvláštní napětí mezi přesvědčením o vítězství a obavami z dalšího vývoje, zejména pokud šlo o svobodu invence a tvorby,“ citují autorky z dopisu Igora Zhoře, který později zmapuje historii výtvarných škol u nás.

Obě si ale také všímají toho, že v ateliérech školy nebyla vždy situace tak vyostřená a nesvobodná. Následující kapitoly jsou věnované například loutkáři Kamilu Langerovi a školní loutkové scéně (v 50. letech využívané k ideologické propagaci na vesnicích), kostýmní výtvarnici Inez Tuschnerové, výjimečnému pedagogovi Janu Rajlichovi st. či knihaři Jindřichu Svobodovi. Znovu se potvrzuje, že i náročnější období plné zásahů a vynucených změn přečkala Šuřka relativně důstojně, především díky vlivu kvalitních pedagogických osobností.

Mimořádně zajímavou kapitolou je text Terezie Petiškové věnovaný osobnosti Dalibora Chatrného. Nejen samotné pedagogické postupy (umělec učil na škole v období 60. až 80. let), ale také vliv školy na jeho práci nebo Chatrného zapojování studentů do experimentálních projektů jsou mimořádným dokladem o propojení pedagogiky a uměleckého, v jeho případě konceptuálního, přístupu. Nové skutečnosti o práci tohoto mimořádného umělce se dozvídáme skrze jeho vlastní poznámky a výpovědi kolegů či bývalých studentů.

Charakteristiku školy v tomto období velmi přesně vystihují Johana Lomová a Veronika Rollová, když ji popisují jako „instituci, v níž se relativně stabilní konstrukce uměleckého školství definovaného celostátní politickou objednávkou střetávala s proměňujícími se individuálními představami o tom, co znamená být tvůrce“. Neopominou ale také zmínit dění na škole po roce 1968, charakterizované politickými čistkami, vyhazovy pedagogů i studentů, případně znemožněním studia na vysoké škole.

Úlitby v kabinetech i řádění na školních chodbách

V části publikace věnující se období 70. a 80. let se objevují poprvé rozhovory s žijícími autorkami a autory, bývalými žáky školy. Prvním z nich je rozhovor s designérem Jiřím Pelclem, následují rozhovory s Marií Filippovovou, Petrem Babákem, Petrem Coufalem, Kateřinou Šedou či Barborou Klímovou. I ty přispívají k čtivé podobě historie této instituce.

Závěrečná část popisuje poslední tři dekády školy (období po roce 1989) a je uvedená textem Vojtěcha Märce. „Mezi vnější mezníky, které určovaly vývoj dění na Šuřce, patří školské reformy, stejně jako proměna institucionální sítě i společenské objednávky,“ píše autor. Dochází k rekonstrukci školní budovy, ke sloučení školy s dalšími brněnskými školami zaměřenými na textil a oděvní design a nezbytně k dalšímu přejmenování.

Škola v novém tisíciletí čelí výzvám politizace a komercionalizace, stále tu ale vyrůstají další zajímavé osobnosti nebo i umělecké skupiny (za všechny lze zmínit skupinu Bratrstvo). Závěrečná kapitola a také dva poslední rozhovory jsou věnované Barboře Klímové a Kateřině Šedé. Märc si všímá jejich myšlenkového, ideového i hodnotového napojení na osobnosti, s nimiž se setkávaly na Šuřce v době svých studií. Historie školy končí rokem 2024, tedy oním stým rokem fungování. Škola dnes oficiálně používá název Střední škola umění a designu a její součástí je i Vyšší odborná škola Brno. Na změny názvu tu jsou za sto let zvyklí.

Bezmála čtyři sta stran textu doplňují přehledně umístěné zdroje a odkazy, důležitou součástí pro vyznění publikace jsou doprovodné fotografie, které prochází celou knihou. Jiří Mocek, autor grafiky, jim dává dost prostoru a neváhá některé z nich ani velkoryse zvětšit na celé dvoustrany. Většinou jsou to snímky zachycující emoce studentů anebo ty se silnou výpovědní hodnotou. Fotografie současných autorek (Radka Čejdíková, Alena Kotzmanová a Apolena Typltová) vyjevují aktuální stav školy, sklady s materiálem, zátiší ateliérů nebo běžné předměty umělecké tvorby. Co lze publikaci vytknout, je část v angličtině. Ačkoliv působí jako dvojjazyčná (název v angličtině je na hřbetě i na obálce knihy), ve skutečnosti jsou tyto texty umístěné do závěrečné třetiny knihy, a hlavně bez jakýchkoliv dalších fotografií, což se jeví – vzhledem k obrovskému archivnímu materiálu – jako propásnutá šance, jak do knihy dostat ještě o něco víc vizuálních informací.

Úplný závěr tohoto „školního eposu“ tvoří strany se jmény všech pedagogů, studentek a studentů, kteří školu během oné stovky let navštěvovali. A stejným motivem začíná i výstava, která je od října k vidění v brněnském Domě umění.

Výstava jako inteligentní hra

Její intro představuje úvodní sál v přízemí, kde kromě zmíněného jmenného seznamu na stěnách nacházíme motiv školního ateliéru s malířskými stojany, které tu ale nejsou jen jako samoúčelné rekvizity. Na stěně běží videoprojekce, kde nás bývalí studenti a studentky fyzicky provádí chodbami a učebnami školy. V sále se po celou dobu výstavy konají setkání či workshopy, zaměřené na předměty vyučované ve škole – každý si zde může vyzkoušet malbu zátiší, techniku frotáže, práci s textilem. Snaha vytvořit živý a zabydlený prostor evokující objekt školy je ještě víc patrná v dalším patře expozice.

Ta je rozčleněna, stejně jako publikace, do šesti chronologicky řazených částí. Autoři v anotaci výstavy nabízí možnost vnímat ji „jako velmi neúplnou zprávu o brněnském výtvarném dění prizmatem jedné střední umělecké školy“. Každá kapitola ve výstavě je uvedena panelem s úvodním textem ve stejné grafice jako v publikaci. Architektkami výstavy jsou Barbora Klímová a Eva Truncová a ve svém pojetí kombinují školní objekty jako výkresové arbory, staré školní vitríny nebo sádrové busty s jednoduchými konstrukčními prvky, které působí subtilně a účelně. Instalace nám umožňuje obdivovat ze všech stran keramické sošky, užitné sklo nebo třeba vyšívanou abecedu na tkanině. Fotografie či kresby jsou v jednotných rámech nebo pod sklem v jednoduchých vitrínách.

Ačkoliv nás autoři výstavy provází snad všemi ateliéry a představují jejich činnost skrze vystavené artefakty – včetně olejomaleb, fotografií, loutek nebo třeba vazeb knih – nepůsobí instalace přehuštěně nebo kvalitativně nevyrovnaně, což bývá u prezentací studentských prací obvyklý problém. Nejspíš to bude tím, že kurátoři výstavy, Lada Hubatová-Vacková a Vojtěch Märc, měli možnost udělat promyšlený výběr z prací studentů, studentek a pedagogů, pedagožek vzniklých za sto let historie školy. Ve výstavě se tak setkáváme například s plátny Petra Dillingera či pletenými výtvory Ludmily Sekené ze 30. let, s pracemi na papíře Bohumíra Matala z válečných let, zastoupena jsou také 50. léta, například plakátovou tvorbou. Ve výstavě objevujeme kompozice Jany Zlámalové nebo Dalibora Chatrného z 60. a 70. let, ale třeba i rané experimentální práce grafika Petra Babáka z druhé poloviny osmdesátek. U nich může zaujmout text Jiřího Valocha, který neváhá dvacetiletému studentovi napsat text k jeho výstavě. I to dokládá úzké propojení školy, jejích pedagogů a brněnské scény, o kterém mluví autoři v úvodním textu. Závěrečné kapitole, období posledních více než třiceti let, je věnovaný poslední sál, kde najdeme obrazy, fotografie, tisky nebo studentské videodokumenty. Je tu ale i televizní pořad z poloviny 90. let, zaměřený na stav brněnského školství. Studentky a studenti Šuřky v něm mluví o „svobodném duchu školy, který na žádné jiné škole není“.

Kromě inteligentní architektury expozice je na místě zmínit grafickou úpravu výstavy (Ondřej Mocek, Jiří Mazanec), včetně srozumitelně napsaných popisek (i v anglické verzi), a především hravých, interaktivních vstupů v instalaci, které návštěvníkovi umožňují kreativně se zapojit, ale také vyzkoušet postupy aplikované v samotné škole – za všechny je to třeba tabule před fotografií Dalibora Chatrného, která zájemcům umožňuje osobně si vyzkoušet umělcovu specialitu – malbu obouruč.

Hlavou, rukama a s citem

Jestliže u publikace lze ocenit snahu o srozumitelný a přístupný text, který doplňuje velkorysá grafická úprava knihy, pak u výstavy musíme zdůraznit kvalitní výběr exponátů a instalační pojetí expozice. Jak publikace, tak samotná výstava nabízejí nečekané přesahy a řešení a bylo by skvělé, kdyby se takové pojetí stalo standardem. U řady podobných výzkumných projektů (výzkum byl financován v rámci projektu Místa tvořivosti, který zkoumá tradici uměleckého vzdělávání od 19. do konce 20. století u nás) nebývá vždy zvykem nacházet snahu o to, aby se výsledek takové práce dostal dál než jen k jejím autorům, vernisáži či k povinným výtiskům. O to víc potěší, když je tato snaha patrná jak u publikace, tak u výstavní podoby výzkumné práce. Z knihy i výstavy je poznat, že ji její autoři nedělali jen „hlavou a rukama“, ale že na ní pracovali s opravdovým zaujetím a s velkým citem.

Hlavou a rukama. Škola uměleckých řemesel v Brně 1924–2024 / kurátor/ka: Lada Hubatová-Vacková, Vojtěch Märc / Dům umění města Brna / Brno / 22. 10. 2025 – 8. 3. 2026

Foto výstavy: Martin Cáb, náhledy do knihy: s laskavým svolením UMPRUM