In_margine (nejen o Bruselu)

Milena Bartlová se na příkladu Bruselu zamýšlí nad arogancí peněz. "Zazděná řeka může být špinavá, jak chce, a přitom nekazí pěkný dojem z města. Neohrožuje město povodněmi, neskýtá útočiště romantikům a jiným podezřelým živlům, nerozptyluje efektivitu kapitalistického života podzimními mlhami ani jarním táním," píše Bartlová v komentáři, který zdaleka není jen o urbanismu.

Milena Bartlová: Město bez řeky

Nejsem příliš zdatný cestovatel, ale pár měst mimo svou domovskou Prahu jsem už navštívila. Brusel je z nich snad nejméně příjemný. To teď nemyslím jako politickou metaforu. Jsem přesvědčená, že přes celou řadu problémů a negativ je projekt Evropské unie dobrá věc a že naše členství v ní je dobré i pro nás.

Centrum Bruselu je mi nepříjemné věčnou rozestavěností a hlavně nelidským měřítkem staveb, které však nejsou nijak skvělými architektonickými díly. Poválečná tradice zdejší architektury mi připadá trochu podobná Hamburku: střízlivá praktičnost se tu spojuje s potřebou předvádět bohatství a moc prostřednictvím mohutných a monumentálních staveb. Ostatně i barokní architektura cechovních domů na hlavním náměstí starého města sází především na co nejvíc pravého zlata na fasádě. O čtyři století mladší variace na pozdně gotickou bruselskou radnici, postavené ve Vídni či v Liberci v epoše gründerského kapitalismu, zřetelně ukazují, že tady opravdu jde vědomě a hrdě o kapitalistickou architekturu: rozhodují peníze. Moderní, postmoderní a současné bruselské lidojemy, klimatizované a čisté, ale bez špetky invence a espritu, ovládají město. Turistickým emblémem je pak zcela logicky plebejská soška čůrajícícho chlapečka, ironická travestie kulturní a umělecké památky.

Nevlídný pocit má ale zřejmě na svědomí především skutečnost, že stejného typu je i zdejší urbanismus. U nás má v sobě brusel jako termín z dějin umění a kultury zvláštní sympatickou nostalgii – slyšíme v něm opar začátku zlatých šedesátých, okouzlení návratem české kultury do evropského kontextu a iluzi o uměleckých možnostech socialismu. Jenže bruselizace označuje něco docela jiného, totiž urbanistické a architektonické pohrdání historickým kontextem města. Nejde mi přitom o estetický kontrast mezi novostavbami a starou architekturou, ten může otevírat i zajímavé možnosti. Podstatnější je ale projev duchaprázdné arogance peněz, které se předvádějí nadbytečnou velikostí čehokoli za současné absence pochopení pro jiné hodnoty, než právě ty přímočaře finanční.

Stejně jako mnoho jiných měst, odvozoval historický Brusel svou úlohu a rostoucí význam od pozdního středověku z komunikačně důležitého umístění. Stejně jako například Praha vznikl na obou březích řeky Senne a stejně jako například Paříž měl své původní centrum na ostrově zasvěceném lokálnímu mučedníkovi sv. Gaugerikovi (St Géry). S růstem průmyslu v druhé třetině 19. století se okolí řeky stalo chudinskou čtvrtí. Nedlouhá a málo vodnatá řeka totiž nezvládala odvést odpad z domácností i podniků a stala se doslova otevřenou stokou. Bruselská radnice pod vedením primátora Anspacha problém úspěšně vyřešila kanalizováním: „z hygienických důvodů“ bylo celé řečiště překlenuto a řeka od té doby zůstává neviditelně pod povrchem. Nad ostrovem byla na bulváru, nesoucím jméno úspěšného politika, postavena budova burzy. Řešení to bylo inženýrsky přímočaré a finančně výnosné: k dispozici náhle bylo dost nových stavebních parcel a reprezentační centrum se mohlo rozšířit. Bylo to ovšem řešení dokonale – doslova – pokrytecké. Čističku kanalizované řeky si Brusel pořídil až o neuvěřitelných stočtyřicet let později, v roce 2007. Zazděná řeka může být špinavá, jak chce, a přitom nekazí pěkný dojem z města. Neohrožuje město povodněmi, neskýtá útočiště romantikům a jiným podezřelým živlům, nerozptyluje efektivitu kapitalistického života podzimními mlhami ani jarním táním.

Před dvěma týdny jsem začala psát tenhle text jako komentář na okraj právě vrcholící vltavské povodně. Představovala jsem si, že jej zakončím úvahou na téma přírodní síly, která nám stále znovu připomíná, že nejsme takovými pány všeho, jak si namlouváme. Je skvělé, že nové komunikační možnosti výrazně zlepšily možnosti, jak před velkou vodou včas uniknout. Je stejně dobré, že díky nim není občanský odpor v Turecku, nastartovaný obranou stromů proti developerům, osamocený a snadno potlačitelný. Ale stačila by větší voda nebo trochu razantnější policejní akce, vypadne elektřina a brzy dojdou baterie. Vláda klidně a snadno zablokuje komunikační sítě. Do virtuálního světa neteče, ale je stále jen virtuální.

Zatím vám snad elektřina i sítě fungují, takže si tento text přečtete. Než jsem v něm stihla ve stresu zkouškového období pokračovat, vnutil se mi do klávesnice jiný, alternativní konec, jako v Kinoautomatu (zde). Povodeň má v přírodě podobnou funkci jako velké lesní či stepní požáry: je to malý kolaps (zde nebo zde), který vyčistí terén, aby mohlo růst to nové, co by jinak nemělo dost prostoru. Ostatně i mytický Héraklés vyčistil po léta nečištěné Augiášovy chlévy tak, že do nich svedl tok hned dvou řek. Kdyby to byl býval tušil, mohl Augiáš nechat předem řeky zazdít, takže by se k radikální očistě nedaly použít. A než jsem komentář po slunovratu dopsala, je mi jasné, co mi zazděná bruselská řeka připomíná: pokrytecky přikrytou zapáchající stoku české politiky, prorostlé soukromými a obchodními zájmy. Anebo ještě další alternativní konec: kanalizovanou a ovládnutou řeku bychom mohli také přirovnat k efektivně a pokrytecky zneškodněným médiím, což jsou u nás bezmála všechna komerční i veřejnoprávní. Jejich obsah je pod kontrolou těch, kdo mají skutečnou moc, moc peněz. Možná, že poslední nadějí zdejší demokracie je povodeň.

_______________________________________________________________________________

Jako ilustrace k článku jsou použity historické fotografie z regulace řeky Senne v druhé polovině 19. století, mapa města z roku 1837 a současný stav řeky v podzemí Bruselu.