In_margine (nejen o kritice)

Milena Bartlová ve svém nejnovějším příspěvku reaguje na referát o přednášce Vladimíra Justa na AVU, otištěný na Artalku včera (zde). Justem pranýřovaný „jazykový smog“ je podle ní pouhým symptomem mnohem obecnějšího problému, jímž je verbalizace vizuální zkušenosti.

 Milena Bartlová: Stávka

Přečetla jsem si dnes ráno komentář Smysluplnějšími větami za čistější ovzduší, kterým skupina autorů shrnula přednášku Vladimíra Justa Jazykový smog ve výtvarném umění, která se konala 7. března na AVU. Hned mám jasno, o čem psát. Totiž o ničem.

Z výběru příkladů v závěru referátu, kde kolektiv autorů proklepl a shledal zatraceně vinnými pisatele napříč českou výtvarnou scénou, lze usoudit, že s Justovými výtkami souhlasí. Dle závěrečné poznámky napsali svůj referát o přednášce „za užití co největšího množství floskulí a jiného slovního smogu“. To ale střelili do autu: měli předvést, jak se bez oněch „floskulí“, které jsou nejen hloupé, ale dokonce morálně špatné, protože lživé, o umění skutečně psát dá!

Autoři si uvědomují, že výtvarné umění není jazykovým faktem a hned v úvodu saturninovsky uvádějí na pravou míru nesmysl v titulu semináře, který by měl tudíž správně znít Jazykový smog v kritice a textech o výtvarném umění. Z referátu je ale zřejmé, že si tento zcela zásadní rozdíl dostatečně neuvědomil sám přednášející, ostatně jinak by asi nedal svému vystoupení nepřesný název. Literární a divadelní historik a kritik Just má samozřejmě naprosto pravdu v tom, že česká umělecká kritika i ostatní – nejen kulturní – žurnalistika nemají až příliš často dobrou stylistickou a jazykovou úroveň, což odráží slabou úroveň myšlenkovou.

Má rovněž pravdu v tom, že speciálně mluvení a psaní o výtvarném umění má až příliš často sklon k nesrozumitelnému žargonu a slovní mlze, kterými mluvčí často zastírá nejistotu o tom, co chce vlastně sdělit. Jenže psaní a mluvení o výtvarném umění a architektuře, ale i o hudbě a baletu, tedy o uměleckých oborech, které jsou svou podstatou mimojazykové, je v zásadně jiné pozici než psaní a mluvení o oborech, které jsou naopak na jazyku založeny. Interpretace jazykové formulace je něčím jiným, než interpretace toho, co lze pouze vidět, slyšet či co vnímáme pohybem. (Chuťově vnímané kuchařské umění jsme už z umělecké kultury vyřadili úplně.) Převody mezi obrazem a slovem (textem) jsou mimořádně náročná disciplína a kdo se o ni pokouší, pohybuje se neustále na hranici, kde na něj jako na pašeráka střílejí z obou stran.

Pokud se přesto shodneme, že vůbec má smysl se o práci překladu pokoušet, je třeba začít nikoli od povrchu, ale zevnitř. Používaný jazyk je jen vnějším jevem, je to symptom problému, nikoli jeho podstata. Myslím, že jde spíš o to, aby (nejen výtvarná) kritika byla psána zodpovědně, kvalitně a poučeně.

V naší kultuře od reformace věříme, že to pravé a podstatné se dá sdělovat pouze slovy, kdežto obraz je „jen obraz“. Už pro Platóna bylo smyslové a zejména vizuální vnímání podezřele nespolehlivá záležitost. Proto mají (nejen) literární kritici pocit autoritativní nadřazenosti, který si posílí tím, že specifické vyjadřování obrazu prohlásí za „výtvarný jazyk“ a tuto metaforu hned berou doslova. Vizuální umělci a ti, kdo se snaží převádět obrazy do slov, jsou proti takové okupaci bezbranní – vlastně by mohli tak nejvýš nakreslit karikaturu. Nebo interpretovat obraz: například fotografii doprovázející zmíněný referát.

I kdybychom nečetli text, jejž ilustruje (tj. osvětluje), vidíme jasně sebevědomou spokojenost portrétovaného, kterou do slov můžeme převést například úslovím „to jsem jim to nandal!“. Jenže smyslem kritiky by neměl být vítězný boj nad tím, koho považuje kritik za hlupáka či zloducha. Kritika (odvozeno z řeckého slova pro soud a posouzení) by měla osvětlovat, ukázat, jak se kritizovaná věc má a co dělá ve skutečnosti. V tomto případě by asi bylo třeba pečlivě odlišit, kdy ony „floskule“ zakrývají myšlenkovou prázdnotu, kdy se autor textu jejich prostřednictvím odvolává k obecně srozumitelným jazykovým kódům, a kdy jsou stopami poctivého boje o převod viditelného do slov.

Jak řekl Ludwig Wittgenstein, „o čem se nedá mluvit, o tom se má mlčet.“ Tady se právě lacině vytahuju pomocí odkazu na populární teoretiky současné (či módní autory nedávné) doby, ačkoliv se problematikou již dávno před nimi v rámci diskurzu zabývali jiní. Například barokní a středověcí křesťanští mystikové, středověcí filosofové, byzantští hésychasté, Hérakleitos, Buddha a další. Všimněte si: z kritiky nebo referátu pro média se tudíž bude muset stát úvod do dvousemestrální přednášky nebo čtyřsetstránkové knihy. Vyhlašuju stávku a odcházím meditovat. Mimochodem, takhle na jarním sluníčku je to mnohem pohodlnější, než se snažit něco smysluplného (pozor, floskule!) napsat nebo říci.

PS. Tu čtyřsetstránkovou knihu, která se mimo jiné i těmito otázkami obšírně zabývá, jsem právě vydala (zde).