In_margine (nejen o moři)

Ve svém novém příspěvku se Milena Bartlová zamýšlí nad touhou po moři, obrazem mimoevropských kultur v českém umění i aktuální výstavou Raqiba Shawa v Galerii Rudolfinum: "Možná si ještě v naší generaci budeme muset zvyknout, že se nemáme stydět za evropskou kulturu, i když je to v globálním světě taková malá, exotická oblast."

František Kupka: Z knihy Člověk a Země / 1907

Milena Bartlová: Kam letos v létě k moři?

Čechy mají moře jen v Shakespearově Bouři, ve vědecké fikci vzpomínek na druhohory nebo v byznysové imaginaci společnosti Moře klidu (to by mělo vzniknout zatopením severočeských povrchových dolů vodou přivedenou potrubím z Baltu, což je prý technicky docela jednoduché, viz www.moreklidu.cz).

Touha po moři je možná zakódovaná v přirozenosti tvorů, kteří se vyvinuli z mořských živočichů (jak to surově ukazuje oceněný animovaný film letošního Cannes Pandy od Matúše Vizára ), a Češi proto k moři jezdí, jak jen to jde. Svůj mořský mýtus si masově realizují v Chorvatsku, kde se relativně snadno domluví. Maločeské mentalitě ostatně vyhovují zálivy Jadranu, kde se moře projevuje vlastně jako trochu větší rybník, vlny bývají menší než na Lipně a obzor zůstává bezpečně přehledný. Pozorovatele zvenčí by mohlo udivit, že jeden z nejmocnějších mužů této země, pražský kmotr Roman Janoušek, nebuduje své sídlo v Monaku či na Seychelách, ale v Zadaru. Nám uvnitř je to jasné, vždyť se tam cítí docela jako doma.

Jediná zámořská kolonie, se kterou měli Češi aspoň něco společného, byla rakousko-uherská enkláva Země Františka Josefa. Ta bohužel leží v Severním ledovém oceánu, takže jsme zůstali národem bez koloniální zkušenosti a dokonce rum jsme se naučili vyrábět z brambor. Jedinou připomínkou bývaly v době před-globalizační obchody, kde prodávali čaj, kávu a čokoládu, kterým se ještě za mého dětství říkávalo koloniál a vonělo to tam romantikou nedostupných dálek. Koloniální zkušenost je stejně silná jako zkušenost moře. Postrádáme s ní nejen dovednosti mořeplavby, ale hlavně rozhled, sebevědomí, velkorysý obchodní duch, mýtus mužného dobrodružství při šíření evropských hodnot s nasazením vlastní kůže, a taky zkušenost opravdové prohry v důsledku rozpadu koloniálního systému po druhé světové válce. Aktuálně nejvíc postrádáme samozřejmost, s jakou k bývalým koloniálním evropským národům patří lidé jiné barvy pleti.

František Tichý: Bílí černoši / 1935

Není divu, že koloniální téma visí ve vzduchu. Na jaře je v rámci té nejlepší akademické kunsthistorie zpracoval Tomáš Winter na výstavě Palmy na Vltavě: primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850-1950, konané v Západočeské galerii v Plzni. Proč se výstava stejně jako další originální, všestranně zajímavé a kvalitní projekty nekonala na té Vltavě, je pomíjivý detail z aktuální kulturně-politické situace. Plzni slouží ke cti, že stejně jako Brno, Ostrava či Cheb dokáže hostit kvalitu, za níž i Pražáci rádi přijedou. Winter ve výstavě a doprovodném katalogu zpracoval téma, jímž se již delší dobu zabývá, na dobré úrovni poučené základními poznatky postkoloniálních studií, aniž by považoval za potřebné se pouštět do aktivistických důsledků, které z takového poučení vyplývají.

Že byli čeští cestovatelé a výzkumníci 19. století, Josef Václav Sládek a Jaroslav Vrchlický, František Kupka a Alfons Mucha, Jan Zrzavý a František Tichý i umělci-sběratelé v čele s Josefem Čapkem a Emilem Fillou vespolek v zajetí kolonialistického diskursu, není překvapivé. „Primitivní národy“ všichni nahlíželi romantickou optikou exotismu jako svobodné divochy, kteří na rozdíl od kultivovaných Evropanů nejsou odcizeni přírodě a přirozenosti, zároveň je ale právě proto považovali za jakýsi odlišný druh lidí, žijících pudy a emocemi, které Evropané i Američané již zušlechtili a povýšili. Je aspoň zřejmé, že jsme se po celé sledované století sice s odstupem, ale přesto naplno podíleli na intelektuálním životě evropského Západu.

Jan Zrzavý: Ostrov blažených

V bibliografii Winterova katalogu nefiguruje významný teoretik postkoloniálních studií Homi K. Bhabha. Překlad jeho knihy Místa kultury právě před prázdninami vydal tranzit.org a uvedl tak téma naplno do zdejšího intelektuálního a uměleckého prostředí (v češtině jinak máme základní práci Edwarda Saida Orientalismus a původní studie Pavla Barši Orientálcova vzpoura). Jak vysvětluje Vít Havránek v interview s Janem Skřivánkem a Karolínou Jirkalovou pro knihu sebraných rozhovorů Art+Antiques Pořád něco, postkoloniální myšlení považuje v poslední době za velmi podnětné pro naši vlastní situaci po konci postkomunistické transformace. Stejně jako osvobozené národy „třetího světa“ nalezneme vlastní svobodu a identitu jen tehdy, pokud se se naučíme sami v sobě odhalovat a kriticky přetvářet ty postoje a myšlenky, které se ukáží být koncepty koloniálního pána, kterými nás podrobil a které jsme si my sami zvnitřnili. Právě tento postup by nás měl dokázat vyvést ze slepé uličky, jíž je absolutizovaný protiklad antikomunismu a socialismu; v roli koloniálního pána totiž nejsou jen představitelé mytizované „komunistické totality“, ale úplně stejně i neoliberální vítězové posledního čtvrtstoletí.

Uměleckou tvorbu provozovanou společenstvím kolem tranzitu můžeme označit dejme tomu pojmem neokonceptuální. V každém případě dobře ladí s formální „tradicí české přísnosti“, již v architektuře rozpoznává Rostislav Švácha. Nynější výstava Raquiba Shawa v Rudolfinu je určitě pravým opakem. Petr Nedoma už zase provokuje českou scénu další výstavou s agresivně protikladnou estetikou gay glam. Ve srovnání s Davidem LaChapelle je o to horší, že už ani nejde o rozvíjení evropské tradice malby a fotografie, nýbrž o blýskavou a zářivě barevnou techniku emailových past a flitrů, témata už nejsou vzata z Bible a umělecké tradice, ale z hybridních zákoutí změněných stavů vědomí či snad z východního mýtu. Povrchnost luxusu a svůdná rozkoš dívání se tentokrát ještě otevřeněji vzpírají filosofické hloubce, myšlence a sebereflexi.

Toyen: Ráj černochů / 1925

Jenže do katalogu Shawovy výstavy Absence of God, která se konala v roce 2009 ve White Cube Gallery v Londýně a pak v Kunsthalle Wien (zde), tedy v metropoli naší širší vlasti bez moře a bez kolonií, napsal text právě Homi K. Bhabha. Postkolonialismus totiž není pomíjivou intelektuální módou, ale přináší hodně aktuální výzvy právě v oblasti uměleckého vkusu, estetiky a chápání vizuální kultury. Raqib Shaw se pohybuje na poli, kde už jsme zvyklí se setkávat s romány Salmana Rushdieho a kde se konají populární festivaly bollywoodského filmu: spojuje pojetí obrazu a estetické kánony kultur indického subkontinentu s těmi zdejšími. Nemilosrdně útočí na Evropany, kteří si zakládají na své svobodomyslnosti a otevřenosti: měřítka umělecké kvality i hranice kýčovitosti jsou také pouhá evropská tradice! Nejsou obecné či snad objektivní a nelze je vnucovat celému světu. Budeme se muset smířit s tím, že indické, ale také čínské a australské tradice vizuality a jejího významu hodlají obsadit území, kde dosud vládly ty naše.

Zatím jsou na nás neevropští tvůrci docela vlídní. Rushdie, Shaw, Pamuk nebo Aj WejWej pracují v hybridních technikách a vycházejí nám vstříc na půl cesty tím, že své významy vtělují do našich tradic, médií a jazyků. Dříve nebo později ale budeme muset přistoupit na to, že jejich hodnoty nelze posuzovat našimi měřítky. Blíží se chvíle, kdy Evropa bude muset ustoupit ze světového a obecného nároku svých pravd a své estetiky náročného umění. Pokud by se nehodlala smířit s tím, že jsou to hodnoty a pravdy jen partikulární, evropské, musela by se jich dřív nebo později vzdát. Nenechme se mýlit úspěchy, jichž neevropané dosahují na poli evropské vědy a techniky. Přijmout do všech důsledků indická kritéria vědeckého poznání nebo čínská kritéria léčení by bylo určitě stejně těžké, jako se smířit s tím, že flitry a nespoutané opičí orgie na obrazech Raqiba Shawa jsou pravé a kvalitní umění. Možná si ještě v naší generaci budeme muset zvyknout, že se nemáme stydět za evropskou kulturu, i když je to v globálním světě taková malá, exotická oblast. Postkoloniální myšlení k tomu budeme zatraceně potřebovat.

Ostatně, Češi nejsou v tom směru až tak jednoznačnými outsidery. Máme přece svou vlastní imperiální tradici koloniálního přístupu - ke Slovensku. Máme zkušenost, na niž můžeme navázat a o níž je (ceterum autem censeo) nejvyšší čas začít kriticky přemýšlet.

František Foltýn: Mukačevo / 1922