In_margine (CJCH special)

Milena Bartlová reaguje na diskuse, které odstaroval článek Kristýny Drápalové. Jako členka poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého se podílela na volbě Dominka Langa, zdůrazňuje však, že její text nevyjadřuje mínění poroty či nadace Ceny Jindřicha Chalupeckého, ale jen její osobní názory.

Miroslav Barták: První pomoc

Milena Bartlová: Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci (*

Sochařství mělo svá nejlepší léta v antice a ve středověku, zatímco v novověku i moderně ustoupilo do pozadí. V poslední čtvrtině 20. století se mu ale otevřely nové možnosti v rámci zdánlivě nesouvislých projevů jako je minimální umění, land art a body art (*. Mohlo se vrátit ke své podstatě, totiž k ztělesnění sdíleného lidského prožitku vlastního těla v prostoru světa.

Tělesnost v prostoru můžeme vyjádřit tak, že ji zobrazíme a vytvoříme sochu. Tu je třeba vnímat nejen opticky, ale také a především dotekem, hmatem a pohybem. Institucionální podmínky uměleckých děl to ale v drtivé většině případů znemožňují – v muzeu sochy nesmíte hladit a v parku nebo na náměstí nesmíte po nich či dokonce do nich lézt. To byla jedna z příčin obratu sochařství od zobrazení tělesného prožitku prostoru k možnostem a podmínkám takového inscenování, které by umožnilo bezprostřední prožitek. Z diváka se stal účastník. Sochařství se přitom samozřejmě sblížilo s uměním, které se zabývalo tímtéž – totiž s architekturou, na rozdíl od ní je ale osvobozeno od nutnosti praktických funkcí.

Dominik Lang tvoří právě taková současná sochařská díla. Na přehlídce Sochy v ulicích v Brně (2011) přehradil zdí ulici v pěší zóně: procházející museli vědomě prožít, co znamená tak banální věc jako jít ulicí. V Atriu Moravské galerie (2009) vytvořil Prostor pro diváka tím, že jej zaplnil konstrukcí lešení: komplikovalo procházení ale také umožňovalo vystoupit do prostor, které by tu jinak vůbec nebyly. Letos na jaře v Pavilonu Secese ve Vídni vytvořil zvětšený vnitřní prostor Gutfreundovy slavné sochy Úzkost: návštěvník ji nemohl jen pozorovat z odstupu, ale musel do (své) úzkosti vstoupit.

Dominik Lang: Expanded Anxiety / Secession 2013 / foto: Oliver Ottenschlaeger

Vídeňská instalace reagovala na freudovskou asociaci secesní Vídně. Druhá složka Langovy tvorby spočívá právě v umělecké reakci na prostředí – a tím jsou pro dnešní umělce především výstavní prostory. Na výstavě finalistů Chalupeckého ceny v Domě umění v Brně (2006) instaloval normální bílou výstavní stěnu tak, že se pohybovala po kolejnicích mezi místnostmi: prostředí muzea se náhle ukázalo jako mnohem méně stabilní a sebevědomé, než se běžně předvádí. Malý prostor galerie Hunt Kastner na výstavě Všechny mé výstavy (2012) Lang zaplnil panely (půdorysy muzejních a galerijních prostorů v nich byly vyřezané) v takové hustotě, že spíš připomínaly depozitář: institucionální aparát paměťových institucí se obešel vlastně bez „děl“ samotných.

Vídeňská instalace Úzkosti patřila i ke třetí linii Langových soch, totiž k těm, které se vztahují k jiným, již existujícím sochám. V jeho případě jde o sochy vlastního otce, málo významného sochaře československé „krotké moderny“ třetí čtvrtiny 20. století (*. Při výstavě finalistů Chalupeckého ceny v DOXu (2011) a před tím v česko-slovenském pavilonu na Bienále v Benátkách je rozřezal a vystavil v jakémsi „soukromém muzeu“: ano, právě tak naše paměť pracuje se svými nejintimnějšími vzpomínkami. O muzeu umění jako problematické instituci prostoru paměti rozjímalo i Šetření příčiny z podzimu 2012 ve Veletržním paláci: hmatově i čichově sugestivní instalace vyhořelého kancelářského prostoru, jejíž součástí byly přednášky a diskuse o minulosti, přítomnosti a budoucnosti budovy, která již druhé desetiletí ztělesňuje nesoulad mezi představami a potřebami české současné umělecké scény na jedné straně, a nedostatečnou ochotou a schopností státní veřejné instituce toto umění zprostředkovávat veřejnosti.

Instalace Východ a západ slunce, za niž spolu s dosavadní tvorbou právě získal Dominik Lang Cenu Jindřicha Chalupeckého, stejné téma na stejném místě realizuje smířlivěji, ale zároveň radikálněji. Vyříznutím otvorů v sádrokartonu obvodních stěn výstavních prostor fyzickým řezem propojil muzeum a vnější svět. Jednou z vážných příčin toho, proč je Veletržní palác málo navštěvovaným muzeem umění, je skutečnost, že při rekonstrukci byla zaslepena všechna okna, která přitom jsou výrazným výrazovým prostředkem funkcionalistické fasády. Budova dává nesmiřitelně najevo, že ji svět okolo nezajímá a obrací se k němu zády.

Dominik Lang: Východ a západ slunce / Finále 2013 / foto: CJCH

Langova destrukce laciného materiálu ostění umožnila, aby do muzea umění vstoupily západ a východ slunce, někdy reálně a někdy imaginativně. Připomnělo to základní obrazovou figuraci romantismu, dnes pokleslou do kýče, který nabízí přesně tolik a tak dávkované krásy, jakou lze chtít a očekávat. Tohle ale není obraz, nýbrž inscenace umožňující aktivní zapojení. Návštěvníci se mohou hravým koulením „sluneční“ koule dole na podlaze dvorany na chvíli stát egyptským skarabeem či českým hovniválem a na osobně se podílet na archetypálním dění oběhu sluce kolem nás (pro pozorovatele z vesmíru zdánlivého, ale pro nás pozemšťany skutečného).

Tady jsem chtěla skončit, text je dlouhý až až. Je jednou z možností výkladu současného uměleckého díla. Protože mně k jeho napsání vyprovokoval bouřlivý a široký negativní ohlas, který vyvolalo udělení ceny Dominiku Langovi, je asi třeba ještě několik poznámek.

Proč je třeba takhle dlouhého výkladu, aby lidé dílo pochopili? Nemělo by být vizuální či výtvarné umělecké dílo srozumitelné bez výkladů, prostým „kouknu a vidím“? Protože tak umění nefungovalo nikdy. To, že každý se přece může podívat, aniž by byl jakkoli vzdělán, je výhoda obrazu jako vizuální komunikace, ale nevýhoda obrazu jako výtvarného umění, protože tam už jde o osobní prožitek. Ostatně představa, že, co vidím na vlastní oči, přece je tím pádem úplně jasné a nevyžaduje to už další přemýšlení či snad vědomosti, a už vůbec ne mou vlastní aktivitu, je sebeuklidňující fikcí. Žije a profituje z ní reklamní průmysl a politická propaganda, zatímco současné výtvarné umění ji nemilosrdně bourá.

Proč současné umění požaduje spoluúčast, místo aby na diváka neútočilo, jen ho potěšilo a nic po něm nechtělo? Protože tomu tak nikdy nebylo. Pokud se nám dnes zdá, že umění minulosti bylo snadné, je to jen optický klam ze vzdálenosti od dob, o nichž nic pořádného nevíme. Asi tak od doby kolem roku 1970 se toho velmi mnoho v našem světě změnilo, od krajiny a komunikace přes společenský konsenzus po technologii a vkus. Výtvarné umění jako živá a aktivní součást života se tak, jako vždy v minulých staletích, proměnilo také. Normy a konvence vnímání umění, zděděné ze století klasické modernity, prostě už nemohou obsáhnout to, čím žijeme dnes. Umění nemůže být srozumitelné způsoby, jakými bylo před sto a více lety: nic kolem nás a v nás už takové přece není.

Dominik Lang: Finále 2011 / foto: CJCH

Proč tak často nerozumí široká veřejnost současnému výtvarnému umění? Protože náš vzdělávací systém tomu jen velmi vzácně učí (*. Stejně jako všechny formy současného umění, je i to výtvarné podstatným způsobem kritikou nevědomého, banálního prožívání světa. Zjednat si ale od vlastního života odstup, prožít moment zásadní sebekritiky, možná v důsledku toho něco na sobě změnit, to jsou pohyby, které nevyhovovaly ani režimu diktatury KSČ, ani režimu nadvlády volné ruky trhu. Vnímat současné umění a brát si z něj pro svůj život to cenné, co nabízí, není snadné. Ostatně komu by se chtělo jít někam, kde tomu nerozumím a kde ode mně za nemalé vstupné chtějí, abych to uznal a snažil se sám se sebou něco dělat?

Proč výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého nebyla vybavena nějakými vysvětlujícími komentáři? Protože současné umění si velmi zakládá nejen na své svobodě, ale také na svobodě diváka. Komentáře mnozí považují za vnucování jediného možného způsobu prožitku uměleckých děl, přičemž by se ztratila možnost dalších osobních prožitků. Obvyklé žánry „teoretického výkladu“ a na něm závislého vlastního vyjádření umělců stejně odpovídají na potřeby vnitřní komunikace uvnitř oboru (taková interní komunikace s vlastním žargonem je v každém oboru, od pěstování žížal po výrobu čipů) a jsou málo srozumitelné navenek. Díky lepšímu finančnímu zázemí pořádá CJCH už druhý rok aspoň prezentace umělců, zjevně je to ale málo.

Proč představu, že umění je hodnotné jen tehdy, pokud vyhovuje normativnímu kritériu krásy a vznešenosti (kdo tu normu stanoví?), zastává ve svém kritickém textu studentka dějin umění? (zde) Proč ji specializovaná vysoká škola nepoučila o tom, jak souvisí dějinné proměny společnosti s podobou a smyslem umění, ani o tom, co to vlastně současné umění je a jaký je jeho jazyk? Proč ji nevybavila k tomu, aby mohla fungovat jako zprostředkovatel? Omlouvám se, ale na to odpovědět neumím. Ani vlastně nechci, protože sama už nějaký ten rok působím v uměleckohistorickém establišmentu. Vypadá to, že hluboký transformativní zážitek, který by nás vyhodil z navyklých kolejí, budeme muset nejdřív absolvovat my sami.

A spousta dalších otázek se sem už vážně nevejde. Co je to krása? Jak je to s mocí, dominancí, hegemonií a institucionální kritikou v konkrétních podmínkách dnešního Česka? A co na to Milan Knížák?

*) pokud někomu z čtenářů tyto pojmy nic neříkají, ať reklamuje kvalitu svého všeobecného vzdělání a tiše si je doplní v prostoru mezi veřejnými přednáškami, kvalitními knihami a wikipedií

Dominik Lang: Všechny mé výstavy / Hunt Kastner Artworks 2012