In_margine (nejen o mrtvolách)

Ve svém nejnovějším příspěvku Milena Bartlová píše o výstavách, které neviděla a nechce vidět. Vedle sebe se ocitají tak rozdílné akce jako přehlídka rozřezaných lidských děl The Human Body a výstava obrazů Jakuba Schikanedera. Jejich společným jmenovatelem je podle Bartlové manipulace divákem a zamlčování pravé povahy toho, co je mu vlastně nabízeno.

Milena Bartlová: Nechutné výstavy

Základní pravidlo každého psaní o výtvarném umění je, že se nelze vyjadřovat o tom, co pisatel neviděl na vlastní oči. Přispěju teď argumentem těm, kdo si myslí, že studium vizuální kultury je jen hloupě nafouknutá móda a žádná pořádná práce: budu totiž psát o výstavách, které jsem neviděla.

Tomáš Halík na expozici mrtvol stažených z kůže nešel proto, že ji považuje za nemorální krajnost neúcty k mrtvým a protože „gentleman na některá místa prostě nevkročí“ (zde). Václav Hájek svůj ostych navštívit výstavu The Human Body (jde o jednu z kopií původního projektu vynálezce techniky „plastinace těl“ G. Hagena, zde) světácky vysvětlil tím, že jej prý odradila jen výše vstupného, jinak by se byl připojil k úchylům, které přitáhla zvědavost vidět na vlastní oči, jak vypadá lidské tělo stažené z kůže (zde). Skrupule obou mají přes rozdílnou rétoriku nakonec týž výsledek. Já se také raději vyhnu výstavě, která sesypává bez rozlišení na jednu hromadu vědecké poučení, radikálně modernistické gesto odporu vůči duchovní tradici a nejlacinější bulvární přitažlivost, na které se tak snadno a hodně vydělává. Když se nepůjdu na vlastní oči podívat, nebude se mi zvedat žaludek, takže mohu z chladného odstupu rozumu o výstavě přemýšlet.

O tom, že pod symetrickým povrchem lidských i zvířecích těl se skrývají asymetrické vnitřnosti, jejichž vzhled je na rozdíl od úpravného povrchu archetypem zhnusení, psal už před časem Stanislav Komárek. To, co ukazujeme světu okolo, se může dost výrazně lišit od toho, jací jsme uvnitř. Nejde přitom o falešně pokrytecké po-krývání nebo s-krývání, ale zřejmě o jedno z pravidel přirozenosti. Nahlížet pod povrch těl lze jen tehdy, když už jsou mrtvá. Dívat se na živé vnitro se dá jen velmi omezeně a zaškolování mediků ve schopnosti zříci se pro dobro bližních přirozeného odporu k takovému pohledu je základním prahem a rituálem jejich zasvěcení. Sami sobě do nitra nevidíme, ostatně bez zrcadlící plochy neznáme ani povrch svého vlastního těla: nevidíme si nejen na záda, ale ani na tvář, z níž můžeme prakticky zahlédnout tak nejvýš špičku nosu. I při běžném soužití se zrcadly žasneme, když se náhodou uvidíme z profilu. Jsou zkrátka věci, které nemají být vidět.

Vystavování preparovaných lidských těl vyvolává odpor proto, že jsou to pravé mrtvoly. Situace výstavy nestačí k tomu, aby vytvořila distanci, díky které by se z nich stala umělecká díla, která na hranici nechutného balancovat mohou, jako třeba výstava fotografií Joela-Petera Witkina (zde - součást projektu Decadence Now! se konala před dvěma lety v Domě umění města Brna). Existuje ovšem oblast, kterou římskokatolický kněz a religionista Halík asi záměrně nezmínil, kde je zabránění přirozenému rozkladu těla a jeho následné veřejné vystavení docela běžné a kde má důstojnou tradici tisíců let. V posvátném kontextu se v některých kulturách uchovávaly nejen kosti, ale i balzamováním preparované tělesné tkáně zemřelých. V křesťanských relikviářích se fragmenty i celá těla vystavují nejen k pohledu, ale k uctívání, jehož formou může být například i políbení. Na sakrálním ukazování mrtvol a jejich částí se přitom aktivně podílí právě výtvarné umění právě jako rámec, vytvářející potřebnou distanci: jak egyptská funerální kultura, tak křesťanské ostatky světců jsou původním prostředím vzniku mnoha zásadních a kvalitních uměleckých objektů.

Hranice vizuálně odporného a společensky nepřijatelného zhnusení tělem zkoumá v našem aktuálním umění Ondřej Brody ve svém projektu Zvrhlé umění. Jednu jeho část předvedl při vernisáži výstavy Já za to nemůžu (spolu s Kristoferem Paetau v galerii Dvorak Sec Contemporary v Praze). Manipulace s tělem nezletilého dítěte (chlapec byl živý a jak on sám, tak i jeho rodiče s akcí souhlasili) vyvolala pohoršenou reakci zmocněnkyně české vlády pro lidská práva, což přitáhlo k výstavě pozornost médií, sběratelů a hlavně nezainteresované veřejnosti. Jenže pohoršení zmocněnkyně, která byla do své funkce vládou pečlivě vybrána tak, aby neměla potřebu se vyjadřovat pokud možno k ničemu, co se v oblasti porušování lidských práv děje, nepůsobilo přesvědčivě. Měla jsem spíš pocit, jakoby si je galeristé objednali. Nechutná se mi v tomto případě zdála být nejvíc ze všeho logika komerčního a mediálního provozu.

Ostatně nepůjdu ani na velkou přehlídku Jakuba Schikanedera, kterou pořádá Národní galerie v Praze (zde), a to nejen proto, že mám ještě v celkem dobré paměti stejnou výstavu na stejném místě před čtrnácti lety. Sentimentální malby malíře, který teprve tehdy plnohodnotně vstoupil do kánonu českého umění, samozřejmě nejsou nijak nechutné, právě naopak. Pod jejich úpravným povrchem se neskrývá nic, co by nás mohlo zaskočit a rozrušit. Vycházejí vstříc potřebě diváků zastavit se na chvíli v divokém běhu každodennosti a odskočit si do idylické melancholie světa, o němž si myslíme, že je sice prostý, ale duchovně bohatší, než ten náš venku. Taková vstřícnost k očekávání a poddajnost projekcím je jednou z možných definicí kýče. A na ten chuť také nemám.