In_margine (nejen o anketách a cenách)

Milena Bartlová ve svém prvním příspěvku v novém roce přemítá o možnostech a limitech umění v našem domácím prostředí. Jako ilustrace k jejímu textu jsme si dovolili dát fotografie Jana Rasche dokumentující tři poslední ročníky ceny Osobnost roku.

Milena Bartlová: Má smysl dělat v Česku umění?

Na konci minulého roku jsem přispívala do jedné z mnoha anket na téma nejlepších či aspoň nejzajímavějších kulturních akcí. Po dotazu v redakci, zda je to možné, jsem jmenovala jednu výstavu ze zahraničí, byť ovšem blízkého, totiž Luciana Freuda ve vídeňském Kunsthistorisches Museum (zde). Když se podíváme na ostatní rubriky, které hodnotily hudbu, filmy a literaturu jako beletrii i jako non-fiction, vidíme v tomto ohledu dvě možnosti. V obou knižních kategoriích figurovalo stejně jako v té naší, výstavní, po jednom zahraničním produktu. Hudba a filmy však vůbec žádné takové dělení neznají. Prostředím jejich šíření je internet a je jedno, zda některý seriál běží na zdejších televizních stanicích, či nikoli.

Černý čtverec od Jana Merty (pro Josefa Bolfa)

Rubrika věnovaná vizuálnímu umění se ptala po výstavách. Tomu by odpovídalo, kdyby hudební kritici měli mluvit o koncertech, které navštívili, a nikoli o hudbě vůbec. Výtvarné umění je natolik svázáno s jedinečnou, konkrétně hmotnou přítomností, že i video art trvá na projekci ve výstavním prostoru a jen málo z jeho tvůrců prezentuje svá díla na internetu. Podobně je na tom snad jen divadlo, avšak natočená inscenace je bližší autentickému představení nežli natočená výstava. Ta je spíš dokumentací než náhradou návštěvy, protože důležitou roli při vnímání výstav hraje způsob pohybu diváka v prostoru. O tom, jak každá reprodukce cosi podstatného postrádá, snad ani není třeba zvlášť mluvit.

Knihy se mohou překládat a dostávají se tak do dalších jazykových prostředí. Tomu v oboru vizuálního umění odpovídá zapůjčování uměleckých děl či celých výstav a hostování současných umělců na zahraniční scéně. Stejně jako vydávání překladů je to věc poměrně nákladná a ekonomicky často riskantní, jen potřebné finanční náklady mnohonásobně převyšují ty knižní.

Silná, až nemilosrdná svázanost výtvarného umění s místem (o architektuře nemluvě), není banální věcí. Silněji než jiné umělecké obory a média zůstalo i v dnešní komunikační situaci odkázáno na fyzickou přítomnost diváka, a přes všechnu globální mobilitu tudíž i na domácí publikum. České umění je české tím, že musí vystačit právě a především s obyvateli této země, se zdejším publikem, kritiky a institucemi, s úrovní zdejší veřejné diskuse. A ty jsou, samozřejmě, věrným otiskem celkového stavu země pětadvacet let po revoluci.

Černý čtverec od Josefa Bolfa (pro Krištofa Kinteru)

Jistě, úspěch v zahraničí nás, malé české, vždy potěší, ať se proslaví hokejový tým, video zesměšňující prezidenta nebo konceptuální umělkyně. Vzhledem k tomu, jaký typ umělců se v zahraničí v současnosti prosazuje, nebrání to ale kupodivu vyhlášením o tom, že oceňování neokonceptualismu je spiknutím neschopných s hlupáky, které se pro tyto případy paradoxně (pokud ne spíš psychoanalyticky signifikantně) hbitě rozšíří z pražských kaváren třeba až za oceán.

Úspěch na světové scéně znamená právě jen úspěch na světové scéně, nic víc a nic míň, nikoli však absolutní hodnocení kvality uměleckého díla. O tom, jak ta se určuje, lze vést dlouhé teoretické diskuse a každý, kdo se nějaké takové někdy zúčastnil, správně tuší, že neexistuje žádné objektivní měřítko. Jenže to ještě neznamená, že by tím pádem bylo hodnocení subjektivní ve smyslu nahodilé. Samozřejmě se momentálně vyhnu jasné odpovědi a přehodím výhybku k jakési historické statistice: skutečně vynikajících uměleckých děl špičkové kvality, která přežijí svou dobu a udělají historii, je a byla vždycky malá menšina. Jako odhad můžeme použít třeba pověstná 4 %, maximálně. Představa, že byly nějaké bájné doby – ve středověku, za první republiky nebo aspoň za řečníkova mládí – kdy ten poměr byl jiný, je pouhá projekční fikce. Historikové umění, kteří znají zákoutí muzejních depozitářů a tráví čas v knihovnách listováním v zažloutlých časopisech, to vědí nejlíp.

Kdo z každoročních desítek absolventů zdejších uměleckých škol bude skutečně výborný? Možná dva za tři čtyři roky? Kolik z umělců nyní činných v Česku udělá dějiny a bude po půlstoletí vnímáno jako to nejlepší z první čtvrtiny 21. století, budou nakupováni, vystavováni a bude se o nich psát? A kolik umělců od nás se zařadí do evropských, kolik do světových dějin umění? Poslední otázka musí znít ještě drsněji: je vůbec někdo takový?

Černý čtverec od Krištofa Kintery (pro Pavla Mrkuse)

Přesto myslím, že dění na tuzemské výtvarné scéně vůbec není zbytečné a na otázku v titulku odpovídám hlasitým Ano! Má smysl dokonce i vyhlašovat soutěže a ankety, má smysl se přít s městskými radami o podobu pomníků a snažit se uspět na trhu s nevysokými cenami. Není zbytečné pěstovat kritiku a diskusi, hledat nejlepší cesty ke zprostředkování umění, pokoušet se o inteligentní psaní do novin a na web. I když jen malý zlomek z toho všeho obstojí, je právě tohle kulturní dění společnosti. Je to důležitá část její symbolické komunikace a nebýt té, měla by pravdu baronka Thatcherová – společnost by neexistovala.

Právě proto má stát za povinnost finančně a aspoň mírně i institucionálně podporovat svárlivou, často politicky vzdornou a morálně provokující, nepohodlnou scénu živého umění. Nejen přesto, že tento diskurs je početní většině lidí v této zemi cizí a nepochopitelný, ale právě proto. Možná je to trochu bažina, ale právě tady vznikají nové a dějí se živé věci, bez kterých by komerčně a konvenčně přijatelnější kultura neměla odkud brát. Háček je v tom, že jen to, co je opravdu kvalitní, má v sobě sílu, ze které může čerpat společnost to, co ji drží pohromadě. Na televizních estrádách a dnes už ani na náboženství soudržnost stavět nelze. A k soudržnosti není alternativa, pokud nechceme jít po šikmé ploše vstříc nějakému Novému pořádku autoritářského střihu.