In_margine (nejen o fakáči)

Milena Bartlová u příležitosti státního svátku i proběhlých voleb komentuje naše nereflektované československé dědictví a frustrace dnešních čtyřicátníků: "Hrdinství roku 1990, nemluvě o tom normalizačním, je už úctyhodnou pamětihodností, ale nic jiného z něj neplyne. Je třeba najít nové argumenty a možná bude třeba nových hrdinství."

Milena Bartlová: Ano. Líp už bylo.

Andrej Babiš nám starším otevírá zapomenuté vrstvy paměti. Ne že by rozšířil svou produkci průmyslového jídla o Proustovy madlenky, ale tak ošklivá a pokleslá českoslovenština, jakou promlouvá, když nečte z papíru, tu nebyla veřejně slyšet pětadvacet let. Neodbytně evokuje primitivního Biľaka a zestárlého Husáka; ten ovšem dříve, dokud neztratil duševní síly a byl skutečně hrozivý, odlišoval solidní češtinu od, pokud mohu posoudit, krásné slovenštiny.

Babiš není žádný slovenský vlastenec, klidně říká „náš národ“ a myslí tím Čechy. Soudní spor o popření své spolupráce s StB vede na Slovensku, kde jsou příslušné dokumenty i svědci, takže do českého prostředí se dostává prakticky jen v jeho vlastní interpretaci. Její poslední fáze zní, že byl ve skutečnosti pronásledován, což je u úspěšného pracovníka podniku zahraničního obchodu v době normalizace, ehm ehm, značně nepravděpodobné.

Autoportrét Andreje Babiše, který zveřejnil v červnu na svém twitteru.

Československá minulost i dnešní skutečnost dvou samostatných států se tak právě ve dnech voleb a státního svátku roku 2013 znovu a nevyhnutelně propisuje do aktualit života české společnosti. Přesto tuto společnost vůbec nezajímá. ČT1 vysílala celý den volební zpravodajství originálně ze střechy Rudolfina, ale ani ji nenapadlo stočit kameru na monumentální vlajku hned vedle. Instalace Dalibora Bači Hľadanie českého vlastenca pod československou vlajkou uprostřed náměstí Jana Palacha ostatně po celé dva měsíce nevyvolala celkem žádný zájem.

S kritickým zájmem si Bačovy instalace všiml prakticky pouze Tomáš Pospiszyl v LN (6. 9. 2013). Vlajku chápe jako českou a její volně pohyblivá červenobílá část, oddělená od fixního modrého trojúhelníku, podle něj vtipně vyjadřuje nestabilitu zdejší situace, když se jako korouhvička otáčí po větru. Sama jsem v marginálii z 5. září (zde) v souladu s vlastním prohlášením umělce naopak zdůraznila ostřejší politický záměr díla. Lze jej shrnout provokativní větou, že česká vlajka je ukradená.

S česko-slovenskou identitou vlajky pracuje Dalibor Bača znovu ve své instalaci Výroba vlajky Českej republiky na začiatku roku 1993 (zde) na výstavě Kde domov můj? v DOX. Červenobílé pruhy jsou tentokrát ostrým břitem, v němž se modrý trojúhelník soustruží. Vlajkou se na výstavě zabývá několik děl. Další Slovák Marek Kvetán počítačem vytvořil přesný tón barevných směsí české/československé vlajky a vlajky Slovenské republiky; první natřel stěnu jako základovou barvou a druhou nanesl dekorativní ornamenty.

Marek Kvetán: Na tom našom / 2007

DOX svou výstavu pojal opět jako výzvu komukoli k zaslání vlastních výtvarných prací. Vystavena jsou však jen díla vybraná kurátorem, zbytek je přístupný na webu (zde), což je dobré řešení. Sociální aktivismus galerie zahrnuje i projekt vyzývající k reálnému „zlepšování míst, kde žijeme“ (zde). V logice věci se sám DOX stal objektem politické akce, když performer Milan Kohout na vernisáži protestoval proti spojení DOXu se Zdeňkem Bakalou (zde). Podobně jako před rokem na malé výstavě Ř! o české národní identitě (jejíž jsem byla kurátorkou), tematizuje se zde v mnohem širším rozsahu existenciální otázka české hymny nejen jako vlast v národním a státním politickém rozměru, ale také jako domov coby intimní osobní téma.

Ačkoli je to výstava kvalitní a zajímavá, reflexi v médiích má mizivou. Stejně jako v případě Bačovy vlajky na Palachově náměstí je české veřejnosti zjevně ukradená. Jenže nezájem není něco nejsoucího, zapomínání a přehlížení jsou velmi určité a výmluvné mentální aktivity. To, že nemusí být vědomé, na tom nic nemění. Podobně je tomu s reinterpretací, která otupuje radikalitu umělcova záměru a vnímá ji jako vtipnou poznámku. Společně svědčí o tom, že Češi nad československou minulostí raději vůbec přemýšlet nechtějí. Nejspíš proto, že by takové tázání otevíralo řadu vlastních, vnitřních problémů, které nejsou vyřešeny, ale – psychologicky řešeno – jen potlačeny. První přezíravé poznámky nad tím, že „přece nechceme, aby nám vládnul Slovák“, se objevily v předvolební kampani. Odhalují, že staré povýšenecké stereotypy koloniálního typu jsou jen skryté pod povrchem, ale nijak nezeslábly.

Ovšem interpretovat umělecké dílo jinak, než jak bylo míněno autorem, má nezadatelné právo nejen kritik, ale dokonce úplně každý. Nejen že tyto interpretace nejsou mylné, ale naopak, právě a pouze díky jim jsou umělecká díla živá. To platí i pro jinou veřejnou politickou instalaci v Praze posledních týdnů, které se naopak dostalo rozsáhlé mediální pozornosti a bouřlivě se o ní diskutovalo. Sochu fialové ruky s prodlouženým vztyčeným prostředníčkem, vlastními umělcovými slovy „fakáč“, nainstaloval týden před volbami David Černý na plovoucí ponton na Vltavě s tím, že má jít o gesto protestu proti bývalému komunistovi Miloši Zemanovi na Hradě.

David Černý: Fakáč / 2013

Vzhledem k tomu, že úřední povolení k umístění umělecké instalace ve veřejném prostoru normálně trvá asi tak deset měsíců, je pravděpodobné, že Fakáč je především další upoutávkou na Černého prodejní výstavu v galerii Dvorac Sec Contemporary. Stejně jako šestimetrová socha klečící nahé ženy hned vedle Staroměstského náměstí (vlivná slovenská firma J&T už má jiný exemplář instalovaný na bratislavském nábřeží), která mohla získat svolení přísných památkářů snad jen zázrakem. Bez ohledu na krajně nesympatické obchodní zájmy a politické vazby, i přesto, že nynější výstava představuje velmi slabá díla, prokázal Černý už několikrát, že je skutečně kvalitním tvůrcem a jeho realizace si zaslouží nejen rychlý mediální zájem, ale vážnou kritickou pozornost.

I Fakáč vypovídá mnoho a dobře. Jak přesně vystihla Tereza Stejskalová (zde), socha není zdaleka banalitou:„Fakáč znamená, že někoho odmítáme za rovnocenného partnera v dialogu. Je to trochu pubertální postoj. Otočíme se k dotyčnému zády a tváříme se, jako by neexistoval. Zároveň nám ale velice záleží na tom, aby pochopil hloubku našeho pohrdání. Okázalost odmítavého gesta odhaluje, že ten, koho se snažíme odmítnout, pro nás představuje skutečné trauma. Nevíme, co si s ním počít, a tak to raději nijak hlouběji neřešíme.“

Nemusíme ale přijmout umělcův vlastní záměr a úhel pohledu. Stačí se na ponton upoutaný na řece podívat z jiné strany, a socha se nebude vztahovat k Hradu, nýbrž třeba k Muzeu Kampa (jak si všiml na facebooku Maxim Velčovský). Myslím, že Černého pubertální vzdor vyjadřuje totální bezradnost obecnější krize, která postihuje zejména – i když ne jen – jeho generaci čtyřicátníků. Těch, kdo udělali před pětadvaceti lety revoluci a dnes by si měli připustit, že její přímočarý postkomunistický étos už definitivně přestal fungovat.

Dnešní výzvy a hrozby jsou jiné než tehdejší; hrdinství roku 1990, nemluvě o tom normalizačním, je už úctyhodnou pamětihodností, ale nic jiného z něj neplyne. Je třeba najít nové argumenty a možná bude třeba nových hrdinství. To je něco jiného než Klausova tlustá čára za minulostí. Minulost tu zůstává a Babiš se jí zbavit nemůže a nesmí. Nemá ale žádný smysl bojovat staré bitvy. Komerčně zkrocené vulgární gesto a labilní ponton na řece totiž už vážně začínají připomínat pověstný kůl v plotě.

Černého Klikující autobus před centrálou Babišova Agrofertu