In_margine (nejen o Týcovi)

"Myslím, že problém neleží na ose vztahu mezi svobodným umělcem a státem, nýbrž je jím nevzdělanost českého veřejného prostoru, který o světě umění nic neví. Platí-li, že právo je vždy znovu a znovu nalézaná spravedlnost, měl soudce dokázat rozpoznat, že se setkává s činem, který patří do světa umění," glosuje Milena Bartlová kauzu semaforových panáčků Romana Týce.

Milena Bartlová: Brouk Pytlík u soudu

Jako aktuální téma jsem si tento týden vybrala postní plátno. Pak mi ale došlo, že jsem tou volbou jen znovu chtěla uhnout před méně nadčasovou aktualitou: za své dílo byl uvězněn umělec! Do chrámového ústraní se tedy vrátíme příště, dnes se vrhněme do ulic.

Provoz v dnešních městech je většinou nastaven tak, že auta mají co největší přednost a jejich plynulému provozu se musí lidé, pohybující se beze strojů, bez výjimky přizpůsobit. Aby pěší vůbec mohli mezi auty přejít, máme semafory, a těm důvěřujeme na život a na smrt. Červená – zelená, ano – ne, žádné interpretace, dohady a existenciálně nejisté volby. Roman Týc v dubnu 2007 realizoval uměleckou intervenci: vyměnil konvenční ideogramy pochodujícího a stojícího panáčka na semaforech za různé figurky, děti, ženy a ukřižovaného, postavičky pijící, kálící a močící. Kdo na ně narazil, musel se zarazit a náhle přemýšlet: mohu tady důvěřovat, nebo ne? Jakto, že běžně věřím něčemu, o čem vůbec nepřemýšlím, co vidím, ale nevnímám? Být donucen se zastavit a reflektovat, co to dělám: to je zdařilé umělecké dílo, tím spíš, že se nezabezpečilo sémantickou ohrádkou výstavní síně, ale vstupovalo lidem doslova do cesty. Týce neminulo ocenění, rakouská cena Sidewalk Cinema.

Vzhledem k  autorovým zkušenostem z dalších aktivit můžeme soudit, že předem počítal i s dohrou, již bude mít jeho dílo z hlediska správní autority a obecně závazných právních předpisů. Vzniklou škodu, tedy náklady na uvedení semaforů do původního stavu, zaplatil, i když se suma jeví být poněkud nadsazená. Odmítl ale zaplatit pokutu a v důsledku toho mu byl uložen měsíc natvrdo. Odmítnutí bylo zcela logické. Pokuta totiž znamená trest, jehož smyslem je napravit pachatele, aby příště nic takového už nedělal. Jenže Týc svůj čin klasifikoval jako něco, co patří do světa umění, a na co se tedy kategorie viny, trestu a nápravy prostě nemohou vztahovat. Vzhledem k tomu, že společenská nebezpečnost jeho činu byla zjevně minimální, nikomu se nic nestalo a nikdo nebyl ani ohrožen, lze s ním souhlasit. Příslušnost akce do světa umění potvrzují i okolnosti dalšího vývoje, kdy medializace celého případu včetně nástupu do vězení zjevně posilují aktuální i budoucí Týcovu pozici na uměleckém trhu.

Kde je tedy chyba, proč tolik lidí uvěznění umělce intuitivně pohoršuje? Obviňovat státní moc, že se chová stejně autoritářsky jako stát komunistický, když zavíral do vězení za básnickou tvorbu, je hystericky přepjaté. Problém není ani v tom, že by snad měli mít certifikovaní umělci nějaká privilegia oproti ostatním lidem. Myslím, že problém neleží na ose vztahu mezi svobodným umělcem a státem, nýbrž je jím nevzdělanost českého veřejného prostoru, který o světě umění nic neví. Dosvědčila to média, která psala o „hravém a humorném“ zásahu do semaforů, tedy o něčem zábavně nepodstatném. Horší je, že stejná nevzdělanost postihla i soudce, který případ rozhodoval. Platí-li, že právo je vždy znovu a znovu nalézaná spravedlnost, měl dokázat rozpoznat, že se setkává s činem, který patří do světa umění.

Stejně nekvalifikovaně postupovala olomoucká soudkyně, která nepoznala, že přimalovat tykadla na billboardový portrét politika je čin, vyjadřující vizuálními prostředky politický názor, a že nejde o pouhé poškození cizí věci. Ostatně, připodobnit kandidáta ODS Ivana Langera pomocí tykadel k Brouku Pytlíkovi je tak zdvořilý a kultivovaný projev nesouhlasu, že by si zasloužil spíše uvedení ve vlastivědných učebnicích pro nižší třídy nežli odsouzení, navíc opět k trestu vězení. (Její neschopnost odstoupit od případu, v němž byl Brouk Pytlík jejím manželem, ukazuje na fatální nedostatek slušnosti a soudnosti, jimiž se pro budoucí výkon svého povolání fakticky diskvalifikovala.)

Pokud by byl Týcův soudce správně rozpoznal věc, kterou má před sebou, jako věc ze světa umění, mohl by reagovat přiměřeně a vedle náhrady škody „nápravnou“ část trestu buď neuložit vůbec, nebo v nějaké adekvátní formě. Doporučila bych například povinné veřejné práce na pozici údržbáře Knížákových soch před Veletržním palácem.