In_margine (nejen ke konci roku)

Milena Bartlová se zamýšlí nad několika výstavami končícího roku a nad mechanismy konstruování naší vlastní minulosti. "Představa, že nejistá je jen budoucnost, kdežto minulost že máme pevně v rukou, je totiž pouhý milosrdný klam," píše Bartlová.

Milena Bartlová: Rok dvanáct

Dvanáctka nepatří mezi významově nejvíce exponovaná čísla: nemáme dvanáct prstů, dvanáct světových stran ani dní v týdnu, dodekafonická hudba se neujala a komise o dvanácti členech je moc velká na dohodu ale příliš sudá na hlasování. Dvanáct je apoštolů a hlavně kouzelných dědečků měsíčků: je to číslo uzavření kruhu.

Z pohádky Dvanáct měsíčků, Česká televize, 2012

Rok dvanáct je jakýmsi „rokem roků“: teď už zas po celé století nebudeme mít taková ta „kouzelná data“, jakým byl letos 12. prosinec. Protože se lunární cykly rozcházejí se slunečními, zbývá nám po dvanácti měsících každoročně pár dní navíc. Vyřadili jsme je z běžného života a aspoň jeden zasvětili opilosti a divokému, jinak celkem bezdůvodnému veselí, protože se těch bezprizorných dnů bojíme úplně stejně jako archaické kultury, které nedoporučovaly raději vůbec vycházet z domu.

Slušelo by se zde rekapitulovat, co se v roce dvanáct stalo ve vizuální kultuře. Co zůstane tak stupidní, jak se nám to zdálo být, a čemu dobrému patří budoucnost? Nevěřím, že bychom to dokázali rozpoznat už teď, i když to ani trochu neznamená, že by všechno to aktuální dění mělo mít jen kvůli tomu snad menší smysl. Dvě pražské výstavy nám ostatně ukazují, že ani po sto letech není takové rozlišování nic banálního. Jak Obecní dům, tak Národní galerie v Praze zdůrazňují krkolomně krátkou dobu na jejich přípravu a obě považují své výstavy o roce 1912 za začátek svého ambiciózního nástupu po období útlumu. Obě se věnují témuž roku, ale zjevně o sobě navzájem nevědí, takže se výtečně nabízejí pro úvahu o tom, jak z minulosti děláme dějiny.

Z výstavy Skupiny výtvarných umělců, Obecní dům, 1912

Na výstavě 1912 – sto let od otevření Obecního domu v Praze (zde) provedl Otto Urban analytický řez situací českého výtvarného umění v roce dvanáct minulého století. Dokumentace architektonického a výtvarného řešení secesního kulturního domu, který reprezentoval kulturu sebevědomé českojazyčné buržoazie v Praze před I. světovou válkou, je zde konfrontována s dobovými kritikami radikálních modernistů. Úsporné, ale zdařilé architektonické řešení (Olgoj Chorchoj) předvádí paralelně díla ze tří výstav, které v tomtéž roce v Obecním domě představily velmi široké spektrum aktuálního českého umění od kubistů přes symbolisty a secesi k realismu a salónní malbě. Z nich po řadu desetiletí tvořili příběh pokroku českého umění kubisté, po půl století byli doceněni také symbolisté a teprve zcela nedávno byli přidání i komerční akademici, aniž by ony dříve oceňované směry ztrácely na významu.

Autoři výstavy František Kupka – Cesta k Amorfě (zde) využili zhola anti-výstavních pokojů v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí k umístění promyšleného konceptu. Výstavu tvoří po dokumentárním úvodu sled kratičkých oddílů – vždy po dvou až pěti obrazech, kterými se Kupka prezentoval na pařížských salónech let 1899–1913. Těžiště je v roce 1912, kdy byla vystavena proslavená Amorfa – Dvoubarevná fuga spolu s méně známou Amorfou – Teplou chromatikou.

Oblečení a holinky českých olympioniků od návrhářky Daniely Flejšarové inspirovala Amorfa.

Proč první z nich vstoupila do dějin umění i do populární kultury, zatímco druhá ne? Kvůli národní (československé i francouzské) národní trikolóře? Nebo spíš proto, že se z obou maleb právě ona lépe hodila ke kubismu a futurismu, s nimiž – jak výstava názorně ukazuje − Kupkova abstrakce souvisí mnohem více, než by chtěl mýtus o zcela originálním a solitérním géniovi? Patří Kupka do příběhu českých dějin umění, když se s uměleckým děním v Praze míjel? Anebo byl vzhledem ke kubismu stejně kreativním outsiderem, jako čeští současníci? Existuje vůbec nějaký souhrnný příběh „světových“ (ve skutečnosti euroamerických) dějin umění, který by byl kritériem veškeré tvorby? Ostatně v roce 1912 také vystavil Marcel Duchamp Akt sestupující ze schodů…

Obě výstavy se řadí k aktuálnímu uměleckohistorickému trendu všímat si pozorně toho, jak jsou dějiny umění konstruovány výstavami a muzejními expozicemi. Překvapivě se přitom ukazuje, že častěji, než by samy připustily, jsou akademické dějiny umění přes své velké sebevědomí zcela ve vleku výstavních realizací. Cesta k Amorfě přesvědčivě ukazuje vnitřní a osobní výtvarnou logiku, jíž Kupka dospěl k revolučnímu činu monumentální abstraktní malby. K jeho pochopení nepotřebujeme už žánrovou historku o zachycení pohybu děvčátka skotačícího s míčem. Při pohledu zvenčí, tedy od malířovy veřejné prezentace, nám ovšem schází neméně důležitá součást kontextu tohoto činu, totiž Kupkův zájem o nepředmětné myšlení mystiky (Dalšímu pohledu na zdroje abstrakce se věnuje výstava Moravské galerie v Brně Tiché revoluce v ornamentu, k níž se zde chci určitě vrátit.). Co se tedy v českém umění v roce 1912 stalo? Kdo vlastně tvořil tehdejší uměleckou generaci? Čím více toho o uplynulých dobách vědecky poznáváme, tím složitější obraz situace se nám ukazuje, křižovatka minulosti a budoucnosti je stále méně přehledná.

Tiché revoluce uvnitř ornamentu, Moravská galerie v Brně, 2012

Představa, že nejistá je jen budoucnost, kdežto minulost že máme pevně v rukou, je totiž pouhý milosrdný klam. Přes opakující se snahy mocensky zafixovat jediný autoritativní výklad minulosti své dějiny nezbytně stále znovu vytváříme, za pomoci nostalgie, osobní i společné paměti a vědecké historiografie. Rekonstrukce a retrospektiva dospěla v roce dvanáct konečně k tomu, že dvacetiletí tzv. normalizace (1969–1989) už nejsou jen v rukách pamětníků, ale konečně i v rukách historiků nastupující generace.

Po edici dokumentů vydali Jakub Jareš, Matěj Spurný, Katka Volná s kolektivem knihu Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace, která využívá metodologické přístupy osvědčené v německé historiografii pro analytický popis prostředí, kde se formovala ta generace humanitních vzdělanců, jež dnes v české společnosti dominuje. Je radost číst, jak autoři už nepotřebují dějiny kvůli tomu, aby mohli legitimizovat své činy (případně ne-činy) v oné době, anebo aby měli argumenty pro diskreditaci starší generace v době nynější. Oni ji naléhavě potřebují pochopit, protože je to etapa, která pomůže vysvětlit leccos z naší současnosti. Doufejme, že diskuse, již kniha vyvolá, bude kritická v pravém smyslu slova a že se rozšíří i mimo výzkum tehdejších pražských kateder historie, na něž se kniha zaměřuje.

Třináctka nás trochu leká, ale to jen proto, že vykračuje za okruh, který dvanáctka uzavřela. Přeju vám i sobě nadějný day after, a nejen ten.